Byli jsme tam na lyžáku v 60, kdy vlek ještě nebyl, nádhera, terén nevypadal na možnost laviny. Ale dojmy klamou.
Pokud laviny padají pravidelně, je to vidět. Jenže jsou místa, kde lavina spadne jedou za padesát let. Známky toho, že by mohlo jít o lavinový svah jsou zarostlé a nikoho nenapadne, že by se tam mohlo něco stát.
Podobné to bylo při jiné tragédii. Lidé postavili bivaky mezi vzrostlými stromy u sjezdovky. V časném ránu se jim přes tábořiště přehnala lavina. Zachránil se jediný člověk. Lavina ho donesla až před dolní stanici vleku. Kdyby spadla ve dne, když na sjezdovce byla spousta lyžařů mohlo to být mnohem horší. Ovšem ten hnůj co se potom psali lidé v diskuzích a na webu...
Fandím vám a souhlasím. Já letos daruji nejmladšímu synovi kytaru, kterou dospělá dcera strašně chtěla a nakonec na ní ani nebrnkla. Kluk si ji přeje k Vánocům. Mám kupovat novou, když jedna leží v koutě u dcery? Ne, koupila jsem obal, nové struny a dárek je na světě a víte co? Vůbec mi to není blbe.
A dcera to ví?
Mě bylo deset a naši dali pod stromeček můj kočárek na panenky. Jenže mi to neřekli. Byl to opravdu průšvih. Pro mě i pro ní. Měli mě do toho zapojit.
Máma mě potom neměla ráda, protože jsem při rozbalení řekla, že je to můj kočárek. Já byla v šoku a sestra plakala. Celé to zpackali. Dodnes mě to mrzí, ale už je to hodně dávno.
Že se můj dárek líbí či nelíbí, to se prostě stane i s těmi úplně nejbližšími lidmi a i po velmi pečlivém výběru, ba i po předchozí dohodě... no a co? Dárek se dá vrátit, vyměnit, poslat dál... moc to hrotíte!
Přesně tak. Kdysi nám neteř před vánoci vykládala, že nemá pořádné boty. Boty jsme jí koupit nemohli - ty se musí vyzkoušet. Dostala poukázku do obchodu s botami..
Je fajn, že dnes se nemusíme trápit tím, že se něco nebude líbit. V mnoha obchodech se dají pořídit poukázky. Nejsou to peníze a obdarovaný si vybere něco co se mu líbí, nebo co potřebuje.
Seznam Zprávy jeho jméno znají - to je jak od redaktorů Rudého Práva.. Proč to furt do těch článků cpete?
Protože mají povinnost doložit, že jde o věrohodnou informaci. Ale je to citlivá věc, týká se dítěte, tedy jméno zveřejnit nesmí. Kdyby s tím byl problém, vznikla žaloba, nebo něco jiného, jméno mohou předat vyšetřujícímu orgánu.
Povídání je to hezké. Nicméně když pomineme životní úroveň občanů v ČR je problém i přemrštěná cena vozů. Otázka je, co jí tak navyšuje? Drahé materiály, emisní povolenky nebo prostě značka? Jak je možné, že auto stojí na salónu s cenovkou třeba 700000. Jak se říká pomyslně, přejede práh salónu a už by stálo 600000, ale za 4 roky a třeba 140000 km už stojí 220-250000. To za 4 roky a 140K km ztratí auto na hodnotě skoro půl milionu korun? Tak v čem je chyba? Tohle je ta velká neznámá. Co dělá to auto tak přehnaně drahé? Už by to znamenalo, že za 2 roky a dalších 70000 km už auto bude zadarmo, ale to se neděje. Tam už je cena ustálenější. Takže logicky mě napadá, jen že ta cena je uměle vyhnaná a pak se nedivme, že staří aut je 16 let, když drží hodnotu a slouží.
Za cca 700 tisíc jsme kupovali auto před cca 6 lety. Nyní další verze modelu stojí 2x tolik a to to není elektro. Na to už nemáme.
V Bohnicích skončí děti, které budete nepřiměřeně ochraňovat a to hned při prvním velkém problému.
Dříve děti moc dobře věděly, že svět není nic pro padavky. Že jednoho dne bude na nich a od nějakého věku se s nimi nikdo nemazal. Neexistovalo umetání cestiček, nekonečné omlouvání a neustálé připomínání jestli mají vše, co musí mít.
A teď si milá paní představte, že by čerti přišli třeba k vám do práce a četli by nahlas, jak je kdo úspěšný. A vám by třeba čerti řekli, že jste úplně průměrná a do počtu. Jee, to by byla legrace, viďte? 😊🩷
Představit si to dovedu... Bylo by to pěkná recese. Teda u nás by se to jistě zvrtlo a čert by utekl s děsem v očích...
Tohle je totiž pravda, kterou vám nikdo neřekne, a mnozí lékaři se sami zuřivě brání myšlence, že by očkování, to zhmotnělé dobro, mělo nějaké špatné účinky.
Ale ono má, je to obchod něco za něco a hra velkých čísel. Ta smrt jedné holčičky a osobní tragédie byla vyvážena tím, že desetitisíce jiných dětí se nenakazilo a nezemřelo. Takhle vakcíny fungují. bohužel je to celé zhoršené popíráním problému a odpíráním odškodnění za povinné očkování.Taky znám dítě, které začalo mít po hexe těžké epileptické záchvaty a nakonec ve věku asi devíti let zemřelo a rodiče měli devět let doslova peklo s těžkými záchvaty několikrát do měsíce a život celé rodiny se točil jen kolem nemocného dítěte. tyto případy by měly být bohatě odškodněny, ne aby rodina pořádala sbírku na auto, aby se mohli s dítětem přesouvat za nutnými pochůzkami.
Je to tak. Kdo ví se jen modlí, aby to jedno z tisíce nebylo jeho vlastní dítě..
Těším se na Dunu i na Ramu (na tu asi víc). 🙂
Setkání s Rámou mám ráda. A to má také spoustu pokračování, na které možná cílí, protože to je prostě ženský příběh.
U Duny mi vadí ohýbání. Ve světě a společnosti, která je popsaná v knize by soudcem změny ani planetologem nebyla žena. Tak to prostě je. Tohle bylo velké zklamání. Nejde přece o naší společnost. Jde o popis společnosti a chování lidí v tom příběhu. A tam tyhle hrátky s rasou a pohlavím nepatří.
Jediné ženy, které měly moc, byly ženy z Benne Gesserit. Hýbaly vším. Byly mocné a v pozadí. I když stály za kde čím, a rozhodovaly, nikdy to oficiální rozhodnutí nepocházelo od nich. Šly po svém vlastním cíli. A dosáhly ho i když ne tak jak chtěly. I o tom je ta kniha. Další díly a prequely jsou pěkné, ale sílu a úroveň prvního románu nemají.
Na druhou stranu jsem poznal dívku která měla úžasné rodiče, dětství i dospívání a spousty přátel. Ale přišlo mi že si lásky druhých neumí vážit, měla jí dost a nebyla to pro ni vzácnost, lamačka srdcí až promiskuitní.
Já prožil v dětství a dospívání peklo, fyzické i psychické týrání, emoční nedostupnost, osamění, ve 13 letech ztráta domova a přátel, atd... Byl jsem vděčný alespoň za to když se se mnou občas někdo kamarádil ve škole. Vztahy nebyly možné v takových podmínkách a stavu.
Jenže jak mám teď vychovávat své děti? Dát jim tolik lásky aby si ji nevážili a brali ji jako samozřejmost jak ta dívka?
Máte strach. Nebojte se. Láska je fajn. Ale děti potřebují hranice. Musí je cítit. Když překročí, musí vědět, že udělaly něco špatně. To nemá s láskou nic společného.
Ty slečny, které popisujete spíš žily a žijí v dostatku, ale skutečné lásky měly velmi málo.
Ty přístroje sice redukují fyzickou námahu, ale práce je kolem toho pořád víc než dost. Doporučuju někdy zkusit.
Ad ty ženy před sto lety... je potřeba si uvědomit, že nedělaly už nic dalšího, a i tak z toho byly večer úplně vyřízený, a není se čemu divit.
Tak úplně ne. Před sto lety bylo po válce. Někteří muži se domů nevrátili. A pracovní doba nebyla zrovna osmihodinová. Nějaká bezpečnost práce, nebo ochranné pomůcky? Kdepak.Velké rodiny musela uživit matka - chodila do fabriky, nebo dřela někde na poli u sedláka. A to za mnohem menší plat, než muž i když dělala stejnou práci.
Domácí práce dělaly spíš děti. Vařila nejstarší dcera a k tomu, když byla příležitost ještě např. prala pro bohatší sousedy. I děti pomáhaly, kde to šlo. Od šestnácti na pole nebo do fabriky...
Ty co nechodily do práce to byla možná nějaká střední třída, manželky mužů s prací pod penzí. A pak ty, jejichž rodina si mohla dovolit výpomoc v domácnosti. Buď šlo o paní co přišla jednou za týden uklidila, nebo stálá pomocnice. Ale to neznamenalo, že paní domu jen seděla a komandovala. Ona jí byla k ruce, tedy pomáhala v kuchyni, s prádlem, pokud prali doma, s úklidem. Paní domu potom zbyl nějaký čas na malou zálibu, ale jinak práce s domácností měla až až. A nakonec byly domácnosti s hromadou služebnictva, tam měly ženy větší volnost, ale byly svázané pravidly. Musely poslouchat - otce, když nebyl, tak jiného muže. Pak se vdaly a vládl jim manžel. Manžel obvykle byl vybrán. Jen málokterá měla to štěstí provdat se za někoho s kým se měli rádi. Tato skupina žen se začala emancipovat, chtěly mít vlastní peníze, být nezávislé a mít možnost volby. Ovšem na tu první skupinu, která dřela ve fabrikách a na polích koukaly svrchu.
Taky to máme v rodině. Kus života poslouchám, že jsem líná se na.rat, po 3 dětech 57 kg. Řeči typu "počkej po čtyřicítce" se nevyplnily. Jen mě jednu dobu vytáčely hlášky o hubenosti. Pak jsem se ptala, jestli takhle mluví i s tlustými 😉... 2 kila shodit není problém (většinou od nervů), ale pak je nabrat!
A jiní mají nervy při tom nabírají i po vodě...
Ale já to myslela jinak.. ať se ti tlouštíci netrápí dietami a přijmou svůj úděl a jen se snaží se nepřežírat. Ale jinak s genetickou zátěží stejně nic nenadělají...
Dá se něco dělat i s tou zátěží. Hubená nejsem, ale máma má o cca 30 kg více než já a sestra také. Stejně, když přijdu k lékaři, má spoustu řečí, že musím zhubnout. On ovšem zná jen mě. Mojí rodinu nezná. Kdyby jí znal věděl by, že já se držím, hýbu se, některé věci si nedovolím jíst, piju vodu, koly se nedotknu. Ale on měl posledně kecy o tom, že by mě rád poslal do Severní Korey, tam prý zhubne každý a ani v koncentrácích nebyly tlustí lidé. A pořád se vymlouvám a jsem líná. Kdyby se mnou probral jídelníček, zjistil by, že jím málo. Ovšem vzhledem k tomu co mi řekl, by mi nevěřil, že to píšu jak to je. Mám problém s kyselinou močovou a bohužel mi chybí bílkoviny. Moc. Pak se přibírá. Snažím se to nějak vyřešit. Zatím s nedaří. Chce, abych jedla jen zeleninu. Ale já po ní přibírám! Období, kdy jsem jedla hodně zeleniny jsem si odnesla trvalými 5 kily. Tohle mi nevěří.
Ten rozhovor pořád to zpracovávám, opravdu to bylo mimo mísu. Mít ten rozhovor nahraný jdu na lékařskou komisi.
Lékaři nemají čas. Chápu to. Vydělat na provoz ordinace je těžké. Ovšem sdělit diagnózu, mít už dopředu nalinkované co je člověk zač, koukat na lidi přes nějaké tabulky to je prostě úplně špatně.
Na hrubý pytel hrubá ale platná záplata vážená dámo. Arogance a namyšlenost si nic jiného nezaslouží. Možná by místo svých odborných rad spíše měla řešit vymírání Českého národa kde zatím jako žena ač má na to věk nepomohla.
No ráda jí nemám. Ale tady se jí musím zastat. Mám stejný problém jako ona a vím, že to není lehké.
Cca 15% párů má s početím problémy. Dnes je to už více.
Na vině je i nastavení společnosti. Např. to, jak se mladým dívkám, které v dobách minulých už děcko měly, říká, že mají dost času. Mě to říkala v cca 35, kdy jsem opravdu téměř šílela, že to nejde a nemám čas gynekoložka. Prý nemám důvod, vše je v pořádku, mám spoustu času. Nic nebylo v pořádku a čas jsem neměla. Byla jsem už v přechodu a netušila to. Jenže to ona neměla šanci zjistit. Jen oddalovala dobu, kdy mi mohl někdo pomoci. Když jsem se dostala tam, kde mi mohli pomoci, už bylo pozdě. Kdyby mě tam poslala hned, děti bych prý měla. Můj stav uměli řešit.
A dál jak je nastavená společnost. Každá dívka slyší máš dost času - asi do 30 a potom najednou se to překlopí a celé okolí se ptá na partnera a děti.
To je pochopitelné a vlastně to tak má být, že si necháte část dědictví. Ale o tom řeč nebyla. Řeč byla o nesmyslném plýtvání a vyhazování věcí, do kterých někdo investoval cit a peníze, a o tom, že je lepší takové věci nepřijímat, než je pokrytecky přijmout a pak je tajně vyhodit.
Tím, že nepřijmu dárek bych onu skvadru hluboce urazila. Nevhodné dárky nevyhazuji. Věnuji energii, abych je předala někomu, kdo to využije. Ovšem ono to nejde pokaždé. Někdy je to nekvalitní šunt, jen, aby něco dali. Okolo dárků už bohužel bylo zle a je třeba se pohybovat velmi opatrně. Některé příbuzenstvo je v tomto smyslu opravdu háklivé. Na návrhy nereagují - např. dáme si něco malého, něco doma vyrobeného. Ale bohužel to nejde, když má někdo názor: "Proč bych to dělal/a, když si to můžu za pár šupů koupit". S tím se nedá nic dělat - ty šunty a levná kosmetika dovezená z míst, kde se do ní ještě přidávají nebezpečné chemikálie se ani nedají předat někomu potřebnému..
Vy si nepamatujete, co jste od koho dostala, a kvůli tomu se považujete za nemateriálního člověka? Ono to je ale trochu jinak. Každou tu věc někdo vybíral, šetřil na ni a snažil se vám jí udělat radost, byť je možné, že se vůbec netrefil do vašeho vkusu či potřeby. Já rozhodně nejsem materiální člověk, ale jsou věci, které si nechávám. Byť by to byla nesmyslná drobnost, ale právě ta mi připomíná, jaký ten člověk byl a že do dárku pro mě dal něco ze sebe.
Pokud vyhazujete věci, které dostanete, pak by bylo lepší, abyste dárcům řekla, že nic nechcete - vždyť důležité jsou přece ty vztahy, jak sama říkáte. Tohle je nesmyslné plýtvání penězi, surovinami i úsilím toho, kdo vám nějakou věc dává. Když jsou ty vztahy bez věcí v pořádku, tak se ani nemusíte bát, že se někoho dotknete tím, že od něj nic nechcete, že to rovnou odmítnete. Lidé se vám odnaučí něco dávat a vy nebudete muset něco zbytečně vyhazovat.
Dárcům téměř každý rok říkám, co nemají kupovat - např, čokoládu, kterou sice mám ráda, ale nesmím jí, víno, kosmetiku. Mám některé dárky na skříni, takže vidí, že tam jsou netknuté, už několik let. Přesto dostanu bonboniéry, víno, krémy a jiné, které se snažím udat po celé rodině, aby to nepřišlo vniveč. Místo radosti mi tyto dárky přinášejí starost.
Na druhou stranu vím, že to jsou dárky od lidí, kteří dávají to, co se líbí jim a co by rádi dostávali. Takže ode mě dostanou přesně toto. Ale vlastně nevím, jestli jim to udělalo radost, protože oni se radují ze všeho co dostanou, protože je přece povinnost radovat se z každého dárku.
To si nemyslím. Považuji to za velmi povrchní . Nikdy se nezlobím, když mi někdo dá najevo, že jsem se netrefila. Je to totiž moje chyba, že jsem toho obdarovaného špatně prokoukla. Většinou to vede k tomu, že se dozvím co má dotyčný rád a příště se trefím. Neupřímnost a přetvářku nesnáším, je to stejné, jako by mi někdo lhal.
Sami vědí co chci, několikrát jsem jim to řekla, ale jedním uchem dovnitř, druhým ven...
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Je to jednoduché. Pokud je od jednoho druhu více variant zboží, je u levnější varianty na cedulce jednotková cena za 1kg. Pokud jde o dražší variantu je jednotková cena za 100g. Protože na jednotkové ceny občas koukám, zaujalo mě to. Nyní na to koukám spíš jen proto, abych se ujistila, že to pořád dělají.
Zákon sice dává povinnost mít na cenovce cenu za jednotku. Ale nedefinuje jakou jednotku mají obchody použít. Takže se čaruje i tady s tím.