Jste úplně zmatená a drzá k tomu.
Napsala jste: "A nadpisem Hříchy společnosti nazval tento příspěvek novinář."
Pochopte už konečně, že slova "Hříchy společnosti" jsou v místě, kde všichni mají přezdívku. Takže nejde ani o nadpis, ani o titulek, ani o rubriku. A že titulek článku je to nad tím, nahoře.
Takže se dejte dohromady, a až pak zase přijďte.
Podle toho psa v profilu předpokládám, že jste starý, nerudný, samotný člověk. Jestli se potřebujete s někým dohadovat, tak prosím s někým jiným. Na takové typy, jako jste vy, nemám čas ani náladu.
Jste úplně zmatená a drzá k tomu.
Napsala jste: "A nadpisem Hříchy společnosti nazval tento příspěvek novinář."
Pochopte už konečně, že slova "Hříchy společnosti" jsou v místě, kde všichni mají přezdívku. Takže nejde ani o nadpis, ani o titulek, ani o rubriku. A že titulek článku je to nad tím, nahoře.
Takže se dejte dohromady, a až pak zase přijďte.
A vy už konečně pochopte, že svým hovadským chováním a chybami v textu o sobě prozrazujete více, než si myslíte. Větu, že článek nazval titulkem Hříchy společnosti novinář, jsem se nechtíc špatně vyjádřila. Nechtěla jsem napsat titulek, když název článku byl úplně jiný. Na to se nepotřebuji dávat dohromady. Také není potřeba útočit stylem, že by druhý člověk měl už konečně něco pochopit! Stačilo napsat, že jste profesionál z oboru, a že se věci píší tak a tak. A vy si uvědomte, že to stále omílané Hříchy společnosti vůbec nemusí být přezdívka autora. Nechte si kousek svého rozumu na to, že to může být i jinak, než si vy myslíte. Navíc řešíme hloupost. Důležitý byl obsah článku. A to jste pochopil, pane Einsteine?
Kecáte. "Hříchy společnosti" není titulek a článek je psán v ich formě.
Tipuji na 75+. Bavte se něčím jiným, než nesmyslnými komenty. Za prvé nekecám, ale vyjadřuji názor, navíc na téma, o kterém vím evidentně mnohem víc než vy (velké "v" si nezasloužíte). Nepochopil jste, že JÁ jsem napsala, že "Hříchy společnosti" nejsou titulek. Poskočte si, stojíte si na vedení. A tzv. ich formy článků jsou dnes naprosto běžné a ženský článek nemusí nutně psát žena.
Jak si někdo může dát nick "Hříchy společnosti"? Vysílá tím ostatním podivný signál o svém zaměření.
Zřejmě kritizuje nejen svou rodinu, ale každého, kdo jí padne pod ruku.
Hříchu, pamatuj si, že špinavé prádlo se veřejně nepere.
Podivný koment. Na to, co se dnes všechno veřejně propírá, je toto "čajíček". Je to jen lítost nad tím, jak i mezi nejbližšími mohou být vztahy doslova hnusné. Celý obsah článku si dovedu živě představit. Hrdinky, samozvané matky, jejich protějšky, které neudrželi "vercajk v trenýrkách", dnes jim lezou děti na nervy a svou mamku sobecky zaúkolovaly a nejsou ochotné něco měnit. I rodina s jedním dítětem potřebuje občas pomoc. A co je na tom špatného prvně vystudovat, pak se snažit něco zajistit a někam se podívat, než založím rodinu? Pak se dítěti věnovat, nestrkat dítěti telefon, hned jak ho udrží atd., atd. Mladá maminka nekritizuje všechny a všechno, je jí jen líto, jak sobecky se chovají její sestry. A nadpisem Hříchy společnosti nazval tento příspěvek novinář. On tam žádné své špinavé prádlo nepere. Napsal pouze článek o zbytečně nepěkných vztazích, které určitě bohužel pasují i na mnoho dalších rodin.
Za tím, co jsem napsala, si stojím. Druhá paní prezentovala babičkovství jako univerzální radost pro všechny ženy. A tak to zkrátka není. Je to radost pro některé ženy, třeba ji a Vás. Ale může to bát noční můra pro jiné ženy.
V tom případě to je oboustranné. Takové ženy by možná byly noční můrou i pro ty děti. Ale paní Věro, my to neprezentujeme jako univerzální radost pro všechny ženy. Některé ženy ani nechtějí být matkami, natož babičkami. Já zkrátka vím, že v mém okolí mám obrovské procento žen, které si babičkovství užívají. A jak jsem též napsala, nikomu starání se o vnoučata nevnucuji, některé ženy mají buď plno jiných zájmů a aktivit a některé na hlídání prťousů prostě nemají buňky. Nejsou schopné, ani ochotné se postarat. Jak jsem zmínila, mám takovou "u nosu". Ale tam se to vleče z minulosti. Můj protějšek nebyl ani dobrá máma, ani člověk. To pak jsou hodně smutné příběhy.
Paní píše, že lidé jsou různí, Vy tvrdí, že jsou všichni stejní. Je vcelku zjevné, že pravdu má paní, ne Vy. To ostatně ukazují i další příspěvky - někdo chce s vnoučaty trávit hodně času, někdo omezeně, někdo je šťastný, že žádná vnoučata nemá.
Vyjádřila jste se špatně. Pravdu mají obě paní. Ta, které osud děti a vnoučata nedopřál, ale i ta, která by se ráda o vnoučata chtěla starat a mladým pomoci a nemůže. Já jsem zrovna v takové situaci. Moje mamka byla v mém věku již 5 let v řádném starobním důchodu relativně zdravá a v kondici, přestože se nikdy nesnažila žít zdravě či sportovat, na rozdíl ode mě. A já mám přitom ještě 5 let práce před sebou (možná). Již před třemi lety jsem bojovala o život a neskutečně si vážím druhé šance. Pro mě je hrozné, že se nemohu starat a pomoci s vnoučetem tak, jak bych si přála. Měla jsem v životě plno zajímavých aktivit, ale role babičky mě naplňuje a moc si jí užívám. Pokud můžu. Pro mě je to vrchol štěstí. A přitom zrovna já mám přímo "pod nosem" svůj babičkovský protějšek takový, že v 72 letech se svými 120 kg (mně je 60 a mám 68 kg, aby nedošlo k nedorozumění) raději vyráží na zahraniční nudistické pláže. V životě to neupeklo buchtu, kloudně neuvařilo. Co je kniha netuší atd., atd. Takže, opravdu jsme každý jiný a každý to jinak vnímáme. Nikomu starání se o vnoučata nevnucuji, ale já jsem, díky babičkovství, šťastný člověk.
Jelikož nemáte děti ani vnoučata nemůžete to posuzovat. Mít vnoučata je něco nádherného a když jako babička nemůžete si jich tolik užívat protože musíte chodit pořád do práce je strašně smutné
Já s Vámi naprosto souhlasím. Jsem ve stejné situaci a moc mě to bolí. Moje mamka byla v mém věku již 5 let v řádném starobním důchodu, já mám ještě 5 let před sebou (možná). Vnouče je pro mě vrchol štěstí a je mi hrozně, že nemohu pomoci a radovat se z něj tak, jak bych si přála. Ráda vařím, peču, čtu knihy, sportujeme, cestujeme, zajímá nás astronomie, příroda. Určitě bych jako babička měla co nabídnout svému malému "Štěstíčku". Ale také se nestačím divit, když můj babičkovský protějšek o vnouče zájem vůbec nemá a upřednostňuje ve svém věku 72 roků a s váhou 120 kg letecké dovolené na zahraniční nudistické pláže. Takže pravdu má i ten, kdo píše, že každý jsme jiný. Ale ten, kdo by se starat chtěl, tak by tu možnost mít měl. Nikomu starání se o vnoučata nevnucuji. Co já bych za to dala, kdybych se starat mohla. Mějte se hezky a užívejte si s nimi každou chvilku, kdy to půjde.
A proč by tu péči pořád měly mít na krku jenom ženy?
Protože chceme. Když si představím, že moje mamka byla v mém věku relativně zdravá, v kondici a již 5 let v řádném starobním důchodu a já mám přitom ještě (pokud se dožiji) 5 let před sebou, tak mi je opravdu upřímně strašně moc líto, že nemohu pomáhat a radovat se z vnoučete, jak bych chtěla.
Po dlouhé době velmi zajímavý a hlavně opravdu k zamyšleníhodný článek.
Naprostý souhlas se vším, co článek obsahuje. Samozřejmě i s možností
využití ochotných dědečků k vnoučatům. Článek se soustředil spíše na babičky, jelikož ty by opravdu mnohé rády s vnoučaty pomohly. Mnozí dědečci by možná
raději pracovali dále, než být u plotny, číst knížky a dělat bábovky na pískovišti.
Já osobně zrovna patřím k té generaci, které bylo přidáno 10 let. Moje mamka byla v mém věku již 5 let v řádném starobním důchodu. Já mám ještě 5 před sebou. Zdraví nalomené a nemoct pomoci a radovat se z vnoučete, mě opravdu bolí. Všem, kdo chtějí a mají možnost si užívat vnoučata to se smutkem, ale upřímně přeji.
33
Sledujících
2
Sleduje
33
Sledujících
2
Sleduje
Vás bych nechtěl mít doma.
1 odpověď
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Nápodobně. Naštěstí se mít nemusíme. Můj báječný muž by mě vám ani nedal. A teď vás vyděsím ještě více, nekouřím, nepiji alkohol ani kávu, ráda na chatě natírám nebo seču trávu, strašně ráda cestuji, žádné hotely, ale severská příroda, strašně ráda vařím, peču, nakládám, zavařuji a vše okolo, vychovala jsem a zafinancovala dvě báječné, vš vzdělané dcery (jedna lékařka), umím vydělat peníze a hlavně mě baví dobře s nimi hospodařit, muže mám báječného, slušného, pohodového, úžasného chlapa a nikdy jsem ho v ničem neomezovala. Naopak, má ve mě parťáka a kamaráda a já v něm. Na bábu prý vůbec nevypadám nejhůř (67 kg, v mládí sport), plno mužských zálib - hlavně světová rally atd., atd. Jo, a na stará kolena s mým úžasným mužem řidič z povolání (C+E). Nenadávám, neumím se vztekat a rozčilovat. Říká se, že samochvála smrdí. Ale já nekecám. A hlavně uznávám, že nejsem tak docela "normální". Tolik se s mužem divíme, jak někteří lidé žijí. Takže taková "divná ženská" já opravdu bez nadsázky jsem. Možná je to i tím, že se se mnou před poznáním mého muže, život taky zrovna moc nemazlil. Taky jsem už stihla sedět hrobníkovi na lopatě. Věřte mi to nebo ne, jsem těžce pokorný člověk, který si váží své skvělé rodiny a každého dne, který mohu věnovat jim a hlavně vnoučkovi.
A promiňte, že jsem na vás tak vystartovala. Právě proto, že jsem si zažila kdysi i nepěkné věci a jsem občas u lidí svědkem špatného chování, moc mě tyto zbytečné a mnohdy fakt citlivé a člověka trápící rodinné trampoty mrzí. Jsem divná, uznávám, tak už se na mě nezlobte.