Kdosi mě tady v jiné diskuzi na podobné téma školil, že žena, která má ony kýžené dvě děti, je doma na rodičovské dovolené celkem 8 let (ano, na jedno dítě vychází rodičovská 4 roky max.). Žena, která děti nemá, pracuje celý život a odvede do důchodového systému mnohem více, a žena s dětmi čerpá ze sociálního systému ve formě rodičovského příspěvku, tudíž by se neměly bezdětným zvyšovat daně. Ale není to tak. Pokud budou vedle sebe stát dvě ženy, které měly stejný plat celý život, stejnou dobu pracovaly a jedna z nich si "odskočila" na 8 let na rodičovskou dovolenou, potom ta žena s dětmi to zatraceně pocítí ve výši důchodu, protože jí se těch 8 let nepočítá, jako kdyby pracovala, ale jako náhradní doba pojištění. A to v důchodu udělá pěkných pár tisícovek. Takže ona sice čerpá dříve, než nastoupí do důchodu, ale pak se jí to sečte a podle toho má důchod. A kde jsou ještě ty cca 2-4 miliony, které žena do dětí investuje? Spravedlivé to prostě není a mělo by se to nějak kompenzovat, ale je otázka, jak tyto zvýšené odvody ukládat, jak s nimi hospodařit...
Jakmile bylo mým dětem cca 4-5 let, začala jsem je brát do restaurace (do té doby jsme chodili na hřiště, s kafíčkem v kelímku). Nejprve jsme chodili jen na kafíčko, poté jsem s nimi návštěvu v restauraci prodlužovala, podle věku. Samozřejmě jsem tam nikdy nešla, když bylo dítě nemocné, mrzuté nebo unavené, v těchto případech jsem z nákupu nebo od lékaře jsem vždy zamířila domů. Když je takto vezmu ven, učím je v restauraci slušnému chování i stolování, na co je který příbor, ubrousek a podobně. Nebo kdo kam vchází první, kdo komu pomáhá do kabátu... Pravda, dítě je dítě a ne vždy se to obešlo bez drobného incidentu - např. když dcera nechtíc upustila vidličku na talíř a byla z toho rána jako z děla, nebo pobryndaný ubrus od limonády. Dítě je prostě dítě, učí se. Copak nikdo z nás nebyl také dítětem? Nepamatuji se, že bych měla v restauraci problém s jinými hosty nebo s personálem, naopak. Za trpělivost nechávám číšníkům nemalé spropitné a pokud se stane něco hlučnějšího, ostatním hostům se omluvím. A těm to většinou vůbec nevadí. Co mě spíš děsí, tak je tento kult "bezdětnosti", který se, bohužel, rozmáhá. Nedej bože, aby někde zaplakalo dítě a vyrušilo ostatní...
Souhlasím s tím, že ono zvýšení odvodů o dvě procenta postrádá smysl, jestliže by byl použit na výplatu současných důchodů. Ale nejeví se mi jako špatné, kdyby se tato dvě procenta ukládala na jakýsi soukromý účet každého jednotlivce a až by přišel čas jeho nástupu do penze, vyplácelo by se mu nejprve z tohoto individuálního účtu a potom teprve z průběžného důchodového pojištění.
Upřímně, je úplně jedno, z jakého důvodu někteří lidé nemají děti. No, někteří.... ono jich není úplně málo, dalo by se říci, že bezdětnost je dnešní společenský trend. Je tu jedna pravda, a to ta, že výchova dětí stojí nemalé peníze. Troufám si říci, jako matka dvou dětí, že je to valná část výdělku, která končí v mých dětech a já jsem ráda, že je to tak. Ovšem nevím, proč by se mé děti - obrazně řečeno - měly skládat na důchod lidí, kteří své vlastní děti nemají. Proč si oni sami nepřispívají na důchod ze svých vlastních financí, které nikdy do svých dětí nemuseli investovat? Ono se totiž v součtu opravdu bavíme o milionech, jestliže dvě děti vychováváte do cca 19 let. Jenom mi prosím Vás neříkejte, že zase já jsem byla na rodičovské, kterou mi platil stát. Ta almužna 7600 Kč při dvou dětech byla fakt jen almužnou, která mi byla vyplácena jenom proto, že jsem předtím x let pracovala a odváděla daně i pojištění. Není to automatické pro všechny a zdaleka ne každý má na rodičovský příspěvek nárok.
Musím autora článku pochválit, že zmínil i ostatní okolnosti a shrnul je do bodu 4. Vývoj v 90. letech. Devadesátky byly opravdu roky divoké a to, co je dnes zřejmé a jasné každému studentovi (tedy že je nutné hlídat si sociální pojištění), v 90. letech rozhodně nikoho ani nenapadlo. Tímto se hlásím za tisíce dívek, které v té době vyrazily do Anglie hlídat děti, coby au-pair, a placení sociálního pojištění jim ani nikdo nenabídnul. Nedávno jsem se snažila tuto dobu dohledat a zpětně doplatit, ale nejde to. Chybí mi tak dva roky, což mi nepřipadá správné. Proč si vlastně tuto dobu, kdy bylo legální pracovat jako au-pair v Anglii, nemohu doplatit zpětně? Zvlášť v dnešní době, kdy máme důchodový deficit a každá tisícovka od nás, bývalých au-pair by se hodila? Tehdy se to prostě nijak neřešilo....
Důchody jsou - zatím ještě - zásluhové. Je otázka, proč má pán nízký důchod. Málo odpracovaných let? Malé odvody? Inu tak... Co mě však zaráží je jeho bytová situace. V roce 1976 se nastěhoval do bytu v centru Rokycan. Tyto byty bývaly města a lidem byly přidělovány povětšinou zdarma, nebo za opravdu směšné částky. Že jednou přijde doba, kdy nebude moci splácet tržní nájemné z důchodu mu přeci muselo být jasné. To se opravdu nad tím nezamyslel a nesnažil si opatřit byť jen malý byt v osobním vlastnictví, který by i z důchodu zvládl financovat? Spousta lidí se snažila zajistit si bydlení na stáří, tak proč ne on? Je to jen článek a neznáme detaily, ale já opravdu nevím, proč bych ho měla nyní litovat. Navíc - žije sám v bytě 2+1 s tržním nájemným... už tohle nemá logiku.
Ještě jednou vstoupím do diskuze a dovolím si ocitovat část článku:
"Hlídat vnuky není povinnost
A to je zcela v pořádku. Babiččina péče není nic, co by si mohli rodiče malých dětí nárokovat. „Neměli by být dotčení, pokud prarodiče nechtějí nebo nemohou hlídat. Není to jejich povinnost..."
Potom se ale snadno může stát, že dospělé děti starých lidí budou stát před volbou, zda se starat o své staré a nemocné rodiče, nebo pomoci svým dětem s vnoučaty. Potom by nikdo ani jim neměl nic vyčítat a nechat je rozhodnout se podle jejich vlastního úsudku. Jasně, babička není služka, nebo chůva, ale pokud celý svůj aktivní důchodový věk upřednostňuje výlety s kamarádkami, místo aby tu a tam vypomohla s vlastními vnoučaty, potom by na to měla pamatovat, až stáří a nemoci zaklepou na dveře a svým vlastním dětem nic nevyčítat...
Tak ona je to mince o dvou stranách... Prarodiče nemají povinnost hlídat svá vnoučata, ale musí počítat s tím, že se to na jejich vztahu k dětem projeví. Co si budeme namlouvat, péče o děti je občas náročná jak pro rodiče, tak pro prarodiče a jestliže si k sobě vezmou vnoučata jednou za rok na týden o prázdninách, spíš to rozhodí všechny zúčastněné. Já už své rodiče nemám (odešli velmi brzy) a manželovi rodiče jsou právě ten typ - jednou za rok na týden. Pak mi malá dcera uprostřed týdne volá, že na ní děda křičí a říká slova, kterým nerozumí (asi nadává). Tak k nim manžel zajel, děti si vyzvedl a vrátili se domů a je klid. Děti vedu přísně, není to tak, že by u nich dělaly cokoliv, i když jistě taky zlobí, ale já osobně takový vztah k vnoučatům nebudu mít. Kdyby ode mě vnouče chtělo po pár dnech odjet s tím, že se mu u babičky nelíbí, byla by to pro mě osobní prohra. Ale každému, co jeho jest....
1
Sledujících
1
Sleduje
1
Sledujících
1
Sleduje
Tady je pochybení také ze strany rodičů.... pokud dítě nezvládá nástup do školky, mělo by si zvykat postupně.... nejprve na chvíli s rodiči, potom na chvíli samo, nakonec by si holčička v pohodě zvykla... Na školku se musí takto malé dítě připravit už doma. Povídat si o školce a tak. Tohle evidentně rodiče neudělali.
1 odpověď