Za komunistů jsem žila i s rodinou v rozděleném bytě, tj. v bytě, který byl administrativně rozdělený mezi navzájem si cizí lidi; příslušenství a předsíň byly společné pro všechny. Bez možnosti požádat o jiný byt, protože "jsme bydleli".
Zadrátované hranice, přístup ke studiu i k pracovním pozicím ovlivňovaly tzv. kádrové posudky; nedostatkové zboží, kontrola oblečení ve školách (zákaz triček s potiskem, zákazy džínsů), vnucená ruština, kontrola délky vlasů mladých mužů, neexistence svobodné volby lékaře, neexistence svobody slova, svobody pohybu, svob9dy vyznání; omezení lidských práv, političtí vězni...
Až po listopadu 1989 jsem poprvé vyjela za hranice. Rozhodně nemohu souhlasit s tvrzením, že i za totality mohl být člověk šťastný - to platilo jen pro jedince, které zajímal jen plný hrnec a klid na fotbal v televizi.
Zrovna na Bulovce rodila v únoru moje dcera. Měla jednolůžkový pokoj, kde bohužel z vodovodu unikala voda po zadní stěně skříňky na zem a byla tam stále na podlaze louže do půlky pokoje.
Ale jinak jsem ráda, že nezažila to, co já před 41 lety v Motole - na pokoji nás bylo 6, 4 na posteli a 2 na spartakiádních lehátcích. Po porodu s nástřihem!
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Já jsem bydlela ve dvou rozdělených bytech, v prvním, který zabavili majiteli domu, jsme byly 4 rodiny, předsíň a WC společné pro 9 lidí. Svou část jsem pak vyměnila za trochu menší také v rozděleném bytě, předsíň, koupelna a WC společné s další rodinou. Praha 1970 - 1986. Když jsme chtěli s manželem podat žádost o byt, nepřijali nám ji se zdůvodněním, že "bydlíme, a tudíž nemáme nárok".