Vždycky mě fascinuje, jak stejná skupina lidí, která u ostatních podobný jednání odsuzuje (neplacení odvodů - okrádání státu, neplacení dluhů, život nad poměry, ale chudák před insolvenčním správcem), u jiného jej dokáže zcela přehlížet, bagatelizovat a ještě, v jakékoliv snaze o jeho trestní postih, spatřuje prvky mučednictví. Vždycky je mi nedobře z lidí, kteří využívají strachu a frustrace jiných lidí, aby se pouze obohatili (penězi, mocí, vlivem, slávou). Česko na prvním místě mluví, ústy svého zakladatele, pouze o Rusku. Z Čechů na první místě tahá peníze a ihned odesílá na srbské účty. Plná ústa o svobodě slova a právu na názor, ale zároveň neustálé oslavování režimů, kde se za svobodu slova skutečně platí životem.
Vždycky jsem říkal, že respekt si nelze vynutit silou, respek si lze pouze zasloužit - činy, charakterem. Ale můžeme si to vynucování respektu shrnout:
„Už ani náboj pro Ukrajinu,“ hřímají Rajchl, komunisté, SPD a další, zatím, co KLDR, Írán, Saudové a další posílají zbraně a vojenskou techniku Rusku.
„Ukrajinu musíme donutit k (pseudo)MÍRU!“ burácí na diskuzích, zatím, co Rusko nikdy nikdo k míru nutit nebude (viz. poslední vyjádření tiskového mluvčího Kremlu)
„Rusko chce jenom MÍR, co je nám do nějaký Ukrajiny!“ přečtete si i pod receptem na borůvkové knedlíky, zatím, co Kreml alespoň jednou týdně hrozí jaderným útokem.
Letní Olympijské hry Tokyo 2020, čtvrtfinále boxerského turnaje žen v lehké váze, Imane Khelif, první alžírská boxerka v historii OH, prohrává 0:5 s Irkou Kellie Harrington, pozdější vítězskou turnaje. Hledal jsem články kolem minulé Olympiády, ale žádnou podobnou vlnu nenávisti, která se v posledních dnech zcela vymkla kontrole, nenacházím.
Už SPD přišla s nějakým systémovým, smysluplným, komplexním a ekonomicky udržitelným návrhem reformy zdravotnictví? S něčím transparentním, co by si nechala posvětit řadou nezávislých odborníků, aby měla pádný argument proti vládě a získala si podporu od opozice? Na tomhle zoufalém plakátu už chybí jen to, aby byl chlápek s nožem oblečený do české olympijské kolekce s duhovou šálou kolem krku. Víc prvoplánové nenávisti už by z toho aktuálně asi vytřískat nešlo. P.S.: Pocházím z malého města, kde veškerou zdravotní péči zastává hrstka matadorů důchodového věku a mladí lékaři, zubaři se tam opravdu nehrnou. Nepomáhá ani příslib zařízené ordinace, služebního bytu. Trn z paty místním vytrhla až ortopedka z Ukrajiny a internista s africkými kořeny, kterého si velmi chválí. Jen příklad z praxe, jak selhává vláda současná a že opozice nenabízí zatím nic konstruktivnějšího.
Vůbec, tenhle titulek tématu vůbec nepomáhá a téma duševních chorob shazuje. Vážná nemoc duše je pořád vážná nemoc, i když není vidět, nedá se obvázal, nechodíte o berlích, tak, aby každý na první pohled uvěřil, že vás něco skutečně trápí. Já bych deprese přirovnal k prudké otravě jedem, vnitřní toxická paralýza, která vás upoutá na lůžko, bez energie, bez schopnosti normálně fungovat a racionálně přemýšlet. I když vás obklopují přátelé, rodina, blízcí, připadáte si sami, ztracení, často zbyteční, bezcenní a když jste na to sami, je to ještě násobně horší. Když se přidají panické ataky, cítíte neustálý stres, i když se zdálnivě vůbec nic neděje, máte sevřený žaludek, potí se vám ruce, buší srdce, zažíváte pocit silné klaustrofobie ve vlastní těle. Nemůžete popadnout dech, zastavit třes. Pochybujete, čím dál víc a úplně o všem, nedokážete vyjít mezi lidi, rušíte schůzky, neberete telefony. Cítíte permanentní bolest, která se stupňuje a nemůžete přijít na to, co ji způsobuje. Léky většinou jen zmírní důsledky, neodtraňují příčinu, která často jednoduše odtsranit nejde (třeba jako souběh poruch u slečny v článku). Vždycky je důležité kombinovat je s terapií. Někdo má víc světlejších chvilek, ve kterých najde sílu, naději a někdo už je nezažil celé roky. Vyčerpává to vás a stejně i vaše okolí. Není v tom neúcta k vlastnímu životu, ani k lidem, kterým na vás záleží, jen už ten život nežijete, prostě "jen" jste.
Pokud svůj příspěvek o tom, jak se vás slova Jakuba Voráčka vůbec nedotkla proložíte větou: „Osobně si z toho nic nedělám, protože tato vyhaslá hokejová hvězda mě nemůže urazit,“ je zbytečné dovolávat se respektu. Jistě, za Jakuba (ostatně jako po celou dobu turnaje) hovoří otevřené emoce, ale srážet takto jeho úspěšnou kariéru je poněkud laciné. Podle úvodníku na vašem profilu soudím, že nejste povoláním novinář, publicista, byť vás za něj řada lidí evidentně pokládá a na novináře tak (zas a znovu) nadává. Jako dlouholetý hudební publicista vím, že kontroverze názoru a (možná schválně) provokativní titulek vyvolá určitou reakci, dvojnásob, když se pisatel ve svém úsudku zásadně zmýlí. Jistě, má na něj právo a jistě, doba virtuální je stále agresivnější, ale svým způsobem na to musí být člověk připravený a, pokud možno, nebrat si okázale vulgární reakce příliš osobně. Jistě, je to těžké, jistě, virtualita je zároveň hodně pokrytecká a svobody slova se tu často domáhají právě ti, kteří by ji ostatním nejraději odepřeli, ale podobným textem jen podtrhujete svůj omyl, nikoliv názor.
Pořád nechápu ten argument, že bez týmu Ruska neměl turnaj kvalitu. Vždyť Švédsko, USA i Kanada (a vlastně i Švýcarsko nebo Slovensko) přivezli nejsilnější týmy za posledních několik let. A stejně tak nechápu argument, že Rusku připočítavají koeficient právě proto, aby jednou mohlo okamžitě naskočit zpět do první divize. Vždyť jsou si přece vědomi své kvality, neustále tvrdí, že jsou jasným (a často i jediným) adeptem na zlato, takže i kvalifikace v nižší divizi by bývala byla pro Rusko pouhou formalitou. Ne překážkou. Jinými slovy - zasloužit si svou účast v elitě, o kterou se třeba Poláci rvali 22 let (že to ve výsledku na absolutní elitu nestačilo, to v tuhle chvíli neřeším). Ano, ta situace není stejná, je to politické rozhodnutí, ale tohle je zas spíš politikaření a příslušnost k elitě světového hokeje by měla být (minimálně) prověřená kvalifikací.
Sport je jako hudba - kde kdo říká, že do něj politika nepatří, ale řada režimů ho otevřeně využívá ke své propagandě (viz, defilé ruských sportovních hvězd na moskevském stadionu v Lužnikách po zahájení války). Třeba sportovci KLDR jsou nejlepší na světě, v každém existujícím sportu, akorát je režim prakticky nikam nepouští, protože by je za hranicemi nedokázal udržet v absolutní izolaci. Do stále větší izolace se, díky všem sankcím, dostává i Rusko, které už v minulosti každou akci (hokejovou dvojnásob) bralo tak, že má prakticky jasné zlato, byť si pro něj za celé čtvrtstoletí došli jen čtyřikrát. Bez pokory (viz. ostudný odchod bez podání rukou soupeři v roce 2015), bez uznání kvalit soupeřů (třeba letos přijelo obrovské množství nejlepších hráčů NHL). Ale cením alespoň citovaný ruský sportovní deník, který právě k pokoře a respektu (byť velmi smířlivě) vybízí.
Před těmi čtrnácti lety skutečně dokázalo naše vítězství, třeba jen na pár dní, národ ztmelit, letos už ale nepomohlo ani to. Sám jsem vděčný, že se alespoň část lidí dokázala potkávat, fandit, sdílet radost i napětí, aniž by si vyhrožovali, napadali se a uráželi, ale už mě asi nepřekvapilo, že cca pětina komentářů, ihned po zisku zlata, byla negativních, provokujících, zesměšňujících. Možná se už, bez ohledu na politiku, v tom permanentním hněvu taky nějak izolujeme.
Ruku na srdce, když se ohlédnete zpět, třeba jen deset let, o kolik blízkých i vzdálených přátel, kamarádů, známých jste přišli jen v důsledku radikalizace názorů a společnosti? Kolik lidí se s vámi přestalo bavit a nebo kolik jste jich vy sami odstřihli jen proto, že byli ve svých názorech stále urputnější, radikálnější? Možná, že to vůbec nebudou malá čísla. Pořád sleduji tu snahu různých (pseudo)politiků hledat a předhazovat davu třídního nepřítele, někoho, kdo za všechno může a koho lze bez uzardění vinit za vše špatné, co se nám právě děje. Dotkne se vás to vždycky, více nebo méně. Čtete si stále agresivnější, jedovatější příspěvky na diskuzích a i když vás občas svrbí prsty a máte tisíc chutí připomenout lidem alespoň elementární respekt, vzájemnou úctu, stále častěji přemýšlíte, jestli vám to za tu spršku nadávek a výhružek stojí. Jasně, názorové nůžky byly ve společnosti rozevřené vždycky, vždycky bude někdo pro a někdo proti, čeho ale rapidně ubývá, je ten zmíněný respekt. Ne ten, který si vynutíte z pozice věku, vzdělání, postavení, ale ten, kdy s pokorou a slušností přijmete věcný argument a pokud s ním nesouhlasíte, zároveň dostojíte svému přesvědčení, charakteru. Beze vší snahy někoho shodit, ponížit nebo prostě jen překřičet.
Vlastně mi to připomíná nástup TV Pětka, která nabídla laciné klony původních, kdysi oblíbených formátů a přetáhla řadu jmen, o která už nestál ani Barrandov. Zoufalé kopírování a sázka na jedinou kartu (myslím, že to tehdy měl být bombastický comeback Ivety Bartošové) dovedlo televizi ke krachu už po čtyřech měsících. Možná to nebude takový nízkoropočtový amaterismus jako kultovní TV Regina, ale víc než směsici Barrandova a Šlágru pro cílovku 55+ asi čekat nemůžeme. Každopádně hlavně starší diváci mimo internet a streamovací VOD platformy nějakou tu alternativu zavedených stanic jistě uvítají.
Když to vezmete z druhého pohledu, jsou to zoufalí, ztracení lidé, osamělí, chudí, které většinou nic nebaví, 24/7 je někdo nebo něco štve, někdo se má vždycky líp... a pak přijde mesiáš, čert vem, že je to excentrický manipulátor, který jim najednou dá společný cíl, najde jim společného třídního nepřítele, rozjede parádní hru se zajímavými pravidly, vyplní prázdné životy senzačními konspiracemi, které opakuje a stupňuje tak často, že v tom nesmyslu najednou začnou dávat smysl. I poslední korunky z mizerných důchodů nebo sociálních dávek pak ochotně posílají na účet mesiáše, který v jejich očích bojuje proti systému a každý soud, který řeší jeho protiprávní (amorální) jednání, vidí jako akt mučednictví, novodobý disent, zoufalý boj jedince s totalitou. Pak ale dojdou do bodu, ze kterého už není cesty zpět, kde by jim prozření, přiznání, na jakou habaďůru skočili, definitivně podtrhlo nohy a vrátilo by je do ještě většího srabu, než byl ten, ze kterého (přes podobné pohádky) toužili uniknout 😕 Nechci se smát smutným existencím, jen mě občas děsí, že o budoucnosti nás všech (spolu)rozhodují lidé, kteří se (ne) dobrovolně uvěznili v minulosti...
Prostě nevím. Tady se tou genocidou Evropy i jaderným konfliktem vyhrožuje s takovou samozřejmostí, ale když najednou Prigožin otočil zpátky na Moskvu, byli všichni podělaní strachy a Solovjov kvapně pakoval do čemodanu froté župan i koupací kačenku. Ta kremelská propaganda mi připomíná nesnesitelný dítě, co na pískovišti všechny tluče lopatičkou do hlavy, krade bábovičky a pak si stěžuje rodičům, že s ním nikdo nechce kamarádit.
Tak buď je natolik absurdní, že by ji odborníci a analytici sepsuli, což by marketingově nevypadalo dobře, nebo (jako již tradičně) žádnou nemají a celej progresivní systém smete tisícovka důchodu navíc, kterou nám naši rodiče a prarodiče budou před volbami otloukat o hlavu se slovy: „Tihle nám jen berou, ale pan Babiš, ten nám dal!“ Naondulovaná prázdná sláma je a vždycky bude pořád jen prázdnou slámou. Akorát, že tahle, s každým dalším průšvihem, získává plus 1% voličů. P.S.: Touto reakcí nikterak neomlouvám chyby a nedostatky vlády současné, tudiž netřeba vypisovat 100+1 variací na téma „Fijalovej hnus.“
Spousta lidí tu navrhuje absolutní izolaci, jenže tohle je důsledek absolutní izolace - ideologické, náboženské, kulturní, lidské. Tohle je střet 21. století se stoletím desátým, střet pokrokové kultury mezilidských vztahů se středověkem. I když je to absurdní představa, ale kbyby všechny ženy odtamtud dokázaly utéct, ta masa fustrovaných, často i sexuálně frustrovaných mužů, radikalizovaných od útlého věku, kteří si říkají bojovníci/mučedníci, bude akorát ještě početnější. I kdybyste teď zbavili KLDR tý hrůzovlády Kimů, ze dne na den dali lidem svobodu, věřím, že ještě za tři generace se budou klanět fotce Kim Ir-sena a cizinci neuvěří ani nos mezi očima. Je nekonečně děsivé, co pár mocichtivých, fanatických radikálů v čele státu dokáže udělat s celým národem, lhostejno, jak je tomu národu radikální a fanatické vedení vlastní.
Někdo říká, že je to ve skutečnosti inteligentní člověk. Za ty roky, co Aleše Bejra nelze přehlédnout, lze naopak říct, že je to sebestředný egoista, posedlý vzhledem, vlastním tělem, pozorností, potřebou slávy za každou cenu. Člověk, který už dávno nemá sám sebe pod kontrolou a už je za hranou jakýkoliv kontroverze. Člověk se základní slovní zásobou, který nemá dostatečnou kapacitu na to odhadnout následky svých činů. Vzpomíná si na kauzu, kdy notorického alkoholika bez domova proléval lihem, točil si ho v naprostém deliriu a když na něj šla trestní oznámení, nemotorným způsobem se snažil dokázat, že tahle odpornost byl jen nahraný žert. A pochopitelně dostane hodně prostoru, tady i v dalším bulváru, což je přesně to, o co mu dlouhobě jde.
Co je zvláštní, že se k (z)neuznávání ČR a jejích zákonů takřka vždy hlásí osoby se sklonem půjčovat si a nevracet, páchat opakované přestupky, dlouhodobě neplatit pokuty, osoby se sklonem neplatit výživné nebo nazývat lékaře psychopaty. Většinou lidé bez respektu, kteří se respektu hlasitě dovolávají, lidé bezohlední vyžadující speciální ohledy, lidé frustrovaní a snadno manipulovatelní (kteří se ale, tařka bez výjimky, považují za ty, co prohlédli a odhalili celosvětová spiknutí).
Pořád si to nedokážu racionálně vysvětlit. Zlikvidujete opozici, vyhrožujete vlastním lidem, že pokud budou proti průběhu "voleb" demonstrovat, skončí ve vězení, k "volbám" jako loutkové protikandidáty pustíte jen malé rybky, které vám názorově vyhovují a přece jsou tu stovky lidí, kteří to bez zaváhání považují za legitimní, bezproblémové a svobodné. I kdyby se na okamžik odhlédlo od všeho ostatního, jen tyhle tři fakta, stejně to u řady našich spluobčanů jako argument neobstojí. Když se dívám, kdo tuhle absurditu srdnatě hájí, z velké části jsou to profily, které přidaly i 4 nebo 5 tisíc komentářů a na dalších 10 tisíc reagovaly. Kdo dneska stíhá napsat desítky tisíc komentářů?
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Když se rozhodneš proti populismu, na který dlouhodobě hlasitě upozorňuješ, bojovat populismem. Protože ostatním to náramně funguje. V aktuálním modelu stran, které nenaplnily očekávání, otáčí kormidlo nebo jsou pro mě dlouhodobě nepřijatelné, bych si už vlastně neměl koho vybrat. Víc jak 90% českého politického spektra je pro mě, na první dobrou, takřka nevolitelná.