O tom osamostatnění se... Bohužel jako dítě jsem neměla jinou volbu, než se na rodiče moc nespoléhat. Táta záležitosti ohledně nás nechával na mámu, a ta na to celkem kašlala, takže jsem se musela naučit spoléhat sama na sebe..... to se pak přeneslo do dospělosti - neumím si říct o pomoc, je mi to blbý, jsem zvyklá se spoléhat jen na sebe. Vlastně dítěti nic jinýho nezbyde, než se přizpůsobit situaci, ale v dospělosti z toho má potom problémy všelijakých druhů. Vy (i já) problémy se sebevědomím, a spoustu dalších, které by nemusely být, kdyby se o nás rodiče víc zajímali. Na druhou stranu, jak píšete, je to pro nás poučení a když jsem porodila, tak jsem někde četla, že se musí přetrhnout "nit zla". A tak si to vždycky říkám, že jsem přetrhla tu nit zla a dělám to jinak. 🙂
Přesně tak,musela jste,tak jako já a mnoho jiných.. O tom sebevědomí to je v podstatě to nejmenší.. co se týká říct si o pomoc, také to nedělám, všechno to v době mám ,a musím si jak se říká pomoc sama.Ale zase nás to přeci jen dělá trošku silnější. A tím pádem jako Matky tu sílu dáme naším dětem.
Bohužel sama mám "slepou" mámu, ta na moje potřeby a problémy vždycky kašlala, pro ní to problémy nebyly. Neříkám, že je taková i maminka té dívky. Ale jen že to znám moc dobře osobně, takže tohle téma je pro mě citlivý. Naštěstí jsem silná, takže jsem se nikdy nepokusila o sebevraždu, ale lidi v problémech, co zvolí tuhle možnost, zcela chápu.
To mě moc mrzí,ale o to víc vás to v podstatně muselo dost osamostatnit...
Moje máma na nás byla sama,a tak jsme neměli skoro nic... Ona na to nekašlala,ale jako rozvedenou v té době na ni každý koukal jako na černý puntík...
Já jsem to snášela od 4tridy do devítky... když to bylo jen slovní napadení,nebrala jsem to,ale když mě začali napadat fyzicky,už to pro mě bylo neúnosné. Mám vývojovou vadou na pravé noze,vidět to nejde,dokonce jsem vyhrávala přespolní běh celou základní školu,nijak mě to neomezovalo. Ale jeden z těch co mě šikanoval udal argument že jsem se měla posmívat jeho postiženému bratrovi. Což je absolutní hloupost. Protože sama postižení mám, naštěstí tu nikdo nevěřil. Ale trestána jsem se to byla pořád. Já ani nevím jestli jsem to zvládla.. v podstatně moc ne. To se odvíjí od mého rozhodování v dospělém životě... Dost mi zašlapali moje sebevědomí.. w to se senou táhne... No já jako matka si na tohle dávám veliký pozor,aby moje děti Nikdy šikanu nezažili,ale také ani aby oni někoho šikanovali. Protože jim jako příklad obětí šikany uvádím sebe samotnou.
Já si osobně myslím, že takoví si to už ani nepamatují, nebo si myslí, že to byla jen velká švanda. Ano, takové to klasické pošťuchování, kanadské žertíky atd., to beru, to já docela ráda, je sranda, ale mezi tímto a šikanou je sakra velký rozdíl. A to tito lidé moc nepochopí. Pokud to dělají jako děcka, nevěřím jim už ani jako dospělým, mají to v sobě.
Tak to každopádně... Já jsem dost věcí v té šikaně že začátku vážně nebrala. Ale takto to začalo v podstatně... A skončilo to psychickým zhroucenim.. já naštěstí ty lidi už od základní školy neviděla,a ani po tom netoužím. Ale vím že většina z nich už děti mají. Tak v koutku duše doufám, že oni jako rodiče,si na tohle co dělali mě vzpomenou,a své děti budou učit že šikana je svinstvo
Také jsem byla šikanovaná,pro všechny včetně učitele jsem byla debílek nikdo nevěděl že mám DiS,ADHD nedávno jsem byla pozvána na třídní sraz já blb si myslela že tím že jsme dospěli a máme děti se něco změnilo dala jsem tomu šanci byla jsem to ale najivka od jedné baby jsem si ke konci vyslechla: že vždycky věděli že nejsem normální tím jsem ukončila veškeré styky...
Tady jde krásně vidět,že i v dospělosti se liší neponaučí. Můžu vědět co jste ji tehdy na to řekla?
Muselo to pro vás být moc nepříjemné.
Stačí nepodceňovat, no.... Bohužel chyby se dějou, taky bych spoustu věcí teď udělala jinak, ale doufám, že jsem nikomu nějak zásadně neublížila.
Strašně moc mě jako matku štve,že rodiče své děti neslyší, nevidí signály.
Já jsem na tu maminku naštvaná právě, proto, že to podcenila,ale ne ve špatném slova smyslu. Já chápu že jsme lidi,a lidi dělají chyby. Ale když si uvědomím,jak moc tě holka trpěla a jediné východisko zvolila sebevraždu,tak mě to prostě bolí
Taky jsem si zažila před 25lety... následky z toho mám nadoživotí. Naši to vůbec neřešili, když jsem volala ze školy mámě, že chci na jinou školu, tak byla ještě naštvaná, co si to dovoluju jí s tím otravovat. Bohužel maminka této dívky to taky neřešila a výsledek je sebevražda 🙁
Taky mám na tu její maminku vztek.. Možná že je samoživitelka a měla to těžké,ale moje maminka taky v tu dobu byla na nás sama. To jí neomlouvá.. měla svoji dceru vyslechnout,měla jí podpořit...
Dusit to v sobě není řešení. Nejlepší obrana v tomto případě je útok. Šikanátor to nečeká a jeden dobře načasovaný výpad dokáže zázraky. Zažil jsem pokus o šikanu na vojně a s tím byl rychle konec, protože člověk co mě chtěl šikanovat pochopil, že já se šikanovat nenechám. nahlásit to většinou nikam nevede a pak to takhle dopadá. Občas se člověk musí překonat a být tvrdý.
No tak pokud je jeden,tak možná.. ale pokud jich je více nikoliv.. máte děti?
Už je to dvacet let kdy jsem i já prošla šikanou,více jak půlky třídy... Nikdo to v té době neřešil,ani paní učitelka....a reakce ředitele? Měla jsem je nakopat mezi nohy,a bylo to vyřešeno. Až jednou ráno, když jsem šla do školy mě ti zmetci napadly ve školní šatně.. utekla jsem tehdy že školy,na náměstí, když mě náhodu viděla moje maminka jak šla do krámu,byla úplně v šoku, když mě viděla v jakém jsem stavu. Vběhla do školy udělala tam kravál,vytáhla učitelku a dotáhla ji k řediteli kde oba dělali že o ničem neví... A jak to dopadlo? Pět kluků, z toho jeden z nich byl syn učitelky dostali dvojky z chování...já dvě neoblíbené hodiny že jsem odešla ze školy.. šikana pokračovala další tři roky... Na dětskou psychiku to je něco šíleného.a věřte,že se to se mnou táhne celý život.... ..před pár lety mě pozvali na sraz třídy.. nesla jsem,jen jsem napsala dlouhý dopis kde jsem všechno uvedla tak,jak to všechno cítím.A jako matka vím jak těžké to musí pro to dítě být. Jedné jediný kluk který se mi za to omluvil před pár lety,a to jen z důvodu,že se stal otcem a že si nedokáže w neche prectavit že by tohle dělal někdo jeho dítěti. Slečny mi je moc líto. A přeji ji jen to nejlepší do jejího života. W pro ostatní co píšou že se měla bránit,chci říct jen jedno. Pokud tohle neprožijete tak raději nic nepište.
Jsem zvědavá, jestli si o sobě v 54 letech budete myslet, že jste dementní postarší muž. Těžká auta jsou těžko ovladatelná, a jejich váha může způsobit že nehody končívají více tragicky. A jak je vidět ani konstrukce SUV svého řidiče neochrání před zraněním. Dost záleží na povaze řidiče, a na silnicích vidím, že si většina těch co mají silná dobrá auta myslí, že jsou mistři světa a že se jim nemůže nic stát. Ani v ulicích měst a obcí nedodržují rychlost, proto bych všude kde se pohybují pěší, dala 30-40 a kamery na měření rychlosti. Kdoví v jaké rychlosti se ten pán řítil po (mokré?) vozovce.
V tom případě si nemá pořizovat takto silné auto. Když nezvládá řízení. Jsem zase zvědava já,až vám nějaký takový řidič zabíje potomka co budete říkat...
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Ten článek jsem četla také, pak jsem ho přečetla manželovi,q trn doslova Kroutil hlavou. Tak jsme přemýšleli kam že to ta paní chodí nakupovat. Do supermarketu asi těžko. To musí chodit nakupovat někde do večerky,a to i tak mi hlava nebere. Zákusky? Myslím že to většina z nás běžně nakupujeme. Celý te příběh nám přišel smyšlený.