Hokej dávno není volně plynoucí hra. Už od Rudé mašiny se ve hře používají takzvané pattern plays, můžeme tomu říkat herní vzorce. Od U15 se hráči ve vyspělých hokejových zemích učí herní vzorce, které jsou v podstatě rozkladem herních situací. Když hráč dospěje, projde si cca 100 herními vzorci, které má zapsané ve své hokejové IQ. Kouči NHL běžně používají kolem 110-130 herních vzorců, mnohé z nich hráči už předtím zažili během mládežnických kategorií. Pro každou situaci a místo na ledě se dá vymyslet herní vzorec, ať už útočný, nebo obranný. Proto je rukopis každého trenéra rozpoznatelný, protože si oblíbí nějaký styl hry a k tomu účelu si postaví herní vzorce. Složitost a rychlost se samozřejmě postupem věku hráče zvětšuje. To hlavní ale, co učení herním vzorcům způsobí, je obrovský rozvoj herní inteligence. Genialita těch nejlepších hráčů spočívá v tom, že dokáží tyto herní vzorce adaptovat na herní situace a mají kolem sebe hráče, kteří si prošli podobnou školou a dokáží na situace adekvátně zareagovat. Herní vzorec pak plynule přechází do dalšího a hra se jeví jako volně plynoucí. K tomu se ale nelze dopracovat bez toho, aby se to trénovalo.

Když se sejde 25 Kanaďanů nebo Finů, všichni si už herní vzorce zažili a proto je pro kouče snazší stanovit styl hry. Pasta a Krejča si tak rozumí, protože se učili herní vzorce spolu. Takže je to opět o tom, že naši mládežničtí trenéři to dělají jinak, než v zemích, které nás porážejí. Herní IQ je zčásti vrozená, ale pokud není rozvíjená, zakrní. Musí se trénovat a herní vzorce tuto IQ nesmírně rozvíjejí.

Dobrý den, Davide, pokusím se osvětlit. Dítě se učí zkušeností, příkladem. Pokud budete na 10ti leté dítě řvát a psychicky jej šikanovat, přejde do módu přežití a bude se snažit vyhovět. Jeho mozek je zahlcen stresem a není schopný učit se. Tím, jak dítě dospívá, stává se stresu mnohem víc odolnější, protože má víc zkušeností, něco se už naučilo. Můžeme na něj klást větší nároky. Až se dostane do juniorů, kdy se musí rozhodnout, jestli chce sportu dát maximum, nebo chce sportovat pro radost, třeba celý život a být šťastný za to, že je pryč ze soutěživého prostředí. Tedy - je potřeba přistupovat k dítěti s respektem k jeho vývoji. Problém je, že velmi málo trenérů ví, o čem teď tady píšu. Většině je to extrémně nepříjemné, že by měli sestoupit na úroveň dítěte a pochopit, co potřebuje. Není to o tom, že budu na děti měkký, svoje povinnosti si musí hráč plnit na 100 procent, dítě ale neponižuji, nepůsobím mu zbytečný stres, jedu podle mantinelů, které jsem při prvním kontaktu s hráčem pevně nastavil a neustupuji z nich. Bez křiku, protože hráč při porušení pravidel se okamžitě dozví, proč není nominovaný na další zápas. Křičím v jiné momenty - když potřebuju hráče víc motivovat, pomoct jim nějakým emotivním šťouchancem. Bez ponižování. Emoce používám pozitivně, ne negativně. Neutluču v nich tvůrčí schopnosti, protože hráči ví, že mají v trenérovi oporu, pokud se snaží tvořit. A když je hráč v juniorském věku a z žákovského věku má založeno na kvalitní bruslení, rychlost a šikovnost, můžeme ho vystavit silnému konkurenčnímu prostředí. Protože je zralý a těší se na to.

Obejdu si místní školky, rodiče o tom vědí, prohlídnu si děti, těm, které mě zaujmou, dám lístečky s místem a datem náboru, většina se objeví, protože proč ne, když o mé dítě projevil zájem sportovní klub? Nábor máme jednou měsíčně v pevně stanovený čas skrz celou sezonu. Rodičům vysvětlím, co znamená být členem klubu, dáme jim výstroj na zkušenou. Až do 5. třídy je hokej stojí cca 20000,- Kč ročně za vše. To je 2000,- měsíčně, letní přestávku nepočítám. Já nevím, jestli je to moc nebo málo. Jedna hodina tenisu na Spartě v hale s trenérem stojí 1500,- Kč. Krabička cigaret stojí 100,-. Ale i kdyby chodilo málo dětí, i s tím se dá pracovat. Jen je potřeba respektovat přirozený vývoj člověka a trénovat ty správné věci ve správný čas. Není to dobrá sci-fi?

Pokud se odpíchnu od titulu článku - ano, zeštíhlení soutěží je nutností a ne že ne, pane Kalino. Kvantita nikdy nezajistí kvalitu, protože kvalita se v nepřiměřeném množství rozmělní. Vím, jaké to je, když mi na trénink nepřijdou ti 3 neschopní. Všechno jde líp, trénink odsýpá, na nikoho nemusíme čekat. Uděláme mnohem víc práce. Hráč se nerozvíjí 15 minutami na ledě během utkání. Rozvíjí se při tréninku, při boji o místo v sestavě, touto soutěží vypadávají ti slabí, ti, kteří časem stejně budou hrát amatérský hokej - a s radostí, pokud budou mít na svůj život s hokejem hezké vzpomínky.

Hráč se rozvíjí nejvíc v žákovském věku, který tady nikdo neřeší. Nemá smysl mluvit o juniorském hokeji, když do této kategorie přicházejí hráči se základními nedostatky. To už v USA, CAN, FIN, SWE, SWIZZ atd pochopili. Když se zanedbá tato vývojová kategorie proto, že se honí výsledky a netrénují specifické dovednosti, nikdy se to nedožene. Pokud předáte hokejistu do dorostenců bez kvalitního bruslení, práce s holí a radosti ze hry, zrychlí jen do úrovně pod své možnosti, zesílí nefunkčně a bude řešit situace pomalu a nesprávně. 80 procent všech zdravých dětí je vytrénovatelných do profesionálního sportu. Jen pár z nich se může stát rozdílovými hráči, jako třeba Pasta. My ale musíme pozvednout průměr kvality našich hráčů. A rozhodně to nepůjde metodami z dob Jágra, Straky... To, co dovedou dnešní kluci na bruslích a s holí, je úplně jinde, než co uměla generace kolem Nagana. Hokej je úplně jiný, než byl tenkrát. Naši trenéři se ale neumí přizpůsobit. O tom mluví Pešán.

Dobrý den, Kamile, opět jsem si odskočil od plotny, tak něco přihodím do diskuze:-). Divil byste se, na jaké úrovni jsou třeba tréninkové podmínky například v Rogle, Malmo, nebo HV71. Myslím, že ty lepší kluby u nás se jim směle vyrovnají. Zásadní jsou 2 ledové plochy. V případě HV71 jsou to 4 plochy. Ale to také naše kluby často mají. Potom už jen tělocvična, posilovna, střelnice. Ale třeba střelnici na Spartě nebo v Liberci by našim klubům Švédové moc záviděli. V Rogle stojí starý party stan se 3 brankami, málo světla, zima, zkrátka nic moc. Třeba virtuální Sense arena se taky ve Skandinávii moc nechytla. Ono je to totiž mnohem více o tom, co se v těch prostorech děje. Tréninky s absolutním respektem k vývoji a k osobnosti dítěte, neurychlování přirozeného rozvoje, spousta psychické pohody a podpory. Přesné stanovení mantinelů a pravidel a poté jejich dodržování. Tvrdě potlačovaná šikana.

Když je totiž mozek zaplaven negativními emocemi, strachem z jakéhokoli důvodu, není schopen se učit. Můžu vymyslet ten nejdokonalejší trénink, nejlepší systém a koncepci, když ale bude na tréninku blbá atmosféra, trenér hráče šikanuje ať už řevem nebo očekávanými tresty za cokoli, nikdo se nic nenaučí. Mozek se zavře a nic nepobere. A to si myslím, že je úplně ten největší problém. Není to o tom, že by současná generace dětí byla měkčí, Je prostě jiná a nadávat na to nemá smysl. Musí se s tím pracovat. Hokej se také nesmírně proměnil. Nikdy nebyl tak tvořivý, jako v současnosti. Bohužel to jsou věci, které se mění velmi pomalu a v našem hokejovém prostředí extrémně pomalu.

Bohužel Vás asi zklamu. Za současného setrvávání klubů ve výchově žáků metodami z minulého století se to nepohne dál. Jedná se jednak o nezaložení správných motorických řetězců, jednak o mentální opotřebování. Je to samozřejmě trenér od trenéra, jsou i skvělí trenéři, kteří přinášejí do tréninků nové metody, pak ale žáček postoupí o kategorii výš k jinému, který to všechno pošle do kytek. Motorika - V žákovském věku se hráč učí extrémně rychle. Pokud není už udrilován, tak sám dokáže pohyby dovést do optimální podoby. Samozřejmě i v tomto tréninku se musí dbát na velké množství opakování, ale samotný pohyb musí být rozvíjen od jednoduchých vzorců, až po ty nejsložitější, které často ve hře vůbec nepoužije. Nicméně pro hráčův rozvoj jsou tato cvičení nesmírně důležitá. vytváří mu prostor pro manévrování, když se dostane do kritické situace ve hře. Má zkrátka zásobu dovedností, které může ve vypjatých momentech použít. Při patřičném vysvětlení hráč pochopí, proč skáče přes překážky, podjíždí bariéry, jezdí pozadu dokola po jedné noze, navíc na vnější hraně. Pokud zatížíme dítě monotématickým, nikdy nekončícím množstvím karuselů, dítě otupí a po zvládnutí dovednosti (cca druhý trénink), se přestane rozvíjet.

Mentálně - Dítě si chce hlavně hrát. Hru lze aplikovat i do individuálních dovedností. Tak se dítě učí a má z toho radost. Mentálně se neopotřebovává. Nebude trpět nedostatkem sebedůvěry na ledě, nebude se bát tvořit. Nebude se bát udělat chybu, protože ví, že trenér po něm chce, aby tvořilo a nezahazovalo puky. I když to občas zadrbe. Ještě bude dovětek...

Dobrý den, Zdeňku, pokusil bych se. Při srovnání systému výchovy hráče ve Skandinávii, Severní Americe a na druhou stranu u nás a v Rusku na Vás vyskočí jeden zásadní údaj. Tím je množství specializovaných tréninků. Zatímco ve Švédsku se hráč vychovává tak, že je mu doporučeno účastnit se i jiných aktivit, u nás se velmi brzy začneme specializovat, Navíc to děláme takovým stylem, který způsobí, že hráč ve věku, kdy by měl hokeji dávat maximum, tedy od 16 let, je vyhořelý a už nedokáže přepnout. Naše kluby se příliš soustředí na výkon a výhry. S tím je spojen tlak na hráče, který při delším trvání způsobí ztrátu kreativity a otupělost. Vychováme stiga hokejisty, kteří v mezinárodní konkurenci vítězí cca do 17-18 let, potom zcela vyhořelí končí na smetišti dějin. Pro rozvoj hráče není to nejdůležitější vyhrávat v žákovském věku, ale strávit toto vývojové stadium zdokonalováním individuálních dovedností a hrou. To má Pešán na mysli, když mluví o kvalitních podkladech pro práci s mládeží. Svaz skutečně tyto postupy doporučuje a trenérům informace poskytuje. Problém je, že to trenéři nedokáží (ať už z jakýchkoli důvodů - neschopnosti, arogance, nedůvěry) zavést do praxe. Milan Antoš mluví spíše o juniorech, kde je opravdu zcela zásadní konkurence. Pešán mluví o žákovském věku, kde je zásadní ubrat na soutěživosti a tento zlatý věk motorické učenlivosti využít až na maximum. Protože síla a vytrvalost se dá dohnat ve vyšším věku. Když ale nerozvíjíte rychlost, obratnost, herní smysl, jemnou motoriku ve věku od 7-13 let, už to nikdy nedoženete. A to je, proč nám svět utekl.

To je realita, na kterou ale nemá smysl žehrat, musí se s ní pracovat. Takřka všechny zdravé děti se dají vytrénovat pro vrcholový sport, jen se to musí dělat správně. Rozvíjet správné dovednosti ve správný čas. Netlačit na výsledek, ale mít před sebou dlouhodobý cíl. Třeba že hráč bude v 15 letech připravený. Mnohem těžší je mentální stránka věci. Přesvědčit hráče, že může udělat chybu a že na něj nebudu za to řvát a neposadím ho a že svého agresivního rodiče nemusí zas až tolik poslouchat. Že může na ledě tvořit a klidně to i zadrbat, než se zbaběle zbavovat puku, postávat na špatných místech, nenabízet se do hry. Nejtěžší je zapálit v hráči vášeň pro hokej. Ta většinou přichází s úspěchem, jenže jak dosáhnout úspěchu, když kluby chtějí už od přípravky vyhrávat na úkor rozvoje hráče. Bez osvíceného vedení klubu a jasné vize se takový program nedá uskutečnit. Toto není problém svazu a jeho programu, toto všechno se můžete dočíst na jeho stránkách. Je to problém klubů, problém trenérů mládeže, kteří se buď bojí nových věcí, nebo jsou natolik arogantní, že nové věci nedokáží přijmout, nebo by to i dělali, ale neví jak.

Na úrovni nároďáku už se s tím dá dělat jen málo. Trenér si vybere hráče podle určité typologie a stylu, který chce hrát, a pak děj se vůle boží. A ani nejde třeba o sílu, kterou hráči dají na benchpressu. Problém je v tom, že do 14 let věku se trenéři nesnaží konzistentně rozvíjet rychlost, obratnost, práci s holí, střelbu - tohle všechno nejen na ledě, ale hlavně na suchu, a samozřejmě to nejdůležitější, bruslení na ledě. Ne jen vpřed a vzad. O tom už hokej už dávno není.

Ego v mládežnickém hokeji. Pro trenéra je důležitější vyhrát v U15 mistrovství republiky, než osobní rozvoj hráče a doslova dopátrání se, jestli hráč přede mnou je opravdu talent, nebo jenom rychlokvaška. Či je to tlak rodičů a snaha zavděčit se jim (z jakýchkoli důvodů). U nás se často ani nedozvíme, jestli z hráče může něco vyrůst, protože ho odepíšeme, než hráč stihne dozrát. Nebo naopak ho tlakem tak otrávíme, že už se mu nebude chtít. Je to kombinace ignorance a nevzdělanosti trenérů mládeže. Jen na obranu všech, kteří se do procesu zapojili: ono není jednoduché být najednou hokejovým teoretikem, praktikem, psychologem, fyzioterapeutem, výživovým poradcem. Proto máme FTVS, kde to každému trenérovi naservírují. Jen se tím hold pak trenér musí řídit. A jsme zase na začátku. Přiznat si, že někdo to může vědět líp.

Viděli jste přestávkový program a repku o vzdělávání trenérů? Vše, o čem se v repce mluvilo, je volně dohledatelné na webu, některé příspěvky jsou pro licencované trenéry. Jsem trenér, mám k nim přístup. To, co se tam dá dočíst a dovzdělat, je takřka totožné s tím, co se učí ve Švédsku nebo USA. Navíc na rozdíl od USA je to u nás vše za relativně slušné peníze. Ani úplatky, které zajistí, aby hráč hrál zápasy, nic neřeší. Hráč se totiž nerozvíjí během 18 střídání (cca 15 minut) během 60 minut utkání. Proč tedy bruslíme o tolik pomaleji než špička? Proč děláme bruslařské chyby pod tlakem? Proč atd? Protože se to u nás netrénuje. U nás je hokejista hotový, jakmile dosáhne 14 let. Ve Švédsku není hokejista hotový nikdy. Část tréninkového procesu je celoživotně věnována rozvoji individuálních dovedností hráče. Hráč celoživotně trénuje vnitřní hrany, vnější hrany, totéž pozadu, transition skating, střelbu, přihrávku, práci s holí, bránění tělem, brankáři přesuny v bráně... Jenom složitost cvičení se stupňuje. To se projeví v krizových momentech, kterých je hokej plný a odehrávají se neustále. My spadneme, Švéd nebo Kanaďan to vybruslí a ještě zrychlí. My zařízneme hrany, Fin to protlačí do krásné bogny a vylítne s bruslemi a celým tělem pod kontrolou. Celá hra je souboj 1na1. Když tento souboj prohrajeme, nemůžeme čekat, že vyhrajeme utkání. Z projevu hráčů i zvolené taktiky je jasné, že si myslí na víc, než na co mají. To znamená skvělou práci trenéra. Tak kde je ten problém? Je v klubových trenérech mládeže. Ti neumí věci, které současný hokej potřebuje, svoje svěřence naučit.

17 let jsme SWE na MSJ neporazili. Výchova mládeže od U7 je u nás špatně. I když noty od svazu zas tak mimo nejsou. Doporučují v podstatě totéž, jak trénují ve Švédsku. V klubech je ale neposlouchají. Trenérská ega u mládeže jsou největším morem českého hokeje. To je odraz celé společnosti. Neschopnost přijmout něco jiného kromě své pravdy. Ve Švédsku, Kanadě, USA atd. individualitu hráčů trenéři nezašlapávají. Vládne politika chyby. Udělej klidně chybu, ale radši něco zkus, než abys hrál alibistický hokej. U nás se hráč bojí udělat chybu, protože pak sedí. Tam podporují kreativitu, u nás Stiga hokej. Ve Švédsku se až do U15 zcela soustřeďují na individuální dovednosti hráče. Smysl pro hru dohánějí na suchu. Ale i tam si hrají s míčkem a holí. Protože když hráč umí bruslit a ovládat hůl, má mnohem víc času pro herní rozhodování. Není pod tlakem své vlastní neschopnosti. Není to raketová věda. Stačí vědět, jak probíhá neuromotorický rozvoj člověka a v pravou chvíli trénovat věci, které přinášejí hráči největší prospěch. Proč by měl hokejista ve 12 letech běhat štreky? Proč by je měl běhat vůbec? Když se promarní věk od U7 do U14 drily, které nerozvíjí koordinaci, rychlost, obratnost, hravost, nikdy se to už nedožene. A to je přesně to, co se v našich klubech odehrává. Promarňuje se talent. Je totiž jen málo trenérů, kteří ví, jak to učit.