Roztomilý článek.
No a já teď, po x letech hledám příznivce knihy Zorka na prázdninách. Rodiče mi ji kdysi půjčili od jedné sousedky v domě, no a já si ji tak zamilovala, že jsem se jako dítko z 2.třídy ZŠ rozhodla si ji přepsat, páč nikde nebyla k sehnání. Mám dokonce pár fotek, kde to přepisuju a v pozadí fotky se nachází můj vyděšený a znechucený dědeček.
Autorem byl/a jakási osoba s uměleckým jménem Fringila či Fringilla.
Mé utrpení - a taktéž utrpení mé rodiny skončilo, když rodiče přemluvili sousedku, aby jim tu knihu - probůh - prodala.
No a dodnes (je mi přes 70 let) si pamatuji úvod. nezlobte se, ale musím vám ho odcitovat:
"Bylo to modré nebe. Nebyly to pomněnky. Ale - vždyť to skákalo.Byly to holčičky v modrých šatech. Ba ani holčičky v modrých šatech to nebyly. Byl to horečnatý sen, který Zorkou házel ze strany na stranu".
Kdo také miloval Zorku na prázdninách? Ozvěte se, prosím, Martě.
Já to mám zrovna tak stejně s knihou "Ivan lyžař ze Zbojnické chaty". Zdědila jsem ji po své babičce, ve třetí třidě jsem jí půjčila kamarádce a už jsem ji nikdy neviděla. S odstupem opravdu mnoha let uznávám, že to musela být hrozná volovina, ale bylo mi to líto.
Jsem starobní důchodce, mám uzavřenou smlouvu o důchodovém připojištění se státním příspěvkem. Uznávám, že je nesmysl dávat státní příspěvek lidem, kteří již mají přiznaný starobní důchod, ale smlouvu jsem uzavřela za určitých podmínek, které v půlce běhu smlouvy byly změněny, přijde mi to trošku podivné, proč se tedy sepisují smlouvy (o čemkoli). Smířím se s tím, připojištění ruším, ale ANO kvůli tomu volit určitě nebudu.
Bude to vše složitější. Hlavně si pán nestanovil prioritu, že pes bude až posledním členem "smečky", tak jak to má být. To ale přeci neznamená, že ho nebude už mít rád. Prostě se musí ukázat psovi, kde je jeho místo ve společnosti a to důsledně. Pak bude pes ostatní tolerovat a přesto mít nejvíc rád svého pána. Zároveň musí mít i chování paní se synem určitá pravidla vůči psovi, určitý řád, jinak to špatně dopadne. Chlapec je ještě malý a může nechtíc na psa šlápnout, nebo si s ním prostě hrát, když se psovi nebude chtít a pes pak může nevhodně zareagovat, vlastně jen poslechnout své pudy. Mám malého psa a ten má děti sousedů moc rád, ale jakmile začnou být moc rozdováděné, sám před nimi utíká pryč, protože ho znervózňuje křik a případné padání na něj..., i když se tuhle nechal dobrovolně holčičkou zalehnout 🙂. Dospělí by si měli vážně promluvit o vztahu psa k novým členům domácnosti a jak ho přivyknout změně.
Máme podobný příbeh v rodiné. Partner mojí vnučky má už nějaký čas psa, pes si zvyknul, že on je doma jednička. Když se jim narodilo dìťě, pes neskutečně žárlí a trpí tím, že ze své pozice ve smečce klesnul na nižší pozici.
Ale šťastní bez mobilů i dalších přežitků. Hlavně jsme měli hodně upřimných kamarádů, neznali jsme drogy a měli jsme cit pro své okolí. Kam to zmizelo? Dnes je svět jiný, nemyslím tím rozhodně lepší. Násilí, bezohlednost a hýřivost. honba za mamonem. To je dnešní svět mladých. Raděj dříve karieru, čokla než spořádanou rodinu.
Opravdu jsme neměli drogy, ale chlastalo se fest. Jestli vám vyhovoval stav, kdy ještě v roce 1976 se hovory v meziměstské ústředně přepojovaly pomocí spojovatelek ručně, není co říct. Telefon jsme měli, ale společný s dalšími čtyřmi uživateli, protože to bylo jednodušší odposlouchávat. Na dovolenou jsme jezdili do zemí Varšavské smlouvy, devizový příslib nedostal jen tak někdo, byl problém vyjet i do Jugošky. Já osobně jsem nemohla studovat na střední škole, protože jsem pocházela ze špatné rodiny. Ve školce děti učili, že bude válka a že zabijou dětem maminky (konkrétní případ z naší rodiny). Babiše opravdu nevolím.
0
Sledujících
2
Sleduje
0
Sledujících
2
Sleduje
A nejdéle za tři měsíce bude zase o čem psát...