Ve školství především chybí definice a kontrola kvality. Lít tam další peníze za tohoto stavu sice navýší příjmy pracovníků ve školství a firem na resort napojených, ale ke zlepšení výsledků to nepovede.

Reforma vypracovaná pod vedení vašeho ministra Plagy definici kvality vyřešila schválením dvou strategických cílů, u kterých se ani nedá rozhodnout, zda k jejich splnění došlo či nikoliv. Ani vy, kromě obvyklé kritiky vlády, žádné řešení nenabízíte.

Jinými slovy, jedni za osmnáct, druzí za dvacet bez dvou.

Od Fromma mám opravdu rád Strach ze svobody, který popisuje psychologicko-sociologickou změnu vedoucí k nástupu nacismu či jiné totalitní ideologie.

Jinak Fromm patří mezi čelní představitele Frankfurtské školy, nebo chcete-li neomarxismu. Podobně jako Gramsci v podstatě chce zničit "kapitalismus" a nahradit je vládou "moudrých". K čemu to vede je vidět při pozorování dnešního EU, jehož špičky vesměs na těchto základech vyrostly. Osobně bych si raději zvolil něco jiného. Čímž nechci tvrdit, že něco z Fromma (Habermase, Freireho či Wernera Ulricha) se vzít nedá.

Svůj podíl viny mají všichni kromě dětí, společnost, ministerstvo, zřizovatelé (v osobách ředitelů), učitelé i rodiče (prarodiče). Tím se ale nikam nedostaneme.

Podíl ministerstva je hlavně v tom, jak jsou nastaveny jednotné přijímací zkoušky. Tím do značné míry determinuje, co bude požadováno na výstupu. Na druhé straně neexistuje hodnotící systém učitelů, který by (ve spolupráci s řediteli) transparentně odměňoval ty dobré. Kdyby došlo k posunu u těchto dvou bodů, udělalo by ministerstvo kus práce, kterou asi nikdo jiný v současnosti udělat nemůže.

Za co naopak ministerstvu vinu dávat nelze, je postoj společnosti ke vzdělání.

Zaprvé, jen hluboce přemýšlet je málo. To se ví už od Kanta a jeho Kritik. Zadruhé, mezi zainteresovanými by určitě měly být i další skupiny, ať už jde o "stát" (který vše financuje a měl by mít zájem na výsledcích), zřizovatele (v osobách ředitelů), aj. A nakonec, pro mnohé z těchto paradoxů už existují ne-li přímo odpovědi, pak přinejmenším směry kde odpovědi hledat.

Řešení problému s přijímačkami je vlastně docela prosté - odstranit jejich determinující důsledky. Stát i studující by se měli shodnout na záměru využívat vzdělávací soustavu co nejefektivněji. Pokud se ve studujícím objeví talent - v podstatě na cokoli užitečného - měla by být oboustranná snaha jej rozvíjet, jak je to jen možné.

To, co je obtížné, je shoda na tom, co je užitečné (troufnu si tvrdit, že definice pomocí kurikula už je dnes spíš kontraproduktivní, byť nějaké minimum by asi být mělo - v přípravě Strategie 2030+ zazněla formulace "nejméně polovina obsahu pryč", která časem hodně devalvovala; výsledky revize RVP by měly být k dispozici v těchto dnech). Namísto přijímacích zkoušek by měla být používána raději kvalifikační kritéria a pozornost by se od kontroly vstupů měla přesunout na kontrolu výstupů, včetně vytvoření mechanismu odpovědnosti všech zainteresovaných.

Určitě nebude možné změnit vše hned najednou, ale některé kroky už by možné byly. Často se objevují články na téma hledání talentů a individuální práce s nimi. Pokud přijmeme tezi, že talent má ve skutečnosti každý, i když možná ne na to, co se zkouší a známkuje, mohla by třeba právě toto být cesta. Zatím většinou neumíme rozvíjet ani ty evidentní talenty.

České školství trápí hned několik problémů promíchaných dohromady. Prvním je zvýšený výskyt osob s názory, jako jsou prezentovány v tomto článku. Vychází z herbartismu: "Důraz byl kladen na vštěpování mravních pojmů, ke kterému dochází díky vedení, které se uskutečňuje i hrozbou, dozorem, tresty, vč. tělesných, či odnímáním svobody ... vychovatel se nemusí starat, zda slabší strana (dítě) s těmito zásahy souhlasí či nikoliv." Ač to zní neuvěřitelně, ve své době (bavíme se o období kolem 1850) byl tento směr pokrokový. Jeho přežití zaručilo patrně to, že vychovává a adoruje komformismus, což se hodilo všem režimům, snad s výjimkou První republiky, kdy se Václav Příhoda snažil o změnu.

Druhým je absence jasně definované a měřitelné kvality, ať už se jedná o kvalitu vzdělávání žáků a studentů, tak o kvalitu práce učitelů. Nejčastěji užívaným kritériem je procento absolventů postupujících na vyšší ročník a dále pak srovnání v rámci mezinárodních šetření (PISA, TIMSS, apod.)

Posledním, který bych rád zmínil, je názor společnosti na význam školství. Jestli se něco od dob bolševika změnilo, pak je to především toto - dříve lidé brali školství jako prioritu. V 90. letech však z významu vzdělanosti zůstal tak maximalně význam získaného "papíru", na což trh zareagoval a dřívější kvalita a profesionální prestiž šla stranou.

Osnovy, až na naprosté základy odpovídající tak 30% dnešního RVP, jsou už anachronismem. Mnohem důležitější je, aby škola vypěstovala chuť a předpoklady k celoživotnímu vzdělávání. Kombinace prvních dvou zmíněných problémů však toto naopak bezpečně potlačuje.

Pokud by někdo měl zájem se seznámit, k čemu může sloužit formativní zpětná vazba, která je komplementárním, nikoliv konkurenčním způsobem hodnocení, ale i k čemu by se známkování opravdu používat nemělo, nabízím vysvětlení zde: Odkaz 1