Zdá se mi v tom rozdíl. Osobní rozhovor je přirozený, proč by mlčeli když jsou spolu. Vyřídit krátce příchozí telefonní hovor je taky přirozené.
Nekonečné a hlasité žvanění z nudy je obtěžující.
Když do telefonu nehuláká, pak je ten hovor také přirozený. Proč by měl být z nudy? Totéž se dá přece říct o lidech, co spolu cestují a celou cestu mluví. Také se obvykle baví o věcech běžných, aby jim utekla cesta, nebo, že se dlouho neviděli, atd., atd. I to může být obtěžující 🙂
Myslím, že pokud jede v dopravním prostředku třeba dvojice, trojice atd. lidí, kteří se znají, pak spolu mluví, což není ojedinělé. Jsou buď ohleduplní a jejich hovor neslyší celá tramvaj, nebo také ne. Zrovna tak telefonující. Myslím, že ti, kterým telefonování až tak moc vadí, jsou znechucení tím, že neslyší celý hovor, tak jako když vedle nich probírá dvojice svoje "záležitosti". Píšu to s nadsázkou. V dopravních prostředcích obvykle netelefonuji, nemaluji se, neobědvám, nečešu se...
Soud vražedkyni nezbavil svéprávnosti (pak by patřila na psychiatrické oddělení), takže j i měl poslat do vězení!
Není potřeba být zbaven svéprávnosti, aby byl člověk léčen-hospitalizován na psychiatrii. Soud zřejmě přihlédl ke stáří a psychickému stavu pachatelky. Vržedkyní by byla, pokud by dceru zabila. Pokus o vraždu by samořejmě měl být souzen jako pokus o vraždu. Paní zřejmě není psychicky v pořádku, jak vyplývá i z článku, tudíž dostala podmínku...
Myslím, že v tomto případě selhali hlavně lékaři a různé sociální služby, které měly z 87leté ženy sejmout břímě se o postiženou 63letou dceru starat. V tomto věku je člověk rád, že obstará sebe. A navíc, po celá léta psychický tlak, kdo tohle vydrží??? Je mi té paní nesmírně líto.
Pokud jsem dobře četla, dcera byla u matky jen na návštěvě (přespala tam), takže matka ji celodenně na starost neměla. Matka pořtebuje psychologickou či psychiatrickou pomoc.
Na západ od nás měli na výběr. A to je ten rozdíl. Tetičky ze západu mě vozili kvalitní lněná a bavlněná trička, protože jako dítě s exemem jsem v těch českých nemohla vydržet.
-A jaká trička ( z jakého materiálu ) a v které době se nosila? Je mi sedmdesát a vždy jsem měla bavlněná trička zakoupená u nás. Velmi hezká a kvalitní.
Tak valte na psychiatrii. I na dětské urgentní případy ošetří. Může to být první krok do systému. Psycholog, pokud ma kdokoliv psychické problémy, většinou potřebuje oporu v psychiatrii a naopak. Takže marně nečekejte. A obraťte se na psychiatra. Umím si představit, že i praktik základní posouzení stavu zvládne a dočasně psychologa/psychiatra může i nahradit. V medikaci i v poradenství. Kór u dětských to je celkem běžné. Alespoň na Zlínsku, Olomoucku.. cekacka do ambulance? Přímo k lékaři? Měsíc max. Ale záleží na regionu. Zkuste první medicínskou pomoc. Než marně čekat
Dětských psychiatrů je nedostatek
Také mi tu mnoho nesedí, psycholog a léky? Nemusí snad léky napsat psychiatr? Psycholog opravdu není ten co by měl určovat, zda jsou či nejsou antidepresiva nutná. Velmi často se dnes končí na antidepresivech. Pomohl dítěti nějak psycholog, nebo změnili jeho chování léky k tomu určené. Má tyto léky do konce života?
Vůbec netvrdím, že je antidepresivum vždy špatné řešení, jen je nadužíváno i tam kde jsou jiné cesty. Autorka píše o návštěvách u psychologa, nic o psychiatrovi. Opravdu divný článek.
přečtěte si článek pořádně. Na terapie k psychologovi, který jim doporučil návštěvu psychiatra, což učinili!
Většina těch, co nadávají autorce článku, četli nepozorně. Autorka hned na začátku píše, že se kniha jí i dětem líbila. A pak s nadsázkou líčí, jak by knihu hodnotila mnohá moderní matka propadlá progresivnímu aktivismu, což bohužel vůbec není řídký zjev. Knížku jsme jako děti milovaly, probouzela fantazii. Všichni jsme záviděli dětem z ní, že mohou řídit letadlo a chtěli bychom okamžitě taky. Tělesné tresty jsme brali jako normální, byli jsme na tom často podobně. Taková byla doba.
Díky za vaši reakci. Přijde mi, že lidé ty články ani nečtou...
Že se nasadí náhrada na zbývajici zuby.Je to lepší ,jak klapačky.Nic netlačí,je to jako vlastní zuby.
Ano, to vím. Tady spíš šlo o to, že ty nejobyčejnější "klapačky" hradí pojišťovna. Vzhledem k mému věku a stavu, kdy se mi začaly zuby lámat, mám zuby vytrhané a na dva implantáty v dolní čelisti budu mít náhradu na pevno. Stojí to ale 120 tisíc (přibližně.). U horní čelisti je cena ještě vyšší.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Nechtěla bych dostávat dárky na Štědrý den ráno.Celý ten den, očekávání večera mělo (snad i má) svoje nezapomenutelné kouzlo. Za mého dětství byl Štědrý den, dnem pracovním. Rodiče se z práce vraceli po poledni. Když byly moje děti malé, napracovával se ten den některou sobotu, nebo jsme si mohli vzít dovolenou, ovšem jen tehdy, pokud to naše zaměstnání dovolovalo. Pokud jsme byli doma všichni, ráno táta upevnil stromek do stojánku, popř. s něčím pomohl a odjel se svým bratrem na hřbitov. Měla jsem ráda i to, když si máma uvědomila, že jí chybí něco pro přípravu štědrovečerní večeře, a já šla někam do fronty nakoupit potřebné.I ve vyzdobených obchodech byla atmosféra sváteční. Dopoledne jsme zdobívali stromeček, odpoledne bylo dlouhé, ale tajemné. Často jsme s mojjí o osm let mladší sestrou byly vyslány na procházku. Chodily jsme téměř prázdnými ulicemi a dívaly se, jak se s příchodem soumraku rozvěcí okna, někde už svítil i stromeček. Dodnes cítím mrazení z toho očekávání. Bylo by to povídání dlouhé a ještě delší. Dnes se to očekávání přesunulo do doby adventní a to je dobře. Dlouhé temné večery jsou prosvětlené duchem Vánoc.Ovšem jen tam, kde nevládne pouze konzum... 🙂. To už ale záleží jen na každém z nás, zda v této nelehké době se dokáže oprostit od všeho vnějšího zla, a pokusí se vytvořit něco poetiky, která k předvánoční době patří.