Zdravím, ikdyž celkové množství srážek v povodí Bečvy mohlo být podobné jako v 97, pro Troubky, kde koryto nemúže mít takový spád a voda takovou rychlost jako na horním toku, (takže se tam může po opravdu dlouhých lijácích hromadit), bylo výhodou, že Beskydy byly na velký rozdíl od 97 zcela vyschlé. Metrologický ústav má samozřejmě spočítané i tyto okolnosti, ale musel vzít v úvahu, že půjde o přívalové deště, které půda, hlavně na prudších svazích nemůže vsáknout. Naštěstí deště byly zpočátku mírné a půdy i na spodní vodu poloprázdné studny vodu braly, Bečva byla dlouho na normálu. Rychlé povodňové lijáky v Beskydech přišly až od soboty do neděle ( viz VM), proto v pondělí ráno šla do blízkosti Troubek asi poměrně krátká špička, která se naštěstí těsně před Troubkami dostatečně rozplynula, břehy to jakž takž.zvládly, protože tam nemůže být nějaká zatáčka, (příp.mne opravte, děkuji).

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, přicházející voda je vždy jiná. A nejsou vidět odstavená auta , která jinde čekaji na majitele až oschnou. Držím palce.

Zdravím, o povodí Bečvy bych se nyní neobával. V roce 1997 to bylo o něčem jiném, půda na horách byla předem nasáklá tak, že vše co pak během 3-4 srážkových dnů spadlo, šlo velkou rychlostí do pomalejšího území, kde si vody žel musely najít nové koryto (vzpomeňte). Od začátku to bylo na horním toku zcela nesrovnatelně horší a hlavně dlouhé, ale lidi dole tehdy nebylo jak varovat.

Možná cesta k snížení uhlíkové stopy, počtu elektráren, záchrany ekosystému apod. snížením spotřeby výkonových polovodičů, o což se střed Evropy na podobném místě trochu podobně snaží (ikdyž jen přidáním malého uhlíku C do Si). Otázkou je, kolik za to "příroda sama bude chtít".

V minulém režimu to byl kolos, který si vyráběl téměř vše co potřeboval sám, od dřevo a kovovýroby, sklovýroby, demivody výroby, chemické výroby, strojové výroby atd. až po neuvěřitelné množství různých polovodičů a obrazovky. Změna režimu přinesla názor, že se v západní konkurenci neudrží, takže se měl přeorientovat na bílé zboží apod. Ze 4 polovodičových linek zůstala ta nejmenší, kde po dvou letech zbyly jen desítky zaměstnanců, ke konci už s výpovědmi v šuplíku. Rozpracované výrobky (jejichž náročná výroba trvá cca 2 měsíce) se zakonzervovávaly, ikdyž byla i nečekaně vypínaná elektřina z důvodů nezaplacení apod. Nepotřebné stroje převezené přes embargo ze západu byly rozprodávány, aby se linka udržela co nejdéle. Až Motorola souhlasila s odběrem vzorků jednoho IO a vyhodnotila je možná dny před zavřením, kdy by už o fabriku zájem nebyl. A začal maraton.