Dle rozpoložení koukám trefa. Ano, vývoj má každý jiný. Přesto matky nejsou odborníci. Podle Vás by Vaše dítě šlo v 2. února a jiné 18. října... nehledejte blokace, ale řešení. No jo, jenže tady se hledá většinové, Vy to potřebujete jen pro sebe.
Jinak Vaše vizitka, to Vy se považujete za prioritu lidstva a podle toho také to nastavení.
Tak když jsme u té většiny, tak většina matek rozhodně dokáže lépe a komplexněji posoudit schopnosti svého dítěte, na to nemusí být člověk žádný genius a tahat dítě k už tak přetěžovaným specialistům, kteří na něj mají pár minut.
Hledá se řešení vymyšleného a v kontextu závažnosti jiných věcí hlavně naprosto malicherného problému. Stav mohl klidně zůstat stejný jako doposud.
A moje vizitka Vám může být ze srdce jedno, protože o mém životě a rodičovství každý jeden zde ví jednu velkou 0. Už jen Váš chabý předpoklad, že se nezabývám řešením, říká více o Vás, nežli o mě.
Dost casto si neuvedomuji rodiny, ze pri druhem diteti se tim, ze uz to maji jakoze "zmakle" mene venuji a plus druhe dite treba poda pomuze apod. V praxi pak mladsi zahodi hracku a nemusi se ucit mluvit, protoze udela hhhh a vsichni bezi a starsi podava desetkrat denne. Obcas premyslet nad vlastni sebereflexi nez jen co stat vam nedal. Muzete samozrejme mit nervove onemocneni, ktere ma vliv, ale to by vam nejspis doktori jiz rekli. Ale kazda druha mama ma ten pocit, ze zrovna to jeji dite ma milion prekazek.
Me nezajima jak to delaji ostatni rodiny. Ja proste vidim, ze kazde dite se vyviji svoji vlastni rychlosti aniz by trpelo nejakou poruchou nebo vadou, takze je nelze jednoduse kategorizovat podle veku, jak by si to jednodussi jedinci predstavovali. Individualni tempo zrani neni diagnoza, ale prirozeny fakt.
Souhlasím s Vámi, ale zároveň si namlouvám, že své poznání prezentuji ve srozumitelné formě. Snažím se pouze o popularizaci typologie, která je praktická a má výsledky. Dávám k dispozici určité poznání, které však vyžaduje trochu samostudia. Vím, že jsou lidé, pro které to význam má. 🙋
Ale já vím. 🙂 Když se rodí dítě, pomoc asistenta proces urychlí a usnadní. Děkuji za Vaši práci.
Říkáme oba to samé, jen jinými slovy. Vaše otázka je trefná. Přesně o to jde, jak daleko jsme ochotni zajít. Jak hodně se prosazujeme na úkor druhých nebo naopak ustupujeme z oprávněných nároků, jak často dáváme průchod své frustraci, co konkrétně nás frustruje a co uspokojuje. Jak to stejné prožívá dítě, jak reaguje na nás a jak reaguje rodič na dítě. To je výchova.
Je zvláštní, že diskuse na toto téma obvykle rychle zamíří k mytí rukou nebo používání zdvořilostních frází. Hlubší revizi se lidé brání, což je smutné. Hezký den.
Možná to není zvláštní, ale přirozené. Každý zamíří do roviny, ve které je zvyklý uvažovat. A nejenom zvyklý, ale také schopný. Možná se tomu nebrání, jen prostě nemají vyvinutou silnější schopnost interocepce / reflexe / vhledu a to navíc v kominaci s pokročilým intelektem, neboť jen tak může mentální práce vynést nějaké hodnotné plody. Pro Vás je to přirozené, ale dokáže tyto vhledy integrovat někdo s jinou úrovní vnímání ? A pakliže čte tento článek někdo se stejnými schopnostmi, potřebuje ho vůbec ?
Děkuji za Váš koment. V praxi jde o rozšíření obzorů. Že není třeba se podivovat nad přirozeností druhých a považovat ji třeba za vadu. Je s podivem, kolik lidí samo sebe nesnáší za vlastní přirozenost. Je to důsledek nevhodného výchovné přístupu, který rodiče sice vnímají, ale přesto nejsou ochotni svůj přístup změnit včas. Chtějí prosadit “svou”, vše dotáhnout do konce a pak se tomu divit. Podobně to funguje i v partnerských vztazích. Přitom stačí zjistit kdo je kdo, ty informace k dispozici jsou. 🙋
Otázka je, co si Vy představujete pod "prosadit svou". Protože i tento postoj ze strany rodiče má své hluboké opodstatnění jeli aplikován ve správných chvílích v těch správných tématech. Nebo jestli mluvíte o extrémech. Pak může být problém tyto extrémy přesně vymezit, neboť co je extrém pro jednoho, může byt pro druhého snesitelná hladina. Další věc je ta, že z dětství už z povahy věci nelze vyjít bez šrámu, ostatně tak jako z celého života, neboť děti ve své nevědomosti nikdy nebudou schopny správně zpracovat, pochopit a akceptovat vyšší stanoviska rodiče, která vycházejí z hlubšího pochopení a jsou pro dítě jinak prospěšné. To si ovšem dítě dokáže uvědomit, teprve až do onoho stádia samo dozraje. Podle mě je to přirozený proces života a honit se za ideálem dokonalé výchovy je chimérismus, který ve finále může dítěti více uškodit nežli prospět. Dítě potřebuje bezpečné zázemí pro svůj rozvoj a trpělivost rodiče. Vše ostatní jsou přepsychologizované koncepty, u kterých stejně nikdo nedokáže předpovědět jak zapůsobí v kontextu všech životních zkušeností a prožitků dítěte a jaký na něj budou mít v jeho individualitě vliv. Myslím, že naši schopnost usměrňovat život přeceňujeme, trochu naivně, trochu nepokorně, asi proto, abychom sami sebe uklidnili, že ho máme pod kontrolou.
Přeji hezký den
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Dalsi nemocny clovek, ktery ma zmatek vtom kdo je agresor a kdo se pouze brání.
1 odpověď