Čtenáři to nepoznají a pan autor si spokojeně mne ruce, jak se mu to vymýšlení hezky daří.

To nijak nerozporuju. Já jsem v 18 při odchodu z domova nedostala nic. Takže myslím, že do začátku lepší toto, než drátem do oka, jak se říká. U dětí z DD hodně závisí na tom, který DD to je. Náš místní ředitel DD odcházejícím zajišťoval ubytování a práci, aby měli kam jít. Někteří se toho chopili a jiní ne. To je zas hodně podle okolností: povaha, vzdělání, ochota pracovat atd. Rozhodně mají děti z DD velmi složité začátky, jsou-li na to samy, a ještě horší, pokud je rodiče oškubou i o tutu vstupní částku od státu. Ale na druhou stranu myslím, že by se nemělo lhát a tvrdit "dali mi 3000 a igelitku". Spousta lidí by podala pomocnou ruku (třeba funguje projekt Patron/Patronka), ale lhaní je odradí.

Jednorázový zaopatřovací příspěvek ve výši 28.750,-- Kč.

Já jsem to pochopila tak, že ty děti odvezl natruc... Těžko říct, jestli to tak bylo. Ale mít v 25 letech 4 děti a za sebou řadu přestupků s drogami, to nebude táta roku. Těžko nás pan pisatel přesvědčí, že je to hodnej člověk.

Armáda spásy je církev založená koncem 19. století. V ČR má právní formu zapsaného spolku a jako cíl uvádí "Srdce Bohu, ruce lidem" nebo "Polévka, mýdlo, spasení". Z toho vidíte, že její evangelizační úsilí je založeno na pomoci ohroženým (co jsem zaregistrovala, tak hlavně bezdomovcům). Jestli generuje, nebo negeneruje zisk, to bohužel nevím, o její hospodaření jsem se nezajímala. Ale snad to někde najdete.

Bude se tu jednat patrně o zmatení pojmů. Pokud má někdo občanku (= občanský průkaz), pak je to doklad o tom, že je občanem státu (v našem případě ČR). V USA dávají ID card, která potvrzuje identitu, ale nikoli občanství. Není to tedy občanka. Nejsem znalec amerického práva, ale zajímalo by mě, čím se v USA prokazuje občanství. Protože ID card to zjevně není. Celý ten popsaný případ je divný - protože třeba nárok na důchod není vázan na občanství, ale na placení důchodových příspěvků (jedná se o smlouvu, kterou může uzavřít i cizinec). Takže by mě zajímalo, jak by situaci popsal právník, ne novinář.

Skvělý článek. O takových lidech je třeba psát.

Naopak já děkuji čtenářům, kteří jste si článek přečetli a o tématu přemýšlíte... Děkuji!

Jsou dvě možnosti: buď jste zaměstnanec určité redakce, která Vás platí za publikované texty (podle rozsahu), nebo si píšete sama a od určitého počtu zhlédnutí Vám platí podíl provozovatel webu. Nedovedu si představit, kdo tento pofidérní web provozuje, koho to tady zaměstnává, ani proč mi to pořád vyskakuje. Podobné blbiny fakt netoužím číst 🙂 Předpokládám, že je to skrytý reklamní server nějaké cestovky... či více cestovek 😉 Ale já ani necestuji, takže nechápu, proč pořád mordují moje oči takovými nesmysly...

Tohle je dobrej server. Jedna blbost za druhou, a jak to sype... :)

Protože původ slova pedagogický je v řeckém slovu "paidagogos". A ne, nedělám si srandu. Paidea v řečtině byla výchova k umění. Stará Sparta a tak, jestli si vzpomínáte na něco z výkladu dějepisu :)

Se přiznám, že když jsem se podruhé učila kraje a jejich produkci, bylo to otravné. Ale mám tři syny a ještě jednou mě to čeká. Doma tomu říkáme blbostě od kostě 😁😁

Chápu, kam míříte, ale domácí úkoly zainteresovaného rodiče nenahradí.

Nepsala jsem nic o dobrovolnosti školní docházky. Určitá míra donucení (tj. povinnost chodit do školy nebo se vzdělávat doma) je potřeba. Ale domácí úkoly určitě ne. Ve spoustě zemí je vůbec nemají, i u nás jsou školy, které domácí úkoly nedávají, a nemá to vliv na znalosti. Já neříkám, že se děti nemají řízeně vzdělávat, ale říkám, že domácí úkoly k povinnostem nepatří. Moje děti chodily (a chodí) do různých škol, úkoly nemají. Nejstarší už vystudoval mikrobiologii, prostřední je na 8G a nejmladší teprve začíná. Jako rodiče maximálně dbáme o dobré vzdělání našich dětí, ale úkoly opravdu nepotřebují. Já osobně bych naopak posílila tělocvik a různé aktivity venku, to by dětem prospělo víc.

Ona ta dobrovolnost je ale opravdu potřeba. Já třeba se všemi dětmi projdu každý den celou školní látku. Povídáme si a prohlížíme všecko, co ten den dělali (jsou to kluci), takže vím, co se bere a jak jim to jde. Vzpomínám si na úkoly mého dětství, které jsem mastila různě ve vlaku na koleně nebo o přestávkách a jejich efekt byl nulový. Moje rodiče to nezajímalo a učitelé to brali jen jako jakousi povinnost. Vynucované úkoly nemají smysl.

Nemá dělat nic. Můj syn studuje na osmiletém gymnáziu a úkoly domů nenosí. Mají jeden velký projekt na celé pololetí a to je z domácí práce vše. Proč by dítě v dobré škole potřebovalo dělat úkoly? Nepotřebuje. Učitelé ví i bez toho, jak na tom který žák je. Domácí příprava nemusí vůbec spočívat v úkolech.

Děkujeme, já to paní Bohumile vyřídím. Ona toho totiž vydržela a zvládla mnohem vic, než se do rozhovoru vešlo.

Chování Vašich adoptivních rodičů je trestuhodné. A to ve třech směrech: 1. fyzické násilí ze strany otce, 2. zatajení adopce, 3. izolace od světa, nucení k samým jedničkám, psychické týrání. Identita dítěte a laskavost v srdci jsou dvě základní věci, se kterými mají rodiče vstoupit do adopčního procesu. Ti vaši nevstoupili. Podle Vašeho věku se mi nezdá, že by adopce proběhla v tak dávném čase, kdy se ještě nic o prvotních traumatech nevědělo... a oni Vám přidali navíc spoustu dalších traumat. Je mi to moc líto - bez ohledu na to, jak se genderově cítíte, jste si prošel hrozným utrpením. Kéž by byla terapie, která by Vám zahojila ty rány. Mnoho štěstí do života!

Jj, to oni píšou, např. když jsem prodávala postel, že kurýr postel rozebere, zaplatí mi a přiveze jemu 🙂 Tak jsem se srdečně zasmála a napsala mu, že žádná přepravní společnost takové služby neposkytuje a že když píšu "pouze osobní převzetí," tak tím myslím "pouze osobní převzetí". Na to mi poslal drahý podvodník fotku nohy v sádře a já ukončila konverzaci tím, že už jsem s ním ztratila času dost :)

Z hlediska rodičů je to (možná) obdivuhodné, ale z hlediska dětí většinou ne. Znám takové rodiny a nejstarší děti velmi trpěly. I moje tchýně je z 10 dětí - a jako druhá nejstarší odskákala všecko. Ani nemůžu psát, co všechno chudák zažila... (to by bylo na román nebo film). Ale v článku je řeč o dětech v pěstounské péči, čili traumatizovaných řadou předchozích těžkých životních situací a opuštěním nebo ztrátou biologických rodičů. Ty potřebují maximální osobní péči, sanaci traumat a výraznou pomoc - což v počtu uváděném v článku vůbec není možné uskutečnit. Vzpomenete si na odsouzené (předtím vyznamenané) pěstouny Rosnerovi (2010)? Přesně tam to bylo vidět - při větším počtu traumatizovaných dětí už se to nedá zvládat... Jestli neznáte, na netu najdete... Smutný příběh.