Cituji Vás, pane Zamazale: ...„by ve střední Evropě existoval velký státní útvar, jenž by byl do budoucna překážkou pro dobyvačné či spasitelské tendence Ruska a Německa.“ Jak by mohl být tento rakousko-uherský státní útvar překážkou pro dobyvačné tendence Německa, když se sám do německých dobyvačných tendencí aktivně zapojil v 1. světové válce, kterou dokonce jako první zahájil a prohrál, a když se i zbytek tohoto zhrouceného útvaru - Rakouská republika - nadšeně nechal připojit k hitlerovskému Německu a spolu s ním znovu prohrál? Velkoryse opomíjíte fakt, že velký rakouský, podle Vás demokratický, státní útvar několik století znemožňoval českou státní samostatnost. Rakouská germanizace českých zemí není bolševická lež. Na tom Vaše personalistické historické zajímavosti z archívů nic nezmění. Všechny národy a národnosti v habsburské říši se osamostatnily, žádný nechtěl zůstat s Rakušany. Usilovně hledáte nedostatky na ČSR, ale kdo zná nějaký stát, na kterém se nenajdou nějaké vady? Když se chce - a Vy hodně chcete - špína se vždycky najde. A předchůdce visegrádské skupiny? To si děláte legraci. Austrofilní fantazírování by se mělo léčit skotskými střiky.
Paní Věro Vaňková, jedině sebestředný sobecký pragofobní idiot mohl vymyslet a nakreslit do své knihy absurdní trasu dálnice, která by vedla mimo největší město ve státě, mimo hlavní město, mimo největší průmyslové centrum, ale zato do tehdejšího městečka Zlín, kde on má svůj podnik, aby sloužila hlavně dopravě jeho výrobků.
Moc jsme se toho z článku nedověděli. Autor nám radí „naučte se nejprve emoce rozdělovat na dva tábory.“ Jaké tábory, když současně tvrdí „dokud budeme emoce rozdělovat na dobré a špatné, tak nám to nic dobrého nepřinese?“ Autor nás sebemrskačsky kritizuje: „Za to, jak se cítíme, jsme zodpovědní jen my sami.“ Není to pravda, emoce jsou způsobeny vnějšími vlivy a zkušenostmi s vnějšími vlivy, které nevycházejí z našeho nitra, a nad těmito vlivy často nemůžeme zvítězit. Máme „se naučit zdravě prožívat emoce.“ Jak? Zní to jako zdravě prožívat bolest i radost, zdravě prožívat nemoc i zdraví. Málem abychom se učili zdravě prožívat i vlastní smrt. Co je to za výchovně optimistický, za každou cenu pozitivistický blábol?
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Ano, pan Švácha má pravdu. Když má Peugeot 607 Paladine zavřenou střechu, vypadá jako limuzína, protože podle dlouhého rozvoru je zřejmé, že má tři řady sedadel za sebou, což je pro tradiční limuzíny typické. (Podle fotografie se ale nezdá, že by střecha byla skleněná, jak se píše v článku). Když se však střecha na Paladine otevře, nevznikne polokabriolet, jak tvrdí článek, nýbrž landaulet. Polokabriolety mají nad okny a nade dveřmi pevné, tj. nepohyblivé rámy. Nade všemi sedadly se otevírá pouze strop kabiny, ne celá střecha, nanejvýš spolu se zadním oknem za zadními sedadly. Polokabriolety se odvozují i od běžných automobilů, dokonce i ve třídě mini. U Paladine se však otevře střecha jenom nad zadními sedadly a za nimi, zatímco střecha nad předními sedadly je pevná, nepohyblivá, a tento typ karosérie se jmenuje landaulet. Terminologie takovýchto málokdy se vyskytujících typů karoserií je nejednotná. K tradiční limuzíně se třemi řadami sedadel za sebou se dá připomenout, že, když se jí „uřízne“ celá střecha a nahradí se stahovací střechou, vznikne faeton, otevřený reprezentační koráb pro celebrity kynoucí jásajícím davům podél přehlídkové trasy. Před léty jedna automobilka vyráběla model, který pojmenovala Phaeton, ale byl to jen uzavřený sedan se dvěma řadami sedadel.