Odkaz  

Správně jen jeden.

Já jsem po rozvodu rodičů zůstal s otcem, sestra s matkou. Byli jsme hluboko v předškolním věku. Tatínek byl žensky pečující a žensky ochranářský. Nedovolil, aby na mě dopadly důsledky mého jednání, až mě to štvalo. Na vejšce jsem se tomu vzepřel. Autoritu udržoval klasicky tělesnými tresty velmi častými a velmi intenzivními. Zároveň byly neustále přítomny znaky toho, že mě má rád a že mu na mě záleží. Celkově včetně jeho vedení domácnosti se mi zdá, že tam bylo mnoho ženských prvků té péče a toho ochranářství. Myslím, že by to mohlo být v důsledku situace, jaká po rozvodu nastala.

Hezký článek.

Od přírody má žena vnitřní puzení pečovat o dítě (nejen). To vede k tomu, že průběžně automaticky řeší otázku, jestli není něco potřeba, aniž by si to takhle sama řekla. Prostě je v tom procesu. Snadno přitom přehlédne, jestli požadavky dítěte náhodou nejsou za hranicí přijatelného. Je přece zaneprázdněná péčí a starostlivostí. Dítě to taky nedokáže odhalit a tak ty hranice může testovat bez zlého úmyslu. Střežit hranice s nesmlouvavostí je prostě ve střetu zájmů s potřebou laskavé, trpělivé a obětavé péče. Dohlédnout na kázeň proto snáze může otec. Z pohledu ženy dítě zlobí, když jí narušuje to, co ona potřebuje a to se může v různých situacích lišit. A tak její pojetí hranic je tak závislé na okolnostech i náladě, že z pohledu toho dítěte mohou být rozmazané. Z pohledu muže dítě zlobí, když jedná v rozporu se zásadami, které ten muž ctí jako správné, i když to jejich narušování momentálně nedělá problémy. A muž potřebuje mít problém vyřešený - potřebuje udělat takové opatření, které bude do budoucna mít efektivní účinek - účinně přispěje k demotivaci v nežádoucím jednání dítěte. Nemá tedy smysl matkám vyčítat to, co sice nouzově mohou suplovat, ale nejsou k tomu povolány i s ohledem na ony přirozené faktory zmíněné v článku, kterými přirozenost k onomu úkolu otce lépe vybavila.

Někdy mám dojem, že jako lidi nemáme svědomí. Kdybychom ho měli, bylo by nám jasné, že to, co na komunizmu nebo fašizmu vadí, je svou podstatou něco úplně jiného, než intelektuální ubohost ve spojení s mocí. Někdo dokonce může posměch nad tím jevem chápat jako posměch nad velkou částí populace, která nemá vysoké vzdělání. A to může být fatální nedorozumění, které přinese volební preference někomu, kdo podpoří novodobé myslitele novonorimberských projevů.

Všimněte si těch smajlíků. Občas se mi nějaké příspěvky nelíbí a občas se mi moc nelíbí. Ani tehdy ale nějak nemohu dát nenávistného smajlíka. Nějak mi v tom něco brání. Něco uvnitř mne. Zjevně jste se dostal pod pozornost lidí, kterým je nenávist přirozeností. Nelze se divit potom výsledkům voleb při účasti lidí s takovou mentalitou.

Nejsem žádnej somelijér, ale rozdíl poznám bezpečně.

A je tam veto od rusáků v radě bezpečnosti. Takže nakonec budeme znova muset projít druhou světovou.

Každý takový potřebuje ve svém životě osobně prožít agresi bez pomoci.

To ale neznamená, že když Vás bude někdo vraždit v parku, že má společnost dát ruce pryč, když bude silnější. Nebo znamená? Možná by se to mělo vyzkoušet, ne?

Nikdo nepodezírá Slovensko, že by bylo britskou. Tou teda ne.

Děkuji za výbornou ilustraci toho, co se stane, když někdo nebere celou komplexnost problému, ale zaměří se jen na hesla vedoucí nakonec rozdělování a nenávisti. Bude přibývat těch, kdo budou volit ANO a nebo ještě hůř, protože se vytrácí ze společnosti respekt mezi lidmi, který snad byl někdy přítomen u těch stran a jejich voličů, kteří se snažili o slušnost. Dryjáčnidké spolky vnesly do společnosti ponižování a hysterii a tím nakazily i ty dříve slušné. Takže už také ponižují a ta jejich někdejší přitažlivá slušnost vzala za své. Obyčejný člověk se rozhoduje a na jedné straně jsou sliby a na druhé nic. Kdysi tam bývalo něco jako čest a respekt a slušnost, ale teď i taková prkotina v soukromém životě člena protistrany vyvolává stejně nízké reakce, jako dříve mívali jen ti druzí. A tak není důvod to při volbách hodit někomu jinému než tomu slibujícímu.

Život je oravdu složitý, taky nepodporuju jednoduchá řešení. A právě zájem o jednoduchoučné a snadno pochopitelné podání a celková poživačnost a povrchnost společnosti je vedle té histerie také silným faktorem velkého společenského maléru, jako byla druhá světová, který vlastně už reálně doutná pod povrchem a na některých místech jako třeba na Ukrajině prošlehává na povrch.

Žijeme v zajímavých časech. A jestli zase začnou bejt nudný časy (dej Bůh!) tak se třeba stane, co píšete. Nicméně veto má jistý smysl. Chrání slabé, aby jim nebylo ublíženo. Myslím že by stačilo, aby veto bylo platné jen tehdy, když někomu prokazatelně hrozí nějaká újma.

Pořád je to jen odhad. Navíc doba je nestandardní a předpovědi založené na standardních zkušenostech jsou problematické.

Na tom něco je.

Fico se připojil ke Kimovi ve věci podpory Putina a pravděpodobně jsou si blízcí i charakterově. V USA se schyluje k volbám, ani jeden kandidát není dokonalý, ale ostatně my všichni nejsme dokonalí, a blbý je, že o výsledku voleb v současnosti tam i jinde významnou měrou rozhoduje hysterie politických emocí. Před téměř sto lety se na vlně hystericky vzedmutých emocí dostal k moci diktátor a významným nástrojem mu kromě podpory nepokojů u sousedů bylo šíření nenávisti vůči menšinám, které také nejsou jistě bez nedostatků a taky vůči mocenským konkurentům, i když s nimi uzavřel smlouvu stejně účelovou jako lživou. Ukazuje se na tehdejším příkladě i na těch dnešních, že probuzená hysterie radikalizuje společnost a nahrává populistům, ze kterých se po čase vyklubou diktátoři mající často reálně prsty ve zločinných aktivitách, někteří jsou tam ale až po lokty a občas se v tom někdo ráchá celý.

A to je právě důvod, proč není žádoucí probouzet společenské hysterie. Každý kdo o něčích nedostatcích a pochybeních mluví nebo píše bez respektu k němu jako k člověku, v konečném důsledku nahrává právě populistům, ať přitom straní komukoli. Pro populisty a výhledové diktátory a jejich příznivce je tedy stejně výhodné provádět nerozumné extravagantní kousky, aby o nich někdo napsal tak, že to tu hysterii probudí nebo přiživí, jako je pro umělce výhodné také provádět extravagantní nepředloženosti, aby se o nich víc psalo. Je mi líto, ale jeví se mi to silně tak, že reportéři, redaktoři, novináři vůbec, ale i influenceři a my příspěvkáři -- všichni neseme vinu na uchvacování moci diktátory.

Pomoc Slovenska, kterou zmiňujete, je Vámi chváleným politikem kritizována. Proto je irelevantní mu ji počítat k dobru. Pro nás by to ale mělo být inspirací, jak se zachovat ke Slovensku, kdyby ho někdo napadl. Je skutečně tvůrčí přístup, jak vznešeně obhájit nejen to, že je někdo vůči napadenému lhostejný jako ti dva v podobenství o Samařanovi, ale navíc se dokonce připojí k agresorovi. Někdy člověk potřebuje sám prožít osud napadeného, aby mohl některým věcem léle porozumět. Vám přeji, abyste ke svému osobnostnímu prospěchu takovou příležitost, pokud možno co nejintenzivnější, dostal ve svém osobním životě.

Slovensko má prostě téměř stoletou tradici v zahraničním válečném spojenectví.

Obávám se, že to bez soudu platit nebudou.