Neobejdeme se bez čistého vzduchu, čisté vody a čistého svědomí. Obejdeme se bez hlupáků.

Autorka je podepsána, dokonce je vystudovaná, ale píše nesrozumitelně. Nebo poté, co provedla svoji "oblíbenou činnost".

No potřebuje na dárek pro sebe, nebo už ten neodpovídající plat a odměny nebere?

Čočku přeberu, propláchnu a namočím přes noc. Pak uvařím v jiné vodě, je vařená hned. Nesolím a bez pokličky. Na malé pánvičce na kousku másla zpěním cibulku a přidám trošku hladké mouky = cibulová jíška. Přileji lák z okurek (dělám si své) a provařím. Přesunu k vařené čočce, opepřím, osolím, víc není třeba, chuť obstará lák. Na pánvičce pak prohřeji uzené maso (mám vařené většinou předem) nebo kousek šunky a rozklepnu vajíčka, která mírně osolím a ozdobím špetkou červené papriky. Pod pokličkou nechám vejce na mírném plameni ztuhnout na buličí oko. Okurka přijde až na talíř. Tak nám to vyhovuje a je to jednoduché.

Slušní i neslušní lidé jsou v každé zemi, v každém národu. Jen jiný kraj, jiný mrav, říká se. A opatrnost, matka moudrosti. A nečiň druhému to, co nechceš, aby on činil tobě. Taky karma je zdarma. Tak uvidíme, jste se všechno vyvine. klidné svátky, pokud možno.

Ještě doplním, že taky pletu každou vrstvu od prostředka, jak popisuje paní Hůlová. To taky může mít vliv, protože když není souměrně upletená, pak v troubě při pečení se sesouvá samotíží. Ty prameny by měly být po celé délce stejně silné, všechny stejné. Rozvažuji si to. Tím to asi bude. A prameny neutahuji, aby tědto mělo prostor při kynutí. Letos už mám pečeno, příště si naschvál všechno poznamenám průběžně, je to moje zábava.

Málo kdy se stane, že ujede konec horní vrstvy. Ale co je pravou příčinou, nevím. Záleží na mnoha věcech, tučnosti těsta, jak moc se utahují a jak jsou vykynuté prameny, když se vánočka splétá. Po mnoha letech pokusů mi vyhovuje popsaný postup. Dvě vánočky na klasickou velikost plechu do obyčejné El. Trouby. Tak se krásně upečou, nikdy jsem nepřipálila ani spodek, ani vršek, teplotu mám stabilní uprostřed 150 a 200, čili asi 175. Mouku míchám, optimální poměr mi přijde napůl hladká s polohrubou, tuk v tom poměru, jak jsem popsala, vlažný k droždí. Propracuji na válu a kyne pomalu cca 4 hodiny. To mazání bílky mezi vrstvami vliv mít může a nemusí, dělám z pohodlnosti, že je namazaná všude a přilepí další vrstvu. Zkuste to podle mého předpisu,jak záděl, tak postup, třeba jen z poloviny, není to nijak náročné.

Ověřený předpis, spočítaný na 4 dkg kostku droždí:

35 dkg hladké + 35 dkg polohrubé mouky - prosívám, proseji k tomu 16 dkg cukru moučka. Udělám důlek, kam rozdrobím 4 dkg droždí a zaleji trochou vlažného mléka, aby začalo kynout.

V plecháčku nebo malé pánvičce rozehřeji tuk: 6 dkg másla, 6 dkg sádla a zchladím přilitím 4 dkg oleje. Ze dvou vajec si oddělím žloutky, přidám hned ke kynoucímu droždí. Bílky si nechám na potření. Stranou k mouce přidám lžičku soli a pro vůni mého mládí namelu trochu anýzu. Mezitím je tuk jen vlažný, je možno ho nalít k těstu a začnu zpracovávat vařečkou. Mléko přilévám dle potřeby, aby vzniklo pružné těsto. Může být trošku řidší, postupně zhoustne. Až se zapracuje veškerá mouka, vyklopím na vál a zpracovávám rukama, aby se prohnětlo a přestalo se lepit. Pak vrátím do mísy, přikryji pečícím papírem, který dám později pod vánočku. Nechávám kynout na kuchyňské lince. Mezitím přeberu rozinky, propláchnu je a pak ještě povařím a sleji. Mandle také zalít vařící vodou nebo krátce povařit, aby šla slupka dolů. Na prkénku je krájím podélně na ozdobu a také se tím dá přidržet horní díl vánočky proti svezení.

Vykynulé těsto zvážím a rozdělím napůl (dvě vánočky na plech). Zapracuji rozinky. Pak z každé půlky 9 pramenů, před splétáním je nechám mírně nakynout. Pletu současně obě, nejdřív spodní, prostřední a vrchní, mezi patry maži bílky. Chvíli nechám kynout, znovu pomažu bílky a naskládám mandle. Elektrická trouba cca na 170-180, přibližně 40-50 min, v půlce dle potřeby plech otočím. Hlavně s ním nemlátit. Nechat na plechu vystydnout. Je to jen cvik.

Tedy jestli je ten článek pravdivý, tak z něho plyne, že otec by pěkný zmetek (bral jí i jeji výplatu, měl milenku a pak v své nemoci pokládá za hrdinství se k tomu přiznat) a děti jsou sobci (o tátu se postarat jim přijde těžké, ale peníze si nárokují). Máma celou dobu sloužila všem třem a byla by pokračovala, pokud by on mlčel. Tři parazité.

Je to hypermangan.

Kupuje se v lékárně. Jsou to drobné fialové krystalky, do vody se dává velmi malé množství, aby byl jen mírně růžový roztok. Používá se také jako dezinfekce. V době mého mládí jsme si s ním barvily (děvčata) příliš světlé silonky, které obarvil na tmavší hnědou. Na utěrky bych tedy váhala, nemusím s nimi otírat to, co není čistě umyté. Mastné ruce si otírám do papírových.

Jako zákazník nemůžu říct, že by se pokladní ke mně někdy choval (a) nevhodně, snaží se být rychlí a vyhovět. Přesto samoobslužné pokladny využívám také, hlavně pokud je u nich volno a u klasických fronty. U pečiva se někdy hodí pomoc od dozoru, zdá se mi, že každý systém je trošku jiný a nechodím tak často, abych si to vryla do paměti. Spíš mi vadí někteří zákazníci, kteří nedodržují odstup a tlačí se, kašlou, nebo svým košíkem naráží.

Je otřesné to, že jako lékař vyhrožoval elektrošoky své pacientce. To pokládám za nejhorší věc, neboť ta se naprosto nemohla bránit. I kdyby podala trestní oznámení hned, kdo by jí věřil? Tento lékař byl veřejně známý, zvaný do televize, rozhlasu. Co jeho kolegové - to neměl nikdo ani stín podezření?

Tak za mne: všechen nábytek a další zařízení mám z té doby, je nadčasový, funkční a vyrobený v naší zemi. Myslím, že by přežil i další generaci. Proč se k tomu někteří mladí dnes vracejí? Kde končí zboží, které sloužilo krátce a je neopravitelné? Nestáváme se náhodou smetištěm pro zisky jiných?

Tak to byla oblíbená věta v diktátu našeho učitele v roce tak 1963. A nikdy nám nevysvětlil, jak by to napsal on. Tak nevím, byla to škodolibost?

To byl, a taky se v tom dělaly podvody. Někdo o tom vyprávěl v nějakém pořadu. Ty vyhlašovací večery asi nebývaly tak pompézní (nebo se mi to možná zdá), a na veřejnost se nejspíš nedostaly různé eskapády, které pak následovaly a které se vyfocené nebo natočené dostanou nyní. Celebrity se tolik nepředváděly a taky tolik nebrečely, že nemají peníze. To myslím spustil až Covid, kdy se nevědělo, jak se to všechno bude vyvíjet a omezovalo se houfování lidí kvůli šířen nákazy. A to pak různí umělci křičeli, o kolik milionů přichází. Jako kdyby v jiných oborech to bylo bez problémů. A taky už nekřičeli, jak hospodařili s těmi miliony, které se jim hrnuly předtím. Chvástali se, kde všude cestovali, jaké nemovitosti si pořídili apod. To není závist, jen údiv nad chováním. Normálně zaměstnaný člověk platí ze svého příjmu daně a zdravotní a sociální pojištění. Počítá na zadní kolečka, nemusí se převádět ve vypůjčených hadrech a špercích. Pokud to někdo neumí pochopit, pak mu nezbývá, než brečet nad tím, jaký má důchod. Ale nemusí s tím otravovat ostatní. Smutné je, je brzo budou brečet i ti, kteří celý život poctivě všechno platili a šetřili, jen to nikoho nezajímá. Takový " Zámek a podzámčí". Ale to už je jiná kapitola. A teď jsem přispěla někomu, kdo má z takových článků profit podle počtu navštívení. Tak ať si to užije.

Žádná z těchto aktivit mne už leta nezajímá, nedívám se, články nečtu, je to všechno snobismus. Na jednu stranu brečí, jak nemají práci, peníze, že jsou moc tlustí nebo hubení, pak na sebe navlečou různé hrůzy, odhalí co možná nejvíc, napůjčují si šperky a soutěží v tom, kdo bude víc šokovat. Možná by jim pomohlo chovat se normálně. Takto spíš odpuzují.

Souhlasím. Vůbec si nevybavím, že by se mi někdy v něčem nelíbil, vadil nebo nudil. Pár takových herců ještě je.

Nedaleko nás měli celý dům porostlý popínavým přísavičníkem tříprstým (listy jako javor a na podzim se barví do červena). Moc jsem to obdivovala a uvažovala, zda by to šlo u nás. Jednoho dne to všechno zlikvidovali a na fasádě zbyly pozůstatky po úponcích. Myslím, že je to tak stále. Z nějakého důvodu to vadilo, ale neměla jsem odvahu se zeptat. Asi se to hodí jen někde. Stejně tak tůje, zasadí, pěstují, vadí, vykopou. Každá krajina chce to své.

Bože můj, Agáta už i tady? Bude i v zahrádkářské poradně?