Cituji Vás, pane Zamazale: ...„by ve střední Evropě existoval velký státní útvar, jenž by byl do budoucna překážkou pro dobyvačné či spasitelské tendence Ruska a Německa.“ Jak by mohl být tento rakousko-uherský státní útvar překážkou pro dobyvačné tendence Německa, když se sám do německých dobyvačných tendencí aktivně zapojil v 1. světové válce, kterou dokonce jako první zahájil a prohrál, a když se i zbytek tohoto zhrouceného útvaru - Rakouská republika - nadšeně nechal připojit k hitlerovskému Německu a spolu s ním znovu prohrál? Velkoryse opomíjíte fakt, že velký rakouský, podle Vás demokratický, státní útvar několik století znemožňoval českou státní samostatnost. Rakouská germanizace českých zemí není bolševická lež. Na tom Vaše personalistické historické zajímavosti z archívů nic nezmění. Všechny národy a národnosti v habsburské říši se osamostatnily, žádný nechtěl zůstat s Rakušany. Usilovně hledáte nedostatky na ČSR, ale kdo zná nějaký stát, na kterém se nenajdou nějaké vady? Když se chce - a Vy hodně chcete - špína se vždycky najde. A předchůdce visegrádské skupiny? To si děláte legraci. Austrofilní fantazírování by se mělo léčit skotskými střiky.

Paní Věro Vaňková, jedině sebestředný sobecký pragofobní idiot mohl vymyslet a nakreslit do své knihy absurdní trasu dálnice, která by vedla mimo největší město ve státě, mimo hlavní město, mimo největší průmyslové centrum, ale zato do tehdejšího městečka Zlín, kde on má svůj podnik, aby sloužila hlavně dopravě jeho výrobků.

Jak dlouhý má rozvor? Do které třídy by patřila? Dala by se odvodit prodloužená limuzína s přepážkou za řidičem? Nebo ještě delší šestidveřová limuzína?

Moc jsme se toho z článku nedověděli. Autor nám radí „naučte se nejprve emoce rozdělovat na dva tábory.“ Jaké tábory, když současně tvrdí „dokud budeme emoce rozdělovat na dobré a špatné, tak nám to nic dobrého nepřinese?“ Autor nás sebemrskačsky kritizuje: „Za to, jak se cítíme, jsme zodpovědní jen my sami.“ Není to pravda, emoce jsou způsobeny vnějšími vlivy a zkušenostmi s vnějšími vlivy, které nevycházejí z našeho nitra, a nad těmito vlivy často nemůžeme zvítězit. Máme „se naučit zdravě prožívat emoce.“ Jak? Zní to jako zdravě prožívat bolest i radost, zdravě prožívat nemoc i zdraví. Málem abychom se učili zdravě prožívat i vlastní smrt. Co je to za výchovně optimistický, za každou cenu pozitivistický blábol?

Nebylo by divu, kdyby člověku v tak hrozné situaci ruply nervy a udělal by něco tak strašného jako ten zoufalec na Filosofické fakultě. Nikdo se kupodivu neptá, PROČ to vlastně udělal.