Bože, co je tohle za článek? Takové zbytečné kňučení. Kdykoliv nastoupí starý člověk, vždy se někdo zvedá. Někdy já, někdy někdo, kdo je zrovna blíž. Ale také je to o tom, koho má člověk pustit sednout. Když nastoupí stařenka s milým výrazem, která si stoupne k tyči a automaticky nic neočekává, to má člověk skoro chuť se předhánět v tom pustit ji sednout. Ale pak jsou tu také případy, jako minule... Nastoupila už od pohledu nepříjemná baba s holí, okamžitě se zvedlo poblíž několik lidí, ale ona se šinula několik zbytečných kroků k jednomu pánovi (žádnej teenager, tipuju tak 35-40) a začala do něj tou holí strkat a posléze řvát, že co čumí, ať jí kouká pustit sednout, copak nevidí, že má hůl?! Vždyť může upadnout, než on se zvedne! Pán měl obrovský těžký nákup, bylo pro něj trošku těžší se s ním hned zvednout, a tak se zeptal, proč nevzala za vděk místama, která jí byla nabídnuta? Odpověď? "Já chci sedět tady!" A když už konečně seděla, tak zkoušela hledat podporu u ostatních a pořád celou situaci rozmazávala. Ale nepochodila, pochopitelně. Takže než se zase některý důchodce bude ohánět neúctou mladých ke starým, ať se nejdřív zamyslí nad tím, zda má on sám nějakou úctu k lidem obecně.
Já mám v Kutné Hoře prarodiče, takže tam jezdím celej život. A jedno se tam nikdy nezměnilo - a sice to, že to město je prakticky mrtvé. Pár lidí potkáte u památek, ale davy, jak se píše, to rozhodně nejsou. A kdekoliv jinde po městě ani noha. Na to, jak je to velké a historicky významné město, tam prostě nikdy nebyl život, je to jak obří samota. Ožije to tam pouze jedenkrát v roce - na Velikonoce během sedlecké pouti, to je tam pak narváno k prasknutí.
Nejlepší boloňské špagety jsem jedl v Římě. Měli jsme kousek od hotelu malou, útulnou restauraci, žádný naháněč ani obří lístek s fotkami. Přesto tam boloňské špagety měly. Číšník byl velice milý, usměvavý, zdravě úslužný, za návštěvu i dýško poděkoval. A tak jsme se tam odpoledne vrátili ještě na tiramisu a cappuccino. Opět stejně kvalitní zážitek. Takže jsme se "provinili" hned dvakrát, a přesto nepřišlo žádné protáčení očí či pohrdavé pohledy. A jestli nás následně s nějakým kolegou těžce pomluvili, tak to už je mi jedno. Před námi se choval naprosto profesionálně a velice mile.
Článek mi naprosto mluví z duše. Od přelomu milénia se mi líbily akorát Anděl Páně 1 a 2 a Dvanáct měsíčků. Už dávno jsem přestal doufat v novou štědrovečerní pohádku, která by stála za to. Nedává mi žádný smysl, proč se neustále opakuje vzorec, který nefunguje. Neustálá snaha ten žánr modernizovat končí každoročně fiaskem, a přesto se to další rok opakuje. Jistě, zásoba těch nejslavnějších námětů je už víceméně vyčerpaná, i tak ale knihy pohádek od Němcové, Erbena nebo Drdy mají stále co nabídnout. Proč se tedy stále točí podivné překombinované bizáry, kde se snaží mluvit a jednat moderně, když to nikdo nechce? Nevím. Co vím ale jistě, je, že se alespoň u nás doma každoročně opakuje stejný scénář. Zapne se nová pohádka, která se po čtvrt hodině promění v kulisu, u které se mluví, pospává, odchází doplnit cukroví, vyvenčit pes, a pak se všichni svorně scházejí, aby se znovu nechali dojmout a fascinovat Libuškou Šafránkovou, kterak cválá k bílému horizontu.
Je to škoda. Díky návratu Kajnarové a příchodu Lambory mě to konečně začalo zase bavit. Ona je mega sympatická, on mladej a pěknej, dobře hraje. Jenže je pravda, že ani jeden tam nemá pořádně žádnej prostor. Kajnarová má pořád rodinné záležitosti a Lambora tam jenom tak přicmrndává. Mám pocit, že od začátku nové série má hlavní prostor Dejdar a Hána. A zrovna Hána teda není zrovna leader, kor s těmi jeho strojenými replikami, které jako by četl z papíru...
Pro hvězdy jako Vondráčková nebo Csáková byl jeden velkej problém, a sice, že v době, kdy byly pěvecky na vrcholu a zpívalo jim to nejlíp, téměř neexistovala platforma, kde to ukázat živě. A když, tak nebylo běžné to točit nebo nahrávat. Televizní estrády jely na playback, takže se člověk může podívat na YouTubu na stovky vystoupení Csákové i Vondráčkové z dob jejich pěveckého primetimu, ale živě nebude žádné. A to je velká škoda, protože hlasy měly jako bohyně.
Miluju samoobslužné pokladny. Vždy a všude, kde to jde, chodím k nim. A je zcela jasné proč - mně osobně je velmi příjemné, že si to můžu v klidu sám naklikat, zaplatit a narovnat do tašky a nemusím se stresovat tím, jak na mě netrpělivý zákazník za mnou najíždí košíkem, aby mě popohnal, a jak na mě protivná prodavačka za kasou kulí oči, abych už vypadnul a ona mohla odbavit další košík.
Dříve se pohádky točily na základě literární předlohy. Dnes tvůrci tvrdí, že už jsou vyčerpané, a proto točí různé slátaniny. Dobře, možná jsou vyčerpané ty nejklasičtější motivy jako Popelka nebo Růženka, ale pořád existuje spousta dalších, které by stály za zfilmování. Troška čerpal nejčastěji u Drdy, Vorlíček, Zeman a další hlavně u Němcové. A to tu máme ještě Erbena, Andersena a bratry Grimmy. Je kde brát. Ne že ne. A opravdu není třeba pohádky modernizovat. Pravda - věčně ubrečená, ubohá, na záchranu čekající princezna v podobě Míši Kuklové v Troškových filmech je otravná, ale ostatní princezny na tom vůbec nejsou špatně, ani z dnešního pohledu. Třeba Vorlíčkova Popelka, ta princi klidně ubalí sněhovou koulí, a přesto se ale nebojí přiznat, že "by si přála vědět kudy chodí". Za posledních 20 let stálo za řeč akorát Dvanáct měsíčků a Anděl Páně. Zimní pohádky s krásnou atmosférou.
Vzpomínám si, je to asi sedm let zpátky, jak jsem vzal babičku do Státní opery na Labutí jezero. Babička byla nadšená, že po letech může oprášit staré šperky, které se na běžné nošení nehodí, já se také patřičně vyfiknul, a teď si představte náš šok, když jsme vstoupili do Opery, já s motýlkem, babička v perlách, a kolem nás lidi v džínách a polokošilích. Přestože jsme byli téměř jediní opravdu vhodně oblečení, tak jsme to byli právě my, kdo se tam cítil nejvíc nepatřičně. Letos jdeme v prosinci do Národního divadla na Louskáčka, tak uvidíme, jak to dopadne tentokrát.
Csákové vždycky nejvíc slušely krátké vlasy. Kolem roku 98 to bylo nejlepší. Od té doby, co má dlouhé, tak je to otřes. Navíc se na koncertech halí do takových prapodivných modelů, ve kterých vypadá jak matróna. Víc než výživového poradce by to chtělo stylistu.
Co ale vůbec nechápu je, proč pořád jede Tornero - na Královnách popu i v názvu turné. To nikdy nebyl žádnej úspěšnej hit, vždycky se jí za to všichni smáli, protože ten song je příšernej. Proč si ze své kariéry nezkusí vzít to dobré? Kosmopolis, Amsterdam i Modrý sen byla alba, co měla co nabídnout. Proč se drží zrovna období, kdy to s ní šlo kariérně z kopce, to opravdu nepochopím.
Mě ten druhý díl zklamal. Jednička mi přišla úžasná, k čemuž nejspíš pomohlo několik faktorů: Zaprvé omezený počet hlavních postav - sestra Irene, kněz a Frantík. Zadruhé omezené prostředí - ono rumunské opatství působilo klaustrofobicky i děsivě, člověk netušil kdo a co se toulá po temných chodbách, a scény v katakombách patřily k nejlepším. A zatřetí téměř neustálá akce. Prakticky v každé scéně se něco dělo. Oproti tomuhle všemu působí dvojka hrozně rozplizle, v kině jsem viděl lidi zívat a sám jsem k tomu neměl daleko. Lekl jsem se jenom jednou. Člověk se ztrácí v postavách i obětech - kdo to byl, proč umřel zrovna ten a ten, kdo je tohle, proč tam je -, navíc se tam střídají prostředí, že člověk po chvíli vůbec netuší, kde se film zrovna odehrává. A nakonec - spousta scén z traileru byla vystřižena, což nechápu a přijde mi to škoda, protože působí perspektivně.
1
Sledujících
0
Sleduje
1
Sledujících
0
Sleduje
Ověřený uživatel
Tento účet je ověřený Seznamem a představuje skutečnou osobu, registrovanou firmu nebo subjekt.
První díl mě hodně zaujal, ale teprve druhý byl fakt bomba. Doufám, že tomu lidi dají šanci, protože to bylo napínavé až do konce a nic podobného jsme tu nikdy neměli. Pravda, prospělo by tomu trochu víc peněz na produkci, je to takové minimalistické, ale v rámci žánru by se to neztratilo ani na Netflixu. Za mě palec nahoru.