To jste měl říkat před nějakými sedmdesáti až osmdesáti lety, kdy se obor umělé inteligence začal rodit. 😉

Je ovšem dobré myslet na to, že i autonomní auto může dostat smyk.

Tak jste tu napsala krásný dlouhý příspěvek, který říká ve zkratce následující: Psychologie je složitá a lidé jsou různí. Jenže pokud chceme vytvářet obecná pravidla (např. zákony), musíme holt někde udělat nějakou linii, přičemž věk je taková dobrá věc, kterou je (většinou) jednoduché ověřit.

Mimochodem, MŠMT zmiňované testování provádí. Příkladem takového testování může být třeba maturita. Jestli je to dobré, dostatečné, vypovídající a podobně, to je na jinou diskusi než ke článku o trestní odpovědnosti dětí a mládeže.

A pro vaši informaci – to, jestli žáci pracují nebo nepracují tak, jak je v RVP psáno, vážně nemůže ministerstvo kontrolovat. Ano, můžeme kontrolovat ŠVP, tématické plány, výstupy žáků nebo jednotlivé namátkové hodiny. Nicméně pokud máte nápad, jak zajistit, aby se všichni žáci svědomitě připravovali (a nezahrnuje to vyčleněného pracovníka, který bude s žákem 24/7), určitě napište na MŠMT.

A na závěr se skutečně omlouvám. Omlouvám se za to, že jsem nepochopil vaší vlastní terminologii, kterou jste si vytvořila, asi abyste se mohla cítit uraženě, a taky za to, že nepoužíváte obecně zažité pojmy. Proto měním svůj výrok dle vašich pojmů: „To, že jste ve škole měla neučitele (které většina lidí nazývá špatnými učiteli), nelze shazovat na systém.“

Takže abychom si to shrnuli.

Škola nemá sloužit pro zkoušení a nácvik, ale žáci mají být bez jakéhokoli vedení rovnou postavení před výzvu dělat vše naostro s tím, že pokud něco pokazí, nedostanou špatnou známku a zpětnou vazbu, ale rovnou snížení platu nebo vyhazov.

Obhajování stávajících pravidel, která platí už řadu let je snaha o radikální změnu, ale propagování úplného zrušení jakýchkoli pravidel je rozumný konzervatismus.

Dobrými zdroji nejsou vědecké studie, reálná data a názory odborníků, ale komediální filmy, vlastní zážitky a názor tchyně.

Mimochodem, kdybyste vy uměla pracovat s textem, věděla byste, že hlavním tématem není školství, ale trestní odpovědnost dětí a mladistvých.

Mimochodem, hezky si protiřečíte, když říkáte, že postup „získej znalosti, prokaž znalosti, buď ohodnocen“ není v žádné práci, a potom uvádíte o dvě věty dále jinými slovy tentýž princip – a v předchozích komentářích uvádíte například řemeslníky, kde je rozdíl jen v tom, že místo písemky je provedení práce a místo známky je plat.

Generalizace není nic špatného, ale to byste musela vědět, co to slovo znamená. Ale aspoň jste krásně předvedla argumentační klam reductio ad Hitlerum a platnost Godwinova zákona. Skoro jsem se bál, že to nepřijde.

Mimochodem, k dlouhému rozboru, jak jsem naivní, mám jednu poznámku. Nevkládejte mi, prosím, do hlavy své myšlení. Já nepřemýšlím na základě toho, že jsem něco prožil a že mi tchyně něco říkala. Své argumenty stavím na dlouhodobé četbě odborných článků, sledování dat z výzkumů a teoriích odborníků s dlouholetou praxí. Tudíž vlastně jen opakuji slova těch dávno vyhořelých lidí. Taky si můžete všimnout, že ten, kdo chce něco radikálně měnit, jste vy. Já vlastně jen říkám, že ten systém, co tu v tomto směru máme, je vlastně tak nějak v pohodě, a stačí případně ladit detaily. Kdo je tu tedy ten naivní a svobodomyslný?

A v čem je tedy rozdíl mezi dětstvím a dospělostí? Dáme hranici na nějakých deset až třináct let, protože tam je člověk fyziologicky schopen mít děti? Děti přemýšlejí o spoustě věcí, které vidí kolem sebe. Necháme děti, aby se oženily, když si hrají na svatbu? Necháme je operovat, když si hrají na doktora? Necháme je vyrábět trhaviny, když rádi experimentují s chemií? Ne – prostě jenom té hře dáme nějaké bezpečné hranice. A tady jsou tou hrou dětské vztahy, kde jako hranici bereme ten sex. A že zrovna patnáct let je ta arbitrární hranice? No, nějaká být musí.

To, co popisujete jako chybu systému, není chyba systému (mimochodem, četla jste RVP, když ho tu haníte?), ale chyba konkrétních učitelů, na které je třeba mířit kritiku – uznejme, že často oprávněnou. Dějepis se ve škole běžně učí návazně. Učebnice jsou psány tak, že jedno vyplývá z druhého (i když pravda, často je situace zjednodušena). Jak to ovšem implementuje konkrétní učitel, to už není chyba systému. Definice problému, jeho analýza a následné vyřešení – tak přesně takto funguje matematika, která se na školách učí v hojné míře. Shromáždění několika zdrojů, jejich porovnání a zpracování, to je zase něco, co se běžně po žácích chce např. při tvorbě referátů. To, že jste měla špatné učitele, nebo jste ve škole, jak sama říkáte, spala, to rozhodně nelze shazovat na systém.

Dále také lze vidět, že jste zaměřená na znalosti. Jenže já se ve škole neučil jenom znalosti, ale i vyšší úrovně Bloomovy taxonomie. Naučil jsem se, jak přemýšlet v různých odvětvích lidské činnosti. Naučil jsem se základní principy a obecná pravidla. A ačkoli si nepamatuji konkrétní znalosti, jsem schopen je jednoduše pochopit znovu, pokud je potřebuji. To je jako v programování, které tak protěžujete – nepotřebuji vědět, že nějaká obskurní funkce, kterou použiju jednou za čas, se jmenuje tak a tak a že její třetí argument znamená to a to. Důležité je, že chápu ten princip a jsem schopen v případě potřeby si dohledat detaily.

A když už jste tak zaměřená na citace (zase další příklad toho, že přemýšlíte v konkrétních příkladech a ne v obecnosti), rád bych uvedl svou větu, která začala naši diskusi o vzdělávání: „ A čtrnáctiletá holka má mít jiné povinnosti, než se starat o dítě – třeba se věnovat vzdělávání, aby jednou nemusela dostávat mizernou almužnu.“ Můžete si všimnout, že jsem v úplné obecnosti mluvil o vzdělávání, kterému by se čtrnáctiletý člověk měl věnovat nehledě na to, jestli prostřednictvím školní docházky nebo čtení vědeckých studií. Následný odstavec o školách byl reakcí na vaše tvrzení, že člověk, který nechodí do práce, neví, co je to dřina. A dovolím si předpokládat, že se shodneme na tom, že chce-li mít člověk lepší budoucnost (nebo chceme-li, pro jednoduchost, vyšší plat) je lepší, když se ve čtrnácti věnuje studiu, než výchově potomka.

„Ok, když máš dost rozumu na to, že ho strčíš do čtrnáctky (a ona s tím dokonce i souhlasí), tak fajn.“

„Sorry, ale pokud má dost rozumu na to, aby měli pohl. styk, tak ať mají dost rozumu a nesou i následky a bez jakýchkoliv výjimek nebo pomoci.“

„I děti samotné jsou dnes mnohem vyspělejší (na můj vkus jsou často "přemoudřelé", ale život je naštěstí v tomto velmi rychle srovná). Proto by se měla snižovat i trestní odpovědnost.“

„Také by se mi to líbilo, kdybych třeba ve 40 měla "výmluvu", že jsem přece nepochopila, že když někoho postřelím zbraní, tak že mu to může ublížit.“

Z kontextu je myslím zřejmé, že dáváte rovnítko mezi dětské a dospělé přemýšlení. Ano, i dvouleté dítě je schopno nějakého vyvozování. Ale je to spíše vyvozování typu „když sáhnu na horkou plotnu, bude mě bolet ruka“. Rozhodně bych dětem nepřikládal

Zrovna s tím dějepisem jste ukázala, že nerozumíte tomu, o čem mluvíme. Dějiny jsou jednou velkou sítí navazujících událostí a prakticky nic se nestalo jen tak zničehonic. Že jste měla špatné učitele, kteří učili historiografii a ne historii, není chyba systému. Pokud se chceme bavit o systému, přečtěte si RVP a uvidíte, že na souvislosti klade v dějepise docela velký důraz.

Mimochodem, je krásně vidět, jak se zaměřujete na konkrétní anekdotické příklady a osobní zkušenosti a nejste schopna generalizace. Pokud je to o tom, najít ke každému tématu nějaký konkrétní příklad, že se to stalo tak nebo jinak, tak pak se asi nemáme o čem bavit, protože konkrétní extrémní příklady existují téměř pro všechno.

Zaprvé – dojděte si za jakýmkoli psychologem, pravděpodobně vám potvrdí, že psychika dítěte funguje jinak než psychika dospělého. Ano, děti si běžně plně neuvědomují důsledky svého chování. Jasně, můžeme se bavit o tom, jestli to platí pro čtrnáctileté nebo šestnáctileté, ale takto je zkrátka tato arbitrární hranice nastavena. Jestli ji zvýšit nebo snížit, to je jiná diskuse – stejně jako to, jaké externí vlivy na dítě působí a jak je dítěti vysvětlovat.

Zadruhé – dát jako příklad zaměstnání s vysokým výdělkem programátora, který do svého vzdělání musel nalít spousty a spousty času, to je trošku zvláštní, ne? Dále jsem nikde nenapsal, že pokud chci velký výdělek, musím mít vysokou školu (mimochodem, kdybyste měla vysokou školu, tak víte, že univerzita, fakulta a přednáška jsou tři různé věci) – on takový řemeslník se dobrým řemeslníkem nestane tím, že bude spát ve škole a flákat svoji přípravu. Samostudium je pochopitelně nezbytné, ale škola člověka kromě základů naučí i to, jak se učit. Nevím tedy, jak vy, ale já se s přístupem „nauč-vyzkoušej-zapomeň“ setkal opravdu minimálně. Zpravidla totiž učivo navazuje. A co se týče úspěšných podnikatelů – těch rozhodně není devadesát procent populace. Bavíme se tu o průměru, pro který stavíme systém. A to platí i pro trestní odpovědnost a ochranu dětí. Jasně, jsou děti, které budou v osmi letech schopny složitého abstraktního uvažování, a také lidé, kteří ve čtyřiceti nebudou schopni dohlédnout důsledky svého jednání. Ale takovéto extrémy nás při tvorbě obecných pravidel pro celou populaci moc nezajímají

Zaprvé – ano, můžeme se bavit o posunutí trestní odpovědnosti. Dokonce to můžeme řešit u obou hranic (dvě hranice, tj. 15 a 18 let, jsou mimo jiné i proto, aby to v osmnácti nebylo „lusknutím prstu“) Otázka je, na jaký věk tu spodní hranici dáme. Posuneme to na čtrnáct? Dobře, ale potom někteří lidé nadávat, proč to není od třinácti. Posuneme to na třináct? Ale proč to není od dvanácti? Kde by měla být hranice mezi dětstvím a dospělostí, to nechme odborníkům (tak nějak tuším, že ani jeden z nás není psycholog). Úplné zrušení této hranice však není demokracie, ale anarchie. Nechat všechno na tom, že někdo přece dítěti vysvětlí všechny důsledky a dítě je přece všechny pochopí, je naivní a nebezpečné. Když si pětileté dítě řekne, že chce natočit porno, dovolíme mu to, protože si může svobodně zvolit jakoukoli hovadinu?

Zadruhé – pokud jste školou prošla tak, jak popisujete, tak se nedivím, že dostáváte mizernou almužnu. Lidé, kteří přistupují ke vzdělání zodpovědně, po nocích sní o režimu „osm hodin denně a pak klid“. Například mé běžné dny na střední škole vypadaly tak, že ráno v osm mi začínala škola, končila kolem druhé až čtvrté a doma jsem se připravoval někdy až do půlnoci. Na univerzitě to bylo podobné, jen s tím rozdílem, že vzhledem k roztahanému rozvrhu jsem býval ve škole od osmi do šesti a učil jsem se v pauzách mezi hodinami (a pak samozřejmě večer). Jenže až za pár let dostuduji se vším všudy, bude mě čekat (podle průměrů pro absolventy mého oboru) plat v kategorii vyšších desítek tisíc.

Ale pamatuje. Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. § 192.

A nenapadlo vás, že jeden z důvodů je právě to, aby se mladiství nemuseli starat o dítě? Nějak jste zapomněla, že i ona čtrnáctiletá je jedním z rodičů. A čtrnáctiletá holka má mít jiné povinnosti, než se starat o dítě – třeba se věnovat vzdělávání, aby jednou nemusela dostávat mizernou almužnu. Navíc děti nejsou vždy schopné domyslet důsledky svého jednání (proto je tam taky to omezení „i když souhlasí“).

Mimochodem, žáci základních a středních škol vědí, co znamená vstávat do práce. Škola většinou začíná mezi sedmou a osmou, takže pokud člověk musí dojíždět, je brzké ranní vstávání na pořadu dne pětkrát v týdnu. A možná vás to překvapí, ale za dřinu ve škole nedostávají žáci peníze vůbec!

A když už jsme u toho, ženská těla jsou různá. Znám holky, které ve dvaceti nemají pořádně prsa, jsou nižšího vzrůstu, a když se správně obléknou, patnáct bych jim nehádal. Na druhou stranu ale zase znám třináctileté dívky, kterým podle vzhledu už osmnáct dávno bylo.

Výraz „kluk“ je použit v citaci. Budeme překrucovat, co kdo řekl, a předstírat, že všichni mluví tou nejspisovnější češtinou v každé situaci?

A na čem jste založil svoje názory, když ne na datech? Jediný zdroj, který jste v naší diskusi uvedl je „někde jsem četl, že“. Vypadá to, že už máte názor a jen čekáte, až někdo napíše něco, co ho podporuje, nehledě na fakta.

Mimochodem, novináři nemají přinášet data ohledně historie. To mají dělat historikové – a taky to dělají! Možná byste mohl přečíst nějaké historické studie (nebo ideálně primární zdroje) a potom si dělat názor.

Takže nemáte argumenty ani data, jen silné názory. Díky za informaci! 🙂

Tak uspořádejte akci, napište článek, zpracujte analýzu novinových článků a zveřejněte ji v žurnalistickém časopise! Máte spoustu příležitostí ukázat světu, jak se to má dělat!

Pokud vím, socha Wintona a dvou dětí nemá žádnou informační tabuli o Wintonovi ani o nikom jiném. Ano, nejsou zde znázorněni všichni, kdo se na akci podíleli, ale upřímně – chtěl byste na Hlavním nádraží sousoší tisíců lidí? A Památník rozloučení není věnován Wintonovi, ale rodičům dětí, kteří „v letech 1938 a 1939, bez ohledu na vlastní osud, posadili své děti do vlaků, se slzami v očích i srdcích jim zamávali a poslali je do bezpečí, aby jim zachránili život“. Iniciátory jsou Wintonovy děti, ale to je terminus technicus.

Myslím, že každému, kdo má víc než půl mozku, je jasné, že Winton neprovedl celou akci sám. Málokdo má asi představu, že Winton sám dojel do Československa, smontoval vlaky, položil koleje, sehnal děti, udělal jim doklady, řídil lokomotivu a v Británii nechal všechny děti bydlet u sebe na zahradě. Jasně že na to byla potřeba spousta lidí! Ale budeme je vyjmenovávat všechny, nebo zmíníme toho jednoho, který to celé organizoval?

No a pokud se vám po tom bude lépe spát, na stránkách Čedoku je toto zmíněno. Ale asi jinak, než byste si přál – Čedok sám totiž neříká, že byl tím hlavním, kdo akci organizoval, ale že „se Čedok podílel na organizaci osmi vlakových transportů z Prahy do Londýna, kterými Sir Nicholas Winton zachránil 669 židovských dětí před válečnými hrůzami“ (Odkaz  ). Můžete se holt snažit popřít Wintonovy zásluhy jak chcete, ale fakta jsou fakta.

Jestli mluvíte o tomto článku, tak ten je primárně o proběhlé akci pojmenování zmiňované ulice. Ulice se jmenuje po Wintonovi, tak je v článku zmíněn Winton (a i to jen velice zběžně). Pokud mluvíte o ostatních článcích, není problém dohledat články z minulosti, které se Wintonovi a spol. věnují podrobněji. 🙂

Je spousta osobností a událostí, o kterých by měli lidé vědět. Jenže nemůže každý den vyjít článek o všech, proto takové články zpravidla vycházejí na nějaké výročí (nebo když se třeba po někom pojmenuje ulice). Novináři mají primárně informovat o aktuálním dění, ne si jen tak každý den vydat statisíce článků o minulosti. Ve výsledku by to totiž vedlo k zahlcení informačního prostoru a situace by byla stejná, jako kdyby nevycházelo nic – pokud vyjde jednou za čas článek o někom/něčem historicky významném, člověka to zaujme, ale pokud by vycházel např. o Wintonovi a spol. ten samý článek (třeba přeformulovaný) každý den, budou to lidé ignorovat. Nehledě na to, že by se ztratil v záplavě článků o dalších významných osobnostech z jiných oblastí lidské činnosti.

Jen tak pro zajímavost jsem zadal do Google Scholar heslo "Nicholas Winton" a našlo mi to 674 výsledků (odborných článků, studií, přehledů, seznamů, životopisů, výpovědí svědků...). V The British Newspaper Archive je několik tisíc dobových článků. Pak samozřejmě existuje The Sir Nicholas Winton Memorial Trust, který shromažďuje původní dokumenty a další zdroje, které sice nejsou přímo dostupné, ale kdokoli si je může vyžádat a prohlédnout. Pokud jste to všechno přečetl a stále si myslíte, že o Nicholasi Wintonovi nejsou zveřejněny podrobnější informace a nemá mediální pokrytí, pak nevím, jaké ještě informace byste chtěl.

A co přesně to v této diskusi změní? 😉 Zaměřme se na faktickou diskusi, ne na argumenty ad hominem.