Děkuji za článek.. úžasné knihy, úžasná spisovatelka. A heslem sester z Borovic "nestůj, když si můžeš sednout, neseď, když si můžeš lehnout" jsem se řídila a řídím dodnes (nemám teda tuberu, ale na endoprotézy kolen to platí taky" 😄 vybavuje se mi najednou spousta báječných scének z obou knih.... a usmívám se... díky, Betty, díky, Petro :-)
uáááá, já se tu válím smíchy.. chudák táta.... 🙂))))))))))))))) no, já povahu po své matince taky moc nezdědila (prý díkybohu), a nechávat v jedné místnosti manžela s matinkou samotné se rovnalo potenciálnímu výbuchu atomovky... kupodivu se s ním snesla až ve stáří, kdy jí skolil Alzheimer a manžel se smál, jak chodí za babi do domova, babi se na něj směje, kafe si spolu dají... smutné, ale vlastně i veselé...
jo a skutečná paní Urválková učila manžela na základce dějepis.. a on, poťouchlík, se jí zeptal, jestli by jim mohla vysvětlit, jak to bylo s procesem se Slánským... díkybohu, že když opouštěl základku, tak už tam Urválková neučila, jinak by nejspíš nedostal doporučení na střední školu 😄 máte krásné vzpomínky a umíte o nich krásně napsat, děkuju, že je s náma sdílíte....
Nojistě... reálnosti příběhů a aktérů v televizi věřil a věří snad jen blázen 😄 bylo mi to jasné odjakživa, nechápala jsem, jak se na to někdo může dívat... jednou jsem to náhodou uviděla u maminky a potvrdlo se mi, co jsem si do té doby myslela - jako matku od rodiny s dvěma dětma tam hrála moje třídní ze základky 😄 která je rozvedená a má jednoho syna 🙂))))))))))))))) když jsem jí potkala, tak jsem jí to říkala, jo, smála se, že v důchodu chodí dělat kompars do televize, pro zábavu 🙂))
no, jediné, co jsem ocenila, je samostatné WC.. ale jinak divný pocit... kovové prvky jak vchod do protiatomového krytu.... teda jsem ženská, ale tolik růžové bych v bytě fakt nesnesla.. růžové zdi!! proboha!!!! 😄 kombinace černé a růžové mi připomíná spíš sadomaso salon.... a ladí k tomu ta černá stolička v koupelně...
duch někam před architekty asi prchnul, se mi zdá :D
Doufám, že si nikdo nemyslí, že Nebezpečné vztahy jsou skutečné příběhy 😄 moje maminka se na to občas dívala a já nestačila zírat, když jsem tam v "roli" matky od rodiny s dvěma dětmi viděla svou třídní ze základky 😄 o které bezpečně vím, že je rozvedená a má jednoho syna 🙂))) když jsem jí potkala, ptala jsem se jí, smála se, že jo, že chodí dělat kompars do televize 😄 😄
Autor/ka asi ví, proč se schovává za nick... no, s některými věcmi lze do jisté míry souhlasit, s jinými rozhodně ne. Já jsem přesně ten "produkt" jeslové a školkové výchovy, holt za totáče to jinak nebylo. Ale rozhodně nepozoruju ani u sebe, ani u mých vrstevníků nějaká traumata.. Takže on bude problém asi někde jinde 🙂)
a navíc - pracovala jsem jako au pair ve Franci.. Bylo tam naprosto běžné, že šly dvouleté děti do školky, pokud rodiče museli pracovat. Já vodila do školky pětiletou holčičku a její menší sestru, začala chodit do školky ve dvou a půl letech. Ta větší na celý den, malá jen na dopoledne. A naprosto v pohodě....
Já jsem dala synka do školky ve třech, a pracovala jsem od jeho půl roku, většinou doma, nebo na chvíli pohlídali prarodiče. Víc bych ani nemohla, do roka a půl jsem kojila. Taky to bylo fajn a mimino rozhodně netrpělo tím, že ho odpoledne na chvíli pohlídal děda..... nebo že jsem ho někdy vzala v kočáru s sebou na pár hodin do práce... dokonce jednou i do soudní síně, kde jednání v klidu prospal a paní soudky ně říkala, že bude šeptat, aby miminko neprobudila 😄
autor/ka vychází očividně jen z toho, co slyšela od maminek - aniž by znala pozadí, proč maminky ten model volí.
Takže - dejme maminkám možnost, aby si podle své situace a situace své rodiny vybraly, co potřebují a co bude vyhovovat. S přihlédnutím k povaze a potřebám dětí, samozřejmě, některé jsou fixovanější na maminku a do školky je vhodnější je dát později, některé to v pohodě zvládnou. To ale nikdo z nás neposoudí. Důležité je, jen mít možnost výběru.
Díky 🙂 připomněla jste mi moje endoprotézy kolen, předloni a loni... v epidurálu.. já chtěla být při tom 😄 a jsem si s panem doktorem při operaci občas povídala 😄sem tam pár slov s anesteziology... no řezání jsem samozřejmě díky anestezii necítila - ale nos ani uši oblbnutý nebyly,, takže to řezání jsem holt slyšela a nosem cítila takovou tu spáleninu, nebo jak to popsat.. mně to nevadilo.. sice jsem si pak vyslechla od přátel něco o masochismu... 😄 jen jsem nedokázala odhadnout čas operace, prý to bylo necelá hodina a půl... takže já na operace vzpomínám ráda.. a hlavně - pomohly mi... :-)
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Kniha skvělá, jako i ostatní.. dokonce si ji se zájmem a děsným smíchem přečetl i manžel.. 😄 knihy jsou bezva, filmy výrazně slabší, prosím další už netočit 🙂 a jak jsem pochopila (doufám, že správně) z poslední stránky, bude další kniha přímo o svatbě Helenky Vondráčkové 🙂))))))))))))))))