Paní Olga Havlová byla právě nejčastěji nazývána jako paní Havlová nebo se o ní mluvilo ve spojení pan prezident s manželkou. O penězích se nemluvilo, i když byla také hodně aktivní. Já věřím, že ani paní Pavlová peníze nevyžaduje, i když náklady samozřejmě má. Přitom ale do "funkce" nebyla volena. To je oříšek. Pokud ho chce vláda vyřešit, měla by jednat maximálně diskrétně, bez zbytečného rozruchu.
Já bych ty maminky nelitovala. Když nepřemýšlejí? Naopak chci ale pochválit občany z Moravské Třebové a jiné, kteří chápou, že staří lidé mají kus života za sebou a nepovažují to za důvod vystrčit je někam, kde by nebyli na očích. V Moravské Třebové je Domov pro seniory přibližnš desetkrát větší než plánovaný domov v Horní Lidči. Je umístěný uprostřed města pár metrů od náměstí. Senioři vycházejí běžně do města koupit si něco na co mají chuť nebo co potřebují nebo se jen projít. Nikomu to nevadí. A rozhodně žádné průvody sanitek ani pohřebních vozů odtud nevyjíždějí.
Facebook jsem si založila především proto, abych měla více informací o městě ve kterém žiji a abych si mohla připomínat události z mého rodného města. Postupně jsem četla články i z jiných skupin a hodnotila jsem pozitivně informace, které se mi líbily. Před nedávnem mi byl Facebook zablokován. Když se mi po několika dnech podačilo obnovit přístup, dostala jsem vysvětlení, že zablokování bylo preventivní. Po dvou dnech mi byl Facebook zablokován znovu.
Třídním srazům se nevyhýbám. První sraz ze základní školy jsme měli jako třicátníci. Sešli jsme se společně absolventi ze všech škol ve městě. Tím jsme se samozřejmě všichni neznali, (já jsem se setkala i s lidmi, které jsem znala z hudební školy), ale to zábavě vůbec nevadilo. Organizátoři nás svolávali zhruba po pěti letech. Vždy byla zajištěna hudba; úžasná byla ta, která hrála písničky našeho mládí. Nevím, jestli se ještě schůzky konají, ale já jsem na ně přestala jezdit z důvodu špatné pohyblivosti. První sraz ze střední školy byl hned za rok po maturitě, byly jsme na sebe zvědavé. Další byly nepravidelné, ale nejméně po pěti letech. Témata byla typicky ženská: svatby, děti, bydlení, pracovní místa, nemoci, další studium, ztráty spolužaček (hned od prvního roku). Od padesátého roku po maturitě se nás schází osm až devět každý rok. Náplní schůzek je klidné, přátelské povídání. Brzy se máme sejít šedesát roků po maturitě. Tentokrát se snad sejdeme všechny, které ještě můžeme. Má nás být asi dvanáct.
Tohle je ale hodně pokřivený názor na téma "Husákovy děti". Už jsem tu jednou psala, že tenhle název nesnáším. Jsem z poválečné generace lidí. První syn se mi narodil když mi bylo 24 roků. Vesnice, kde jsem v té době žila, si už vytvářela románky, proč ještě nemám dítě. Těsně před nástupem na mateřskou dovolenou jsem mým rodičům zaplatila poslední splátku na půjčku na ložnici a na knížce mi zbylo pár drobných. Po mateřské dovolené jsme žili z příjmu manžela = 1550 Kč vč. přídavku na děti. Peníze jsem rozdělila do obálek. Na jídlo jsem počítala 200 Kč/týden. Jak jsem se oblékala, nebudu psát. Vlasy jsem si stříhala sama. Já i moje spolužačky jsme děti mít chtěly. Nepočítaly jsme, jestli zvládneme dostat se na zahraniční dovolenou; vůbec to nepřipadalo v úvahu, Maminkám, které nastupovaly na mateřskou dovolenou po nás, jsem přála lepší podmínky. Stejně tak by mě ani nenapadlo mít za zlé důchodcům jejich příjmy (ženy chodily do důchodu dřív než my). Měla jsem hodně starostí, ale děti jsem chtěla a měla jsem je ráda.
2
Sledujících
5
Sleduje
2
Sledujících
5
Sleduje
Já moc s článkem nesouhlasím. Moje děti neměly přislazované mléko (i když to bylo na krabicích) ani ovocné příkrmy, a to už jsem hodně stará. To, že cukr není pro děti vhodný, není poznání posledních roků. Moje maminka nám nedávala bonbony ani čokoládu, ale když jsme byli malí, dělala syrob z cukrovky, který jsem si rozhodně neoblíbila. Doma jsme měli hlavně zeleninová jídla, občas nějaké sladké jídlo, které měla ráda maminka, ale my ostatní jsme z něj radost neměli. Pokud někdo dává dětem sladkosti, je to spíš proto, že je má sám rád/ráda a ne proto, že by byli přesvědčeni, že je to zdravé.