Paní Jašková, zkuste si najit server Odkaz . Do vyhledávače zadejte zákon 119/2002 Sb. Po otevření tohoto zákona si najděte § 59. který udává za jakých podmínek a komu lze svěřit zbraň. Je to tam velmi dobře vysvětleno. Pan Heřmánek splňoval všechny zákonné podmínky pro svěření zbraně za dozoru instruktora. A do hlavy mu nikdo neviděl. Sám učím adepty na zbrojní průkaz střílet a dovedu si představit, co by se mnou udělal takový zážitek. A rozumím tomu, proč se pan kolega instruktor sesypal.
Letos je to 21 let, kdy při mém pobytu v Orebiči hledal vrtulník s termo kamerou dva dny krajana, který se na Ilju vydal ve svých 62 letech a bez řádného vybavení. Nakonec ho našli, ale tolik štěstí jako ti dnešní zbloudilci neměl. Vyčerpání a dehydrataci nepřežil. Takže záchranáři z HR asi budou zvyklí.
Hezké. Čím více odvedeš na sociální pojištění, tím větší můžeš očekávat důchod. Jenže na našem sociálním pojištění je smutné to, že z pohledu ekonoma se nejedná o pojištění ale o určitou skrytou formu sociální daně. Čím více vyděláš, tím více musíš odvést. To přece není pojištění! A výsledek? Značně nejistý. Nakonec se teď razí trend, že důchodci, kteří pobírají důchod (museli odvádět cca 40 roků každý měsíc) vyžírají stát. Přitom jim v mládí bylo sděleno, že při průběžném důchodovém systému budou platit na ty, co jsou v důchodu nyní a až oni budou v seniorském věku, přeberou štafetu ti mladší a oni tak budou mít nárok oprávněně požívat důchod. Jenže to celé začíná být nějak jinak..... A je moderní, když se současný ekonomický neúspěch průběžného důchodového systému svádí na důchodce. Přitom, kdyby nešlo o průběžný systém, ale bylo by možno si své peníze spořit, v podstatě by téměř nikdo žádný státní důchod nepotřeboval. A to nemluvím o tom, že na toto nebezpečí upozorňovali vládnoucí politiky renomovaní ekonomové už před čtvrt stoletím.
A už zase začíná "hon na čarodějnice". Tentokrát od novináře, který nezná ani zákon o zbraních, ani netuší, jak zbraně fungují po technické stránce. Je pravdou, že od 1. 2. 2021 platí novela zákona 119/2002 Sb. Tato novela vznikla hlavně díky tlaku EU na implementaci evropských předpisů do našeho zákona o zbraních. Ano, mimo jiné, tlumiče tak byly přesunuty z kategorie zbraní A do kategorie zbraní C. Přesto nesmí být instalovány na zbrani, která je nošena na veřejnosti ( byť pochopitelně skrytě). Způsobilo to takový nákupní boom tlumičů, který rychle opadl. Přesně jak píše kolega. Pokud při použití tlumiče nepoužijete podzvukové střelivo, efekt utlumení zvuku výstřelu je minimální. A podzvukové střelivo má daleko nižší výkon. Takže jako vždy je něco za něco. Touha po tlumičích brzo skončila. Spíš mě zaráží jiná věc. PČR už od roku 2005 buduje a provozuje internetový "Centrální Registr Zbraní". Každý podnikatel v oboru zbraní je povinen tam zaznamenat do 48 hodin prodej jakékoliv zbraně a střeliva. A dělá to přes svůj jedinečný přístup. Takže pokud pachatel nakupoval u několika prodejců, ti v tom nemuseli vidět nic mimořádného. Ale Polici, která ty data shromažďuje, mělo okamžitě vyskočit nějaké varovné světýlko. Což se ovšem nestalo. Zkuste se novináři ptát proč!
A obráceně. Jedu 130 v levém pruhu a protože si rád nechávám i v tomto případě odstup od vozidla před sebou pro všechny případy, většinou nastane to, že řidič kamionu vidí malou mezeru, vůbec neuvažuje, že moje vozidlo se přibližuje rychlostí 36 metrů za sekundu, jednou blikne a najede mně do cesty. Nezbývá, než se postavit na brzdy a skandalizovat jméno toho řidiče kamionu. Za štěstí považuji to, že zatím jsem to vždy ubrzdil. A stalo se mně to mnohokrát.
Na penzijním spoření jsem dvacet roků ukládal 2000,- korun měsíčně. Když jsem se dožil šedesátky, naspořené finanční prostředky jsem vybral a investoval je s vírou, že je tak vhodně zhodnotím. I když se průměrné zhodocení po celé tři roky od mých šedesátin drží kolem 9%, je to dnes díky inflaci nedostačující. Jediné, na čem se moje prostředky opravdu zhodnotili, byl nákup garáží v garážovém domě na jednom exponovaném brněnském sídlišti. Dnes mně za ně nabízí čtyřikrát více, než za co jsem je pořídil. V šedesáti letech jsem okamžitě uzavřel penzijní připojištění znovu, ale tentokrát už jen na pět let. Ty uplynou za rok a půl a já doufám, že prostředky opět jednorázově vyberu a budu vhodně investovat. To víte, jako živnostník jsem se dožil toho, že stát do mě za 33 roků vrazil akorát tak buldozerem a tak nezbývá, než abych se o sebe postaral sám. I když jsem celou tu dobu platil sociální daň (pojištění to není ani náhodou), tak přiznaný důchod není žádná hitparáda. To si nestěžuji, s tím jsem předem počítal. A také jsem počítal s tím, že bych mohl v roce 2025 založit znovu na pět roků další penzijní pojištění. Ale s tím, co vymyslel pan Jurečka ani náhodou.....
Pro ně nejsme přátelé. Pro ně jsme území, které ve válce dobyli a proto na ně mají nárok. My jsme to nepochopili a odmítáme poslušnost. TAK TO VIDÍ ONI.
Mně zní v uších slova ruského vojáka ze srpna 1968. "Moj otěc zděs papal. Vot eto moja zemlja!" To není propaganda! (Demagogické překrucování skutečnosti!). To je skutečnost!
Mám-li se k problému vyjádřit, musím rozebrat jeho slabé body. To chce čas a prostor. I když jsem dokončil v další připomínce, nepovažuje server za nezbytné to přiřadit. Proč? Ano, na jednu stranu by neměly být názory rozvláčné. Ale měly by něco vyjadřovat. Může se stát že na to určený počet znaků nestačí. Tak tomu ukousneme smysluplný závěr? Má potom stanovený počet znaků smysl?
Osobně jsem prožil šťastné manželství. Přesto se všichni tři moji synové rozvedli. Proč, když vyrůstali v rodině, kde jsme si my, partneři nic nevnucovali, tolerovali jsme svoje názory a snažili se je kompromisně upravovat, řešení problémů jsme hledali společně? Protože budoucí partneři vyrůstali v nějakém, potažmo jiném manželském prostředí. Když se sešli (a vzali), mysleli si, že láska překoná překážky. Chyby či nedostatky partnera tolerovali, nebo spíš nechtěli vidět. Nikdy jsme do vztahu svých synů nemluvili, záměrně, abychom neovlivňovali jejich rozhodnutí. My jsme si do svého manželství také nenechali radit. Manželské soužití byl problém nás dvou.
Když uplynuly "líbánky" a opojení ze vztahu, přišly děti, přišly běžné starosti a problémy. A pak se teprve ukázalo, co komu chybí. Tak například: Jestli jeden z partnerů byl vychován v rodině, kde se rozumně hospodařilo a druhý v rodině, kde dostal vždycky to, na co si vzpomenul, je na problémy "zaděláno". Nebo jeden z partnerů podlehne náhodnému styku a "začne přepřahat za jízdy". I když jsou partneři inteligenčně na úrovni, mohou být nesourodé jejich povahy. A takových problémů se může v manželství objevit celá řada. Především to vždycky odnáší citová sféra dětí. Děti jsou budoucnost každého národa. Přesto v rozpadlých rodinách vyrůstají lidé s citově pokřivenými názory. Tomu už prarodiče nemohou zabránit.
Už ve starém Římě říkali: "Počátkům čeliti hleď! Je pozdě se po léku shánět, jestliže zlu byl popřán odklad a čas." Má ale smysl "RADIT" mladým, na prahu života, kteří mají svůj rozum? Jedna paní před časem v televizi
Třetí nabídku přijímám. Chci se ještě zmínit o fyzických trestech. Když mi paní učitelka napsala do žákovské knížky: "Váš syn je příliš živý", odepsal jsem jí: "Poněkud jsem ho přizabil. Jste spokojená?" aniž bych dítěti ublížil. Byly ovšem mezní situace, kdy jsem zvolil napřed výprask a pak teprve posezení, ve kterém jsme si vysvětlili, co bylo špatně, proč to bylo špatně a proč je nutné jednat správně. Žijeme mezi lidmi, které je potřeba respektovat. Od dětství bychom k tomu měli být vedeni. Pro odpůrce tělesných trestů bych chtěl jen říct, že uhodit dítě ve správnou chvíli je výchovný moment k nezaplacení. Na druhou stranu mlátit dítě v hysterii je nesmysl. Teprve po uhození musí přijít domluva, jinak to nemá smysl. Domluva bez předchozího úderu také nemá smysl. Dítě musí okamžitě pochopit, že jednalo špatně. Když si na to nenavykne v dětství, vyroste z něho klacek, a to už se těžko napravuje!
Ještě jsem neskončil. Psychologové ve školách by se měli zaměřit na diskuzi s dospívajícími na téma "Výběr partnera". Praktický život je běh na dlouhou trať. A na té se musí partneři umět shodnout! Jinak na to doplácí jejich děti, především v oblasti citů. Naše děti jsou budoucností našeho národa. A náš národ bude takový, jaké a čím budou naše děti.
Nějaký "čert" by se neměl dětem plést do života.
Smyslem života je - zplodit a vychovat generaci. Když jsem dospíval, přestalo se mně líbit, jak jsem vychováván. Tak jsem se začal vychovávat sám, abych v praktickém životě uspěl. Na rodiče jsem se nezlobil. Věděl jsem že aplikují to, jak byli sami vychováváni. Se svojí ženou jsme měli tři syny. Dnes už se blíží důchodovému věku. (Mně bude za 3 měsíce 89 let) Zákonitě každý z nich má trochu odlišnou povahu, jak je dáno přírodou. Všichni tři v životní praxi uspěli.
Jestli jsem se při výchově o něco snažil, tak o to, aby hoši poznali, že mají dovedné ruce, a snažil jsem se je učit konstruktivně myslet. Snažil jsem se, aby se dokázali samostatně rozhodovat. Schopnost se správně rozhodnout je měřítkem intelektu.
Se ženou jsme se snažili jednat a chovat se tak, aby mezi námi nebyl rozpor. Pokud k němu došlo, dokázali jsme si to vyříkat. Třeba i před dětmi, ale v klidu. Že to bylo správné, mi dokázal v době dospívání jeden ze synů slovy: "Líbí se mně, jak vy se s maminkou hádáte. Vy se hádáte docela konstruktivně. Vy vlastně v té hádce hledáte nejlepší řešení problému, který je před vámi. V momentě, kdy najdete řešení se přestanete hádat a začnete shodu realizovat. I to byl návod do praktického života. Co mne mrzí, všichni tři se z prvního manželství rozvedli. Doplatily na to vnoučata, přestože se všichni tři moji synové snažili jim to vynahradit. Proč se to stalo? Představte si, že se sejdou dva lidé, z nichž každý vyrůstal v nějakém prostředí. Teprve až pomine vzájemné poblouznění citů, začne všední život, a podle výchovy se každý snaží realizovat to, v čem vyrostl.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Ekonomiky světa si rychle zvykly na to, že nejvyšší přísun daňových částek plyne z daně z přidané hodnoty. A ta je založena pouze na spotřebě. Přímo úměrná nákupům. Čím více nakoupím, tím větší DPH odvedu. Že je to pro spotřebitele nebezpečné ukázala doba covidová. Najednou bylo vše jinak a nebylo z čeho utrácet. Možná právě pro to si spousta lidí uvědomila, že bez úspor, které by pomohly překonat dobu krize, to prostě nepůjde. Já se domnívám, že stavět státní rozpočet hlavně na příjmech z DPH je pomalou cestou do nikam, protože v případě náhlé krize nemají lidé k dispozici nic. co by jim ji umožnilo překonat. A zvyšování jiných daní to také moc nespraví, to už ukázala historie několikrát. Jestliže se , jako občan, nemohu spolehnout ani na průběžný důchodový systém a ani na to, že z běžného příjmu jsem schopen pokrýt všechny mandatorní výdaje, tak nemám jinou možnost, než v "lepších dobách" škudlit, škudlit a zase škudlit. A investovat a snažit se vytvářet pasivní příjmy. Nemusí se to vždy podařit, ale začíná se to ukazovat jako lepší cesta, než se spoléhat na stát.
1 odpověď