Co pak?

Já tedy se taky snažím jak to jen jde, abych byl co nejčastěji pozván na nějaký ten oběd, svačinku či večeři ke svým příbuzným a známým.

...a to byste se možná divila, jak překvapeně potom čučím na to jak mi takto a díky tomu rostou úspory na účtech.

A zvláště jsem potěšen, když mi hostitelé ještě občas nějakou tu porci, nebo kousek nějaké pochutiny ještě dají abych si ji odnesl z návštěvy s sebou.

No jó, ale pokud vám nepřispívá na náklady a suroviny, tak si spočtěte jak s těmi denními návštěvami zatěžuje Váš rodinný rozpočet.

A dobře děláte, že když né o auto, tak alespoň o vybavení domácnosti se trochu staráte, a prach utíráte.

Nehledě k tomu, že i prach zejména při vyšší vrstvě má určitou hmotnost a tak by svým způsobem mohl zkreslovat výsledky a váhové údaje spojené s Vaší osobou.

Je dobře, že k této slátanině raději nemáte co dodat.

Tak to je dobře, že jste cosi podobného, byť třeba o trochu hůře raději nenapsal.

Byť jak píši výše nyní si nějaký řas užívám života na soc. dávkách, tak když jsem dřív byl zaměstnán ve státní správě, tak zde nijak horentní platy nebyly.

Ale přesto jsem si ani tehdy nestěžoval, což popisuji níže.

Vždy jsem brzy vstával, cestou nakoupil cosi k snídani a snažil se být v kanceláři prvý, a v době, kdy zde ještě nebyli kolegyně a kolegové, měl šanci si v kuchyňce stihnout z jejich dóziček odsypat do svého šálku nepatrná množstvíčka kávy, čímž oni nic nepoznali a já si tak připravil velice chutnou směs kávy.

Při snídani si pak na počítači vyhledal Novinky.cz a přečetl co kde nového, a jak postupně přicházeli ostatní, tak si od nich vypůjčil noviny a časopisy a četl je při oné chutné kávě a následně s některým z výtisků odcházel na toaletu, kde při jedné, dvou cigaretkách jsem onen tisk dočetl a vždy ještě odmotal z držáčku

nějaký kus jemného, příjemného toaletního papíru který pečlivě srolován vložil do vnitřní kapsy saka.

Po vykonání velké potřeby dalším odmotaným papírem provedl hygienickou potřebu a u umyvadla za využití firemního tekutého mýdla si pečlivě omyl ruce a obličej, což jsem díky rannímu chvatu doma nestíhal.

A pak zpravidla tak kol deváté se vracel na pracoviště s příjemným pocitem, že tu dobu, byť ve státní správě tehdy nebyla až horentně vysoká hodinová mzda, jsem měl proplacenu.

A navíc mne hřál příjemný pocit, že jsem ještě ušetřil za vodné-štočné, neboť doma by voda na spláchnutí toaletní mísy byla využita jen a jenom na ... .

Nemluvě o tom, že jsem si odnášel onen toaletní papír který doma byl pak využit pro rodinné potřeby.

Je dobře, že také podobnou slátaninu jste a snad asi ještě lépe nenapsal a doufám, že o tom ani neuvažujete.

Byť naše rodina pocházela z nuzných proletářských poměrů, tak si nestěžuji a říkám, že člověk za každých poměrů musí umět o sebe postarat se.

Můj dědoušek, co mi po večerech čítal z Rudého práva a vyprávěl různé pohádky, se dík své angažovanosti tehdy stal zakládajícím členem stranické organizace v tamním závodě a byl zde tehdy významným a váženým budovatelem. A i dík tomu zajistil svému synku, mému tatíkovi, v onom závodě šikovné pracovní místečko, kde se moc nenadřel a byl i v oněch dobách poměrně slušně placen.

Tak tatík díky němu a i zděděné angažovanosti měl krom slušného pracovního místa kde se nepředřel i významnou pozici pokladníka tamní ZO KSČ.

A cosi podobného jsem měl od nich slíbeno i já.

Jenže holt přišly ty převratné události z listopadu 89´ a ke splnění toho slibu již dojít nemohlo.

A když bylo jasné, že je to nezvratné, tak tatík správně zareagoval a manifestačně z tamní jejich stranické ZO vystoupil, aby poté se spoluvystoupivšími soudruhy ten závod zprivatizovali a stal se už skutečně a jen jejich majetkem.

A jak bylo v oněch 90-tých létech tradicí, tak i oni ten už skutečně jejich závod, jak se říkalo a bylo běžné tzv. "vytunelovali" a téměř ke krachu přivedli.

Naštěstí dík všelijakým předchozím známostem se jim podařilo ten skutečně jejich závod ještě výhodně prodat zahraničnímu zájemci, dík čemuž máme furt penízků dosti a tak i když dnes nějaký čas žiji na sociálních dávkách, tak i přes současnou sviňskou inflační dobu je naše rodina zajištěna snad i pro budoucí generace.

Jsem hluboce přesvědčen, že my mladí, máme Vám a všem co ony doby v produktivním věku prožili, tedy současné generaci gerontů penzistických co závidět.

Vždyť vzpomeňte na své mládí a produktývní léta za kterých jste si života užívali.

A skutečně vím o tom své ze vzpomínek předků kteří ona léta pamatují a

Závidím vám,

že jste dokázali a měli možnosti značnou část svých pracovních dob prosedět, a mnohdy i proklimbat v pohodlí zasedacích místností na všech možných různých stranických, svazáckých, ROH, SČSP, Brigád sociálistické práce a bůhví jakých dalších všelikých tehdy svolávaných schůzích.

Závidím vám,

že když jste byli náhodou na pracovišti, tak vás především zajímalo, kde jaký melouch zrobit, či co kde pokrást v duchu tehdejšího hesla "Kdo nekrade, okrádá rodinu".

Závidím vám,

že mnohdy za pěkného počasí jste s všelijakými prápůrky a transpárenty chodívali se v pracovních dobách procházet na čerstvý vzduch mimo areály závodů v rámci všelijakých tehdejších manifestací.

Závidím,

a nedokáži si představit, že cosi takového bychom my mladí a další generace mohli zažít.

Vždyť s výjimkou součastné zodpovědné vlády vedené panem prof. Fialou, jim ostatní vlády dříve neustále a nehorázně zvyšovaly a valorizovaly důchody které způsobily svým způsobem i současný kolaps státního rozpočtu, který my mladí musíme ze svých daní hradit a přitom sami ani nevíme kdy, a zda se vůbec nějaké té penze dočkáme?

Sice jak přiznáváte jste "hrozný lajdák", ale na druhou stranu zase asi tak nějak dosti puntičkář, když se dokážete v mém textu zabývat jednotlivými slůvky jako jsou pojmy váha a tíha.

...nebo, že byste byl nějaký pedagóg s aprobací v oblastech češtiny, případně fyziky, že vás drobné, až marginální chybičky takto iritují?

V tom případě by mi bylo docela i líto Vašich žáčků, kteří si toho od Vás musejí vytrpět asi více než dosti.

Tak milý Koubo, na letenku bych patrně ani po vládou schválené a presidentem odsouhlasené valorizaci penzí od ledna 2025 patrně z důchodu nedal dohromady. To zaprvé.

A za druhé!

Píši o vítání jaká jsme v oněch šťastných létech prožívali a jichž jsme se zúčastňovali. A pokud bych byl tam, tak by mne tak spíš musel vítat on. A to bych si od takového státníka jakým je tento tamní jejich současný politický velikán, já prostý důchodce nezasloužil.

Základem je se o auto starat.

Já mám Hjůndaje Akcént pocházejícího z minulého století a mám najeto již něco kol 30 tisíc a auto je furt jak nové a krom výměn kapalin, filtrů a jedněch gum stíračů jsem dosud nic neměnil.

Pravda je garážované a jezdíme jen když je pěkné počasí a setrvalý tlak vzduchu.

A před jízdou vše zkontroluji, dobiji batérii, případně dofouknu pneu na předepsaný tlak a rovněž i obsah tašky a kabelky manželky abychom s sebou nevozili zbytečnosti a nezatěžovali tak vozidlo, což má vliv jak na konstrukci, tak spotřebu paliva.

Při cestách já sedím na levé přední sedačce za volantem a manželka vpravo vzadu a to v zájmu rovnoměrného vytížení vozu, a i proto aby mi cestou nekecala do řízení. Škoda, že ty pozice nejde střídat, protože máme trochu ony sedačky na povrchu šoupané.

Po návratu z cest před uložením vozu do garáže jej pečlivě vyluxuji včetně prachu v motorovém a zavazadlovém prostoru, poté pečlivě omyji včetně podvozku zvenčí i zevnitř včetně všech oken a manželčiným fénem vysuším a poté navoskuji a vyleštím lak

A když zajedu do garáže tak zde auto vyhevéruji a v příslušných místech prahy podložím dřevěnými špalíky na které umístím polštářky tak, aby kola byla kousek nad zemí a pneumatiky se delším částem v místech styku s podlahou nezplacaťovaly. A tím i šetřím jak péra tak tlumiče pérování, které nejsou zatěžovány vahou vozidla.

Na kratší cesty např. za nákupy auto neuživáme, ale jezdíme MHD, které i dík zvyšujicim se cenám jízdného nákupními taškami řádně vytížíme.

Pokud se budete o vůz podobně starat vydrží vám, nejen spojka, celá léta

I naše rodina přešla na tradice našich předků a zavedli jsme koupací den vždy a jen v pátek večer.

A krom finanční úspory o zdravé pokožky to má i další efekty, které popisuji níže před koncem mého příspěvku.

Tehdy se ve vani prvá okoupou děcka, poté starká a nakonec, když si připustím trochu teplé, i já.

V týdnu si tak akorát opláchnem obličej, případně omyjeme ruce v práci, a děcka ve škole.

Vodu v týdnu necháváme ve vani a užíváme ji na zalévání WC, mytí podlah, schodů a podobným technickým účelům.

A věřte, že krom úspor na nákladech domácnosti to má i jisté vedlejší výhody.

Zpravidla v pondělí odpoledne, či nejpozději v úterý ráno, kdy jedu tramvají do a ze zaměstnání, tak i když je tento dopravní prostředek zaplněný, tak když nastoupím, pak během chvíle kol sebe mám dostatek prostoru a spolucestující dodržují diskrétní odstup.

Ba, někteří slabších povah dokonce po mém nástupu na nejbližší následné zastávce vystoupí, a raději počkají na další spoj jedoucí týmž směrem.

A tak zpravidla naleznu volné místo k sezení kde většinou jak přede mnou, tak za mnou a pochopitelně i vedle mne jsou po celou dobu mého cestování volné sedačky a já se v dopravním prostředku mohu pohodlně roztáhnout.

Podobně je tomu i ve frontách u pokladen v různých těch zákazníky nacpaných všelijakých Súper- a Hýpermárketech, kde se na mne ostatní ve frontách u pokladen také nijak příliš netlačí.

A další drobnou úsporu praktikujeme i na WC, kde se nesplachuje pokud je v toaletní míse žluté, a splachuje se až tehdy když je tam hnědé.

Kdyby měl každé nule takto populární umělec odpovídat na pozdrav, tak by přeci byl unaven a ztratil hlas že by nic nebyl schopen večer zapět na pódiu.

Fakt si myslíte, že teprve začala?

Byť naše rodina pocházela z nuzných proletářských poměrů, tak na ta léta s láskou vzpomínám.

A říkám vám, že člověk za každých poměrů musí umět se o sebe postarat.

Můj dědoušek, který mi po večerech čítal z Rudého práva a vyprávěl různé pohádky, se dík své angažovanosti tehdy stal zakládajícím členem stranické organizace v jejich závodě (tedy tehdy né ještě přímo jejich, ale všech pracujících) a proto zde byl významným a váženým budovatelem a i díky tomu zajistil svému synku, mému tatíkovi v onom závodě šikovné pracovní místečko kde se moc nenadřel a byl i v oněch dobách slušně placen.

Tatík měl díky němu a své zděděné angažovanosti kromě slušného pracovního místa kde se nenadřel i významnou pozici pokladníka tamní ZO KSČ.

A cosi podobného jsem měl od nich slíbeno i já.

Jenže holt přišly ty převratné události z listopadu 89´ a ke splnění toho slibu již dojít nemohlo.

A když bylo jasné, že je to nezvratné, tak tatík správně zareagoval a manifestačně z tamní jejich stranické ZO vystoupil, aby poté se spoluvystoupivšími soudruhy ten závod zprivatizovali (a stal se už skutečně a jen jejich majetkem).

A jak bylo v oněch 90-tých létech tradicí, tak i oni ten tehdy už skutečně jejich závod, jak se říkalo a bylo běžné tzv. "vytunelovali" a téměř ke krachu přivedli.

Naštěstí dík všelijakým předchozím známostem se jim podařilo ten už skutečně jejich závod ještě výhodně prodat zahraničnímu zájemci, dík čemuž máme furt penízků dosti a naše rodina i přes současnou sviňskou inflační dobu je zajištěna snad i pro budoucí generace.

My děckám žádné penízky ani o Vánocích nedáváme, a o vékendech místo courání přírodou a návštěv památek raději navštěvujeme ty moderní Hýper- a Supermárkety a různá obchodní centra.

Zde se děcka rozběhnou mezi regály, a ochutnají a požerou různé pochutiny, které jim ze sociálních dávek, na které se nějakou dobu spoléhat musíme, nejsme schopni dopřát.

Jen dbám na to, aby kolem papulek pak neměla děcka nějaké drobky a šmouhy, které by cosi o tom jejich stravování naznačovaly.

A domů se zpravidla vracejí tak přežratá, že mamina jim už žádné svačiny, obědy, či večeře chystat nemusí.

A navíc děcka vymyslela dalo by se říci bojovou hru, kde vítězem se stává ten, který různě pod čepičkami, svetříky, v nohavičkách a podobně šikovně pronese kol kas a pokladen co nejvíce zboží bez placení.

Děcka to zboží se snažila často zpeněžit na parkovišti nabídkou za výhodné ceny různým návštěvníkům. Ale to jsem jim vzhledem k rizikům striktně zakázal.

Jenže toho zboží získaného tou jejich hrou bylo tolik, že jsme nevěděli co s ním.

Nakonec se to vyřešilo, a vytvořili jsme takový rodinný mezinárodní maličký velkoobchód, a to zboží prodáváme k oboustranné spokojenosti majiteli Vietnamské večerky na rohu naší ulice.

Dík tomu děckám ani nějaké penízky, jako to takzvané kapsovné, dávat nemusíme.

Ba, děcka jsou tak zodpovědná, že pokud, a což se často stává, se dostaneme do finančních problémů, tak nám občas nějakou tou korunkou přispějí.

A tak se jistě naše děcka v životě neztratí, a na léta svého dětství budou vzpomínat

Přečtěte si můj komentář níže a snad pochopíte že pan Černý ví o čem mluví.