Takhle. Velkým (a vtipným) tajemstvím je, že se kapitalismus jakožto ekonomický systém neobejde bez NEplacené práce. A tou je péče o děti, péče o domácnost, péče o stárnoucí a nemocné. Také je to de facto otrocká práce v zemích třetího světa pro velké světové značky. Ale zůstaňme u prvního problému. Kapitalismus si zkrátka pouze hraje na to, že hodnoty vytváří ten, kdo vydělává. Dotyčný by si totiž bez těch, kdo za jeho zády vytvářejí hory neplacené práce ani neškrtl. Proto nemá smysl kopat tady do rodičů, kteří se snaží pečovat o děti a skloubit to s prací. Problém je jinde. Je to v nastavení společnosti, která musí vyspět, přiznat omyly v systému a napravit je. Prvními z nich je pomoct rodičům kombinovat péči o děti a práci tak, aby se nemuseli svému okolí omlouvat, že chybí buď v práci nebo u ratolestí. Za druhé došlápnout si na zaměstnavatele, veřejné tajemství je, že zaměstnance přetěžují a přesčasy neproplácejí (viz nedostatek rukou na letištích při nakládce kufrů, v nemocnicích, za volanty v MHD, v sociálních službách pro seniory a nevyléčitelně nemocné atd. atd atd).
Pane Kovando,
zapomněl jste uvést tvrdá data a kontext. Pro pořádek: v historii se odehrály tisíce vojenských konfliktů, jen od roku 1946 jich byly stovky. Ovšem situace, kdy byly ženy hlavními rozhodujícími činiteli a přímo stály za zahájením konfliktů, jsou poměrně vzácné. Historicky byla politická a vojenská rozhodnutí většinou doménou mužů. Klíčové rozhodovací role v kontextech ozbrojených konfliktů měla žena například v občanské válce na Srí Lance, Jomkipurské válce, Indicko-pákistánské válce, Druhé liberijské občanské válce či politických nepokojích v Malawi.
Co je to ale proti mužům. Ti odstartovali nejvíce konfliktů s největšími počty obětí. Sem patří Korejská válka, Vietnamská válka, Alžírská válka za nezávislost, Nigerijská občanská válka, Íránsko-irácká válka, sovětská invaze do Afghánistánu, Rwandská genocida, Jugoslávské války, Druhá konžská válka nebo konflikt v Darfúru, kde docházelo k rozsáhlým humanitárním katastrofám a obrovskému utrpení civilního obyvatelstva.
Když se vrátíme před rok 1946, máme tu ambice Adolfa Hitlera a více než 70 milionů obětí v rámci globálního konfliktu. Dnes se můžeme bavit o Putinovi: druhé čečenské válce, konfliktu na Ukrajině, který začal v roce 2014, a současné ruské invazi na Ukrajinu.
Není mi úplně jasné, čeho jste chtěl svým videem dosáhnout (podívejte se třeba na úděsně misogynní komentář pana Mrvíka). Posilování obrazu mužů jako bojovníků a žen jako pečovatelek historicky živila a živí patriarchálně nastavená společnost.
Záměr rozvést se v klidu bohužel nabourává stát a naše legislativa. Rozváděla jsem se s manželem v poklidu, na péči o dceru jsme se dohodli, majetek si rozdělili. Soudu zbývalo to posvětit a zbytečně věc neprotahovat. To se nestalo. Soud (z naší strany zcela nesporný) trval rok. Během té doby jsem otěhotněla s mým současným mužem. Vzhledem k tomu, že máme takový zajímavý zákon, který říká, že dítě narozené v "ochranné lhůtě" do 300 dnů po rozvodu, je exmanžela, následoval další soud. Trval dva roky. Proto už nechceme ani jeden ze zúčastněných vstoupit do instituce zvané manželství. Stát jejím prostřednictvím akorát tak vráží nohu do soukromých vztahů.
Poslyšte "Martinusi", vám je patnáct let? Vaše úvahy by tomu odpovídaly. Škrtnout důchody, znamená nechat dnešní důchodce živořit. Zároveň vy si toho moc nenašetříte, jelikož kupní síla koruny dnes a za čtyřicet nebo padesát let, to je něco úplně jiného. Co mají asi podle vás dělat čtyřicátníci, kteří odváděli peníze na důchody svým rodičům a jejich vrstevníkům? Vyplácet důchody těm, kteří si nemohli našetřit - další váš geniální nápad. Jak byste to asi tak chtěl objektivně zhodnotit? Váš návrh odpovídá situaci, které čelí obyvatelé Afriky. Studujte, cestujte. Pište si do deníčku.
Nezlobte se, ale omlouvat obezitu dětí tím, že zajídají emoce, je těžký alibismus. Kdo v tom selhává, jsou jasně rodiče. Uvedu příklad. V našem sousedství, žijí hned tři tlusté děti, kluci ve věku 9, 13 a 14 let. Ti dva mladší jsou bratři. Rodiče klukům často dávají poměrně velké peníze, aby si venku koupili, nač mají chuť. Zároveň se u nich dost často neobědvá. Rodiče třeba v sobotu odjedou na nákup do Německa, kluky tu nechají s penězi a oni si můžou koupit, co chtějí. Jak myslíte, že to dopadá? Mají k obědu velký kornout šumivých kyselých bonbónů a k tomu dvoulitrovku Fanty. Neustále se sjíždějí cukrem. Ten nejstarší to má podobně, jako pití neuznává nic než colu. Svačina se u něj rovná pytel brambůrek + balení bonbónů. Sorry, ale pokud rodiče nefungují, jak mají, ale spíš se soustředí na své pohodlí, tak se to nespraví. Přitom to jde. Ten nejmladší je kamarád mého syna. Když kluci přiběhnou, že mají žízeň, dostanou vodu. Nejdřív se ošíval, dnes už neřekne ani popel a tu sklenici vody vypije.
A jakou část mateřské nebo rodičovské dovolené s dětmi tráví trenér nebo děti ze sousedství? Kámen úrazu asi nebude v tom, že tátové nejsou primární pečující osobou v době do tří let, ale že jejich značná část slabě angažují po celou dobu růstu a dospívání potomků. Nějaké výmluvy, že když se člověk vrátí utahaný z práce, nemá na dítě energii, jsou liché. My ženy to děláme stále.
Autorka článku má pravdu. Naprosto. Být dnes důchodkyně s 20 tisíci, jsem vysmátá. Náklady na zrenovované bydlení na 80 metrech čtverečních: necelých 7 tisíc. Měsíčně projím ani ne 4 tisíce. Asi budu potřebovat peníze na léky. I kdyby to měly být 2 tisíce, stále mi zbyde více než 7 tisíc. A to nemluvě o penzijním pojištění a úsporách, které jako rozumně uvažující člověk na stará kolena budu mít. Jenže celý život žiju, aniž bych dlužila jedinou korunu (žádné půjčky ani hypotéky. Nikdy). Buď si vydělám tolik, abych si mohla koupit, co chci, nebo netoužím po nesmyslech a přizpůsobím se realitě (Třeba když máte dítě na vysoké a náklady skutečně horentně stoupají za ubytování v Praze, dovolená v zahraničí se prostě nekoná. U nás je také dobře). Důchodce má spoustu věcí se slevou nebo zdarma: kultura, cesty hromadnou dopravou atd. Mnohé se dá provozovat zadarmo: procházky, jízda na kole, houbaření atd. Dělám to dnes, budu to dělat jako stará paní. Někdo tady autorku článku tepal, když napsala, že lze pořídit nemovitost za 720 tisíc korun a pronajímat ji. Že prý to nejde. Jde. Podívejte se na ceny některých bytů na severu Čech. Anebo na ceny garáží v jiných oblastech, i to je nemovitost.
Paní autorko, buď jste v titulku ujela vy nebo váš editor. Připojili jste sice graf, podle kterého často pije jeden Čech z deseti (míněno muž, u žen je míra menší), v titulku jste ale do kategorie "pije" zahrnuli i lidi, kteří si alkohol dají občas či zřídkakdy. Já vím, že křiklavé headlines táhnou, ale je nutné dělat národu špatnou reklamu za každou cenu?
Není mi jasné, proč se tady řeší babička a jestli náhodou není její odmítnutí sobecké. V článku se píše, že je otec rozvedený, což znamená, že s dětmi není každodenně. Pravděpodobně je má jednou za čtrnáct dní na víkend a půlku prázdnin, anebo ve střídavce. Což znamená, že má spoustu času na odpočinek v době, kdy děti nejsou u něj. Proto nechápu, že řeší, jak se zbavit péče o ně, když je zrovna má. Co takhle naučit je něco? Orientovat se v terénu, postavit stan, sjet řeku, projít si únikovou hrou, zahrát si dračí doupě, na kole přece může jet s nimi. Jde o to získat společné zážitky, které jen tak nezapomenou, a něco jim dají do života. Mámy jsou soustavně urvané, jak se starají o všechny druhy potřeb v rodině a ještě aby děti měly zážitky. Ale jsou to tátové, kdo řeší, jak si odpočinout. Nechte ženy, aby si aspoň na stáří konečně vydechly.
Dovolím si vyslovit jistý předpoklad. Máma se snažila o bezpečí dětí, tak dávala pojistky, kam to jen šlo. Táta se vyžívá ve zbraních, s nimi je silný chlapák. Má je přece na obranu rodiny před cizím vetřelcem. Dopadlo to jako vždy. Obětí jsou děti (včetně střílejícího batolete) a žena. Hlavně, že se velcí kluci dobře baví.
Myslím si, že hodně záleží, v jakém místě rodina bydlí. Nežijeme na žádné vesnici, ale ve dvacetitisícovém městě, které tvoří souměstí s velkým městem. Takový panelákov. Naštěstí máme na jedné straně domu starý park, na druhé plácek, kde asi dříve bývalo hřiště. Perfektní místo pro dobrodružství. Ke hře máte stromy, klacky, kamínky nebo co si přinesete - třeba míč nebo doma ušitý koník Hobby Horse. Děti si tu normálně hrají samy, a to zhruba od věku šesti let. Postupně se jejich teritorium rozšiřuje, takže třeba čtvrťáci chodí přes silnici, kde je fotbalové hřiště a u něj plácek, kde si můžou zakopat. Opět je tam hromada písku a kamínků. Perfektní materiál pro to, aby se vyřádily. Vedle je hospoda, kde si koupí limču nebo nanuka. Jsou to děti z panelákova, jenže s dobrými podmínkami pro dětství. Ovšem o kus dál máte sídliště typu panelák, parkoviště, panelák, parkoviště. Pak ovšem nemáte kam děti vypustit. Kde má běhat. Mezi auty? Je to jen asfaltovo-betonová poušť. Když už se navrhují místa pro život, také by se mělo předem počítat s pohybem a vyžitím dětí a tím opravdu nemyslím jen barevná hřišťátka za plotem, ale prostor pro neorganizovanou hru.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Samantha? Božská.