Naštvaní divàci zapomněli posílat SMS

Vyřešil jsem to jednoduše - zimní směs jsem používal celý rok a tak mne první mrazíky nemohly zaskočit.

Vzít si aspirin a dát si ho mezi kolena.

Podle mého názoru existuje doping, který se nedá zjistit. Týká se to způsobu stravování. Pogačar se hlavně živí ovocnými cukry jak sám tvrdil. Z vlastní zkušenosti vím jak hroznový cukr používaný během jízdy posiluje svaly a po jízdě je již všecek spotřebován, takže nezjistitelné kontrolou.

Já u toho musím stát, musím vidět jak to teče, zkoušel jsm to vsedě, to zase nevím zda močím.

Četl jsem zprávu, jak se Pogačar stravuje. Jeho strava je složena hlavně z ovocných cukrů. Z vlastní zkušenosti to považuji za doping. Asi v 17ti letech jsem dostal kolo favorit. Ježdění mne bavilo, rodiče měli chatu na Vranovské přehradě ve vzdálenosti 107km od Brna. Poprvé mi cesta trvala skoro 5 hodin. Později jsem dosahoval času 3,5 hodiny. Pak mi někdo poradil vzít si na cestu hroznový cukr. Tenkrát se dal koupit pod názvem dextropur. Při použití cestou jsem ji zvládl o hodinu dřív. Považuji to dodnes za doping. A to jsem na kole jezdil jen pro zábavu.

Čím více se člověk blíží věku, jenž lze nazvat jako předkremační, tak si myslím, že další dosažené narozeniny se mohou jásavě uvítat, ale důvod k obrovské oslavě to rozhodně není.

Ženská vždycky chlapa ukecá

Čas dosažený v jakékoliv rychlostní disciplině je vždycky nejlepší, nejkratší ale nikdy není maximální, minimální nebo dokonce "nejrychlejší", jak velmi často uvádějí mnozí sportovní komentátoři. Každý přece chodil do školy, kde se v hodinách fyziky učili, že rychlost rovná se dráha za jednotku času. Čas přece ani nemůže mít rychlost. Zvedá se mi žaludek když slyším že někdo má nejrychlejší čas.

ČT se nechová jako veřejnoprávní, přešla na čistou komerci. Používá skrytou reklamu ve formě "sponzorů pořadu". Čas začátku, uvedený v programu se posune o cca 6 až 8 minut, kdy je divák nucen sledovat hemžení různých sponzorů, které jej vůbec nezajímají. Toto je hlavní důvod proč bych zrušil koncesionářské poplatky.

Nelžou, když mezi ně zařadíte každého kdo má jiný názor, než je jediná pravda (kterou určuje strana a vláda), tak se to je novodobá totalita. Kam se vytratila svoboda slova? Projevy se cenzurují, lidé se odsuzují natvrdo. Zkuste mi to někdo vyvrátit.

A jsme zase v totalitě. Dezinfomátoři jsou všichni ti, co mají jiný názor než je ten jediný správný. Svobodu slova jsme zrušili.

Zajímavé je, že chytří o sobě nikdy netvrdí, že jsou chytří. Zatím co všichni blbci si o sobě myslí, jak nejsou chytří.

I zamyslel jsem se nad tím, proč ve vrcholných běžeckých soutěžích vyhrávají převážně běžci a běžkyně tmavé pleti. Ať už pochází odkudkoliv všichni jejich předkové žili v Africe. Po nich totiž mají tu rychlost a vytrvalost, lvům na lovu utekli jen ti přeživší. Zkuste mi to někdo vyvrátit.

Tolik se toho namele kolem povstání, že to vypadá jakoby druhá světová válka byla jeho drobnou epizodou.

Vzhledem k neustálému každoročnímu zveličování významu slovenského národního povstání začínám mít dojem, že druhá světová válka byla jen jeho drobnou epizodou.

Po všech těch obrovských oslavách se dá říci, že druhá světová válka byla drobnou epizodou slovenského národního povstání.

Nejrychlejší čas nemohl zaběhnout nikdo. Spíš bych řekl nejkratší nebo nejlepší, ale kdo dával pozor ve fyzice ve škole ví, že rychlost se rovná dráze za jednotku času. Toto je častý omyl všech sportovních redaktorů (či reportérů).

Všem přeji hezký den a mně se stalo loni v březnu, že jsem na vychàzce najednou viděl, že sloupy veřejného osvětlení jsou křivé. Zavřel jsem pravé oko a hned byly rovné. Našel jsem si e-mailové adresy všech očních klinik v Trutnově, odpověděla mi pouze oční primářka z nemocnice. Po několika vyšetřeních mne poslali na injekci do oka v Hradci Králové, kde jsem už byl 4x a znovu půjdu v květnu. Mohu potvrdit, že se vidění nepatrně lepší, už vidím sloupy rovné, a ten tmavý flek uprostřed oka je o něco průhlednější.

Také jsem přišel o prostorové vidění, při nalévání z láhve do sklenky jsem to lil na stůl. Už si dávám pozor. No snad už neoslepnu.

Já na vojnu vzpomínám rád. Buzerace tam sice byla, ale sranda byla, že mezi lampasáky. Léta 1964-66. V Hranicích na Moravě nás byla zhruba polovina brňáků a druhá polovina Slováků. Získal jsem tam spoustu kamarádů hlavně mezi Slováky. V kasárnách jsme chodili na pivo do kulturního koutku, ten měla každá rota svůj a lampasáci se mohli ožírat zadarmo z proviantního skladu. Scházeli jsme se ve výstrojním skladu na taroky, trousili jsme se tam přes buzerplac rychlou chůzí, kdo šel pomalu byl zastaven, že nemá nic na práci. Zažil jsem za jednu noc tři cvičné bojové poplachy a pak přišel čtvrtý, na který už nikdo nereagoval, jenže byl nařizen zvenku a lampasàci chodili po cimrách a skoro nás prosili, bylo to vážné s výjezdem na Libavu. Vzpomínám si ještě na mnoho dalších situací, ale už nemám další prostor.