Dnešní společenské chápání sportu je celé špatně. Sport není závod, sport je pohyb! Vše je orientováno jen na výkon s jediným cílem: být nejlepší. Dáte dítě na sportovní kroužek a co nevidět začne jezdit na soutěže a závody, už aby mělo nějakou medaili, a vy s ním o víkendech jezdíte po všech čertech. To nikdo nemůže akceptovat, že by se děti hýbali prostě jen proto, že je to baví? Každý nemusí být mistr světa. Oni opravdu chtějí jen tak běhat, ale nikdo je nenechá! My měli na gymplu nejlepší tělocviky: učitel nás prostě nechal celou hodinu hrát fotbal nebo florbal, a jak jsme se na to těšili!
Mě tedy spíše než personalista při pohovoru odrazují personalisté internisté. Už nejméně na 3 pozicích jsem se setkal s tím, že personalistka byla nejprotivnější z kolegů v kanceláři. Rozumím, že je práce s lidmi náročná a mezi zaměstnanci jsou všelijaká individua, ale jednou je to jejich práce, tak by s tím měli umět pracovat a ne deprimovat sebe i okolí.
Já se například docela rád udržuji tak nějak "ve střehu" a držím povědomí o situaci v práci (logistika). Ono totiž vrátit se po 14 dnech s vygumovanou hlavou není žádný med. Obvykle se na Vás nahrne hromada urgentních úkolů, pár "hořáků", se kterými si kolegové nevěděli rady a než se člověk dostane do rytmu, další týden to klidně zabere. Za ty nervy mi to nestojí.
A pak k Vám takové dítko přijede na návštěvu (6 let):
(Bazénová filtrace plná trávy.)
"Necpi prosím tu trávu do sání bazénové filtrace, ucpe se a zničíš jí."
(10 minut, filtrace opět vrčí)
"Nemůžeš tam tu trávu dávat, motor se přehře je, spálí se a rozbije se to!"
(15 minut, filtrace opět vrčí)
"Ta filtrace je dost drahá věc, opravdu nemůžeme každý den kupovat novou..."
(atd.)
Já vím, asi jsem to ještě měl doplnit fyzikálními vzorci, výpočtem redukce průtoku a nárůstu teploty motoru, kalkulací úrokování investice pro nákup nové filtrace, atd.
Ale já se to bláhově prostě snažil dítěti vysvětlit jako dítěti.
A takové situace byly za jedno odpoledne minimálně 3, naštěstí pak návštěva skončila.
Já svým dětem v podobném případě při třetím opakování jednu letmou výchovnou uštědřil, pokud šlo o vážnější věc (to jim byly 2-4 roky) a dnes v 6-8 letech to stačí říct důrazně jednou, max. někdy dvakrát.
Ale tedy v 6 letech už se to evidentně reguluje podstatně hůře.
Může tedy prosím někdo osvícený poradit, jak by se mělo "správně" postupovat?
Ta role matky, to není předsudek, to je prostě fakt. Stejně, jako že muži mají větší fyzickou sílu a tedy menší omezení při manuální práci + jejich přirozený způsob myšlení má lepší předpoklady pro techniku a IT, což jsou dnes páteřní obory (stačí se podívat na poměr pohlaví ve školách těchto oborů). Za mě je tedy rozdíl platů logický. Jestli je i etický, toť otázka. Samozřejmě to může být regulováno, nicméně zatím to tak není.
To je zajímavé. Já si z výchovy daleko hůře pamatuji na dlouhé okamžiky promlouvání do duše a naopak drobné políčky nebo plácnutí už si ani nevybavuji. Skoro bych řekl, že by se na ně dalo vzpomínat i tak trochu s láskou (a to nejsem žádný masochista). Takové plácnutí je sekundová a přesto intenzivní záležitost, žádné sáhodlouhé mučení. Dítě tím nabyde jistotu, kde jsou vytyčené hranice, což lze spojit s pocitem bezpečí. Také vidí, že Vám na něm záleží a že ho před nebezpečnou situací chráníte. A v neposlední řadě i plácnutí je fyzický kontakt, kterýžto je v dnešním virtuálním světě sám o sobě vzácný. Rozhodně to vnímám pozitivněji, než když rodič kouká do mobilu a dítě je mu lhostejné.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Mají to oproti nám snazší, nemyslet na budoucnost, když nemají čtvrt roku zimu, na kterou musí pečlivě plánovat zásoby jídla a palivo, jinak by nepřežili.
1 odpověď