Tak českou a bulharskou verzi bychom měli, teď bychom si mohli poslechnout ještě tu slovenskou z knihy Dejiny Slovenska a Slovákov, vydalo Slovenské pedagogické nakladatelstvo, autor prof. Dr. Milan S. Ďurica, Bratislava, 1995: Údaj k roku 863 (omlouvám se, neumím psát slovenskou diakritiku) "Príchod byzantských vyslancov a misionárov s ich spoločníkmi na Slovensko. Nevieme presne, kadial cestovali a kde ich privítal Rastislav. ... Rastislav ich mohol prijať už vo Vyšegráde alebo v Nitre, prípadne v Bratislave alebo v Morave (mesto na rieke Morave, kde sídlili panovníci západnej části štátu starých Slovákov). ... Konštantín a Metod začali hneď posobiť a založili prvú vysokú školu na Slovensku podla vzoru konštantinopolskej akdémie. Do vtadajšej slovenčiny preložili liturgické texty z gréčtiny i z latinčiny." Bulharský, český a teď i slovenský pohled už známe. Co na to Moravané? Ti přece neexistují a nemají do toho co mluvit.
Pan primátor přece nesmí jezdit MHD, i když v Ostravě máme tu nejlepší v Evropě. Pak by zjistil, že když se jde z Hlavního nádraží na trolejbus, tak tam architekt nevymyslel kus zastřešení, aby se ty socky nemohly projít na trolejbus pod střechou, jako dříve, ale aby na ně cestou na zastávku hezky zapršelo. Pak by viděl, jak se návštěvníci Ostravy musí cestou na trolejbusovou zastávku prodírat houfem nepřizpůsobivých a na zastávce pak doufat, že je nesrazí cyklista, protože cyklisté jezdí zásadně přes zastávku a zvoní na čekající cestující podle hesla: vše pro cyklisty, pro chodce nic! V Ostravě se rozjely projekty za miliardy, ale návštěvníci města, co přijedou vlakem, dostanou šok. Ale papaláši, co jezdí auty ze své vily skoro až do své kanceláře, to pochopitelně nevidí. Měli by si zajet do družebních Katovic, kde cestující vystoupí v moderní a čisté hale, cestou na zastávku projde obchodním centrem, kde jsou navíc toalety zcela zdarma, a pak se na ulici třetího května v pohodě dostane do tramvaje. Polsko nám brzy ukáže záda, asi tam politikové nemají auta s ledničkou na šampaňské. A jestli současný primátor nebo Macura, jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. V Ostravě není koho volit.
Trochu jste mě zmátla, paní autorko, tvrzením, že prvním panovníkem českých zemí byl Bořivoj. Sama pak své tvrzení napravujete a dokazujete, že nebyl. Moc Bořivoje totiž obsáhla tak maximálně střední Čechy a ještě v podřízeném postavení vůči moravskému Svatoplukovi. Bořivoj byl tedy vládcem středních Čech, ale nikoliv českých zemí, za které snad považujete i Moravu a Slezsko. Bohužel, rané české dějiny stojí na legendách a pověstech. Panují otazníky nad rozsahem Boleslavovské říše v 10. století. Ovládnutí Moravy je datováno až k letům 1019 - 1020. (Žemlička: Čechy v době knížectví aj.). Nevyvratitelným faktem je, že české země jako soustátí vznikly až v 11. století. Po Svatoplukovi se pak stal prvním nevyvratitelným vládcem českých zemí až Břetislav I. (1035 - 1055) a po něm Spytihněv II. (1055 - 1061), který dosáhl sjednocení zajetím a pravděpodobným vyvražděním moravské nobility roku 1055. Kosmas také uvádí, že v roce 1061 vytvořil kníže Vratislav v "království (!) Moravy" systém údělů pro své bratry. Studium raných dějin českých zemí je velkým dobrodružstvím a rozhodně stojí za to!!!
Historie nezná žádné kdyby a autor to nepopírá. Zamyšlení je to však zajímavé. Ale těch kdyby by muselo být víc. Kdyby prošla Badeniho jazyková nařízení z roku 1897, pak by se možná dějiny ubíraly jinak. Přitom byla tak prostá, každý Němec v Zemích koruny české se měl naučit česky. Každý Čech německy, ti to ovšem většinou uměli. Byli vinou Velkoněmců, že zákony byly smeteny se stolu a Badeni odstoupil s pocitem, že Rakousko je nereformovatelné a musí se rozpadnout. Kdyby o vyhlášení války nerozhodovala klika generálů, ale Říšská rada, pak by možná vyhlášení války Srbsku neprošlo. Uherská část monarchie byla proti válce. Rakousko - Uhersko dojelo na nedostatek demokracie. Nerozpadlo by se při zachování daleko větší autonomie národů. Pokud by bylo zachováno silou, dopadli bychom jako Lužičtí Srbové. Tato národnostní menšina v Německu, prakticky jediná, nemá ještě dokonce ani jednu rozhlasovou stanici, natož pak televizní. Tak vypadá v praxi německá ochrana národnostních menšin. (Pardon, ta turecká má satelitních stanic dost). Naši a polskou vládu ani nenapadlo dokonce takovou lužickosrbskou stanici vytvořit a financovat a prostě pomoci zachovat slovanský jazyk, který brzy zanikne. Ale dějiny jsou učitelkou života a zamýšlení se na jejich smyslem je určitě přínosné.
Už jsem si zvyknul, že zdejší platforma poskytuje prostor pouze nepřesným historickým cvičením. Pokud by se autor seznámil například s knihou Zdeňka Jiráska a Jaroslava Sůly "Velká peněžní loupež v Československu 1953" (Nakladatelství Svítání, Praha - 1992) nebo o jinou odbornou literaturu, nenapsal by takové slohové cvičení a nepsal by kolem přepočtů nesmysly. Ve skutečnosti byl přepočet daleko složitější a není pravda, že kdo vyměňoval více, než 300 starých korun, dostal haléře. Těch nových šedesát korun za tři staré stovky dostal každý, částka nad se vyměňovala v kursu 1:50. Zcela jiná situace byla u vkladů. Bylo by dobré, kdyby si autor nastudoval zákon č. 41/1953 Sb. o peněžní reformě a text Směrnice ministra financí ze 30. 5. 1953. Rovněž příčiny a důsledky měnové reformy nejde popsat ve slohovém cvičení, ale stojí za rozsáhlejší práci. Historický článek se bez hluboké znalosti odborné literatury prostě psát nemá.
Rozhodně bych před publikací článku na jistě zajímavé téma doporučil prostudovat knihy "Půl století dějin Polska" Andrzeje Paczkowského (Academia - 2000), "Polské tažení" Janusze Piekalkiewicze (Naše vojsko - 2007), Sborník dokumentů "TSRS - Vokietja 1939" (Vilnius Mokslas - 1989), vzpomínky Juzoase Urbšyse nebo "Oloupení Evropy" Endré Bojtára (MF - 1994). Za případné překlepy se omlouvám.
Moc mě pobavilo, jak má autor jasno ve věcech, kterým se věnuje celá řada historiků a publicistů už přes sto let a ti rozhodně nedošli k jednoznačným závěrům. O kvalitě tohoto slohového cvičení svědčí spíše seznam pramenů a literatury, který se o žádnou skutečně seriózní publikaci na téma doby před i po bělohorské neopírá. Jako slohové cvičení z jazyka českého dobré, myslím si však, že autora by nepřijali na základě této práce ke studiu historie na vysoké škole ani omylem. Jako semestrální práce by pak toto dílko bylo naprosto nedostatečné. Chtělo by to hlubší a důkladnější studium historie a méně grafomanie, pane autore.
Pan autor by si napřed měl zajet do Terezína, Lidic, Ležáků, Javoříčka, Ploštiny, Hladkých Životic, Osvětimi, Treblinky a podobných míst, než vůbec začne ťukat do klávesnice nesmysly. Říká se, že kdo seje vítr, sklidí bouři. Obávám se, že ti, co zaseli v roce 1938 bouři a pak ji proměnili v obrovský uragán, sklidili jenom vánek. Co se dá čekat od generace, která nezná dějepis a pak hajluje na internetu, jako jedna mladá dívenka? Je však nutno přiznat, že i tento národ měl za války patologickou ssedlinu v podobě udavačů a kolaborantů. Kdyby nás nedej bože mělo něco podobného potkat znova, pan autor by jejich řady jistě rozšířil.
Moc by mě zajímalo, kolik roků prožil pan autor za socialismu. Já 29 let. Nebylo to nic moc, ale myslím, že by se hodnocení minulé doby měli dopouštět hlavně historikové a pamětníci. Kdo v té době nežil, měl by se zdržet jakýchkoliv komentářů. Minulý režim nic moc, nesmělo se cestovat, v poměru k výdělkům bylo všechno drahé. Ale není pravda, že za normalizace byly fronty na všechno. Osobně jsem se frontám vyhýbal a chodil jenom tam, kde nebyly. Nějaké maso se vždycky sehnat dalo, pokud byl čas vařit. Normální pracující se stravoval v závodce nebo za stravenky, výběr jídel pochopitelně byl. Opěvované banány, fíky a datle nekupuji ani dneska, proto jsem na ně fronty stát odmítal. Jablek a citronů bylo dost, grepy byly taky, jen pomeranče hlavně kubánské. Za novomanželskou půjčku jsem vybavil byt, nábytek mám dodnes. Prožíval jsem tehdy mládí a nechtěl jsem si ho zkazit. Dodnes mám krásnou sbírku vinylů ze Západu, které tehdy vydal Supraphon nebo Opus. Kdo neuvažoval konzumně, tak si vždycky poradil. Co mě iritovalo, byla nemožnost cestování. Dodnes beru jako zázrak, když sednu na vlak do Vídně jen s občankou a večer se vrátím zpátky. Ale prosím, pište jenom ověřenou kritiku na minulý režim a ne nesmysly, jako že nebyl kečup. U nás ve večerce byl vždycky a mohl jsem si vybrat, jestli chci ostrý nebo jemný. Mimochodem, frontu jsem tam nikdy nestál, protože prostě nebyly. Raději pište o zničeném životním prostředí, protože to bylo opravdu tristní. Některé řeky byly černé a nebo pěnily průmyslovou pěnou, dneska v nich žijí pstruzi.
O té bezohlednosti máte pravdu. Je naprosto běžné, že kuřáci kouří na zastávkách pod střechou a nekuřáci jdou raději na déšť, než aby to čuchali. Ale se zdražením jste strašně naivní. Můžeme u nás zdražit cigarety o kolik chcete, ale tím jenom povzbudíte nákupní výlety do Polska nebo jiného zahraničí. Muselo by nastat řešení celoevropské a to nenastane.
Už se zase pláče kvůli otevřeným obchodům. Co tak to nechat na obchodnících samých? Je svátek: máte jistotu, že přijede záchranka? Pustíte si proud? Máte možnost jít do divadla nebo kina? Můžete jet vlakem? Nebo strojvůdci nepojedou kvůli návštěvě kostela? Zastaví se dodávky plynu? Plno zaměstnanců dělá svátek nesvátek, dokonce i za minimální mzdu. O otevřené obchody ve svátcích se zajímají jenom ouřadové a lidé, co se živí tím, že melou hubou. V nepřetržitých provozech se to neřeší. Zemědělec taky vyjede na pole, když je svátek nebo hezky. Krávy taky nepřesvědčí dojičky, že o svátcích nevzniká mléko. Jenom obchody, to je problém. V Itálii se prodává i o nedělích, na rozdíl od Rakouska.
Nevím proč, ale v Ostravě a v Brně je cena ročního kupónu vyšší, poplatky za parkování 30 Kč za hodinu a nikdo se nehroutí. Spíše bych se orientoval na rakouský model. Tomu, kdo pro cestu do Lince použije železnici, tomu platí zpáteční jízdenka jako síťová pro celou MHD. A tak cestující z venkova nechají auto na parkovišti u venkovského nádraží, které je pro klienty OBB zdarma a do Lince jedou vlakem.
7
Sledujících
0
Sleduje
7
Sledujících
0
Sleduje
Pokud by vás pozoroval stejný pozorovatel, jako jste vy, tak by hned napsal: to je pracháč, každý večer se chodí najíst do jihoamerické restaurace. Jsou i lidé, co nemají plné košíky a nekupují stírací losy. Nikdy v životě nenavštívili jihoamerickou restauraci. Dokonce ani nestojí o listování v katalozích cestovních kanceláří. Ty ale ve své sociální bublině nepotkáte. I v roce 1988 byste potkal lidi s plnými košíky, při pohledu na lidmi nabité samoobsluhy před vánocemi byste psal o nenažraných zákaznících. Ale vězně svědomí a profesory v kotelnách byste při svém pozorovacím talentu nepotkal. Potkal byste jen šťastné lidi budující socialismus.