Řeknu to asi takhle, nadávat, prskat a ukazovat tady v diskusi umí koukám hodně lidí. Ale řešení?
Naše výrobní firma v Praze hledá elektromechanika, operátora výrobních strojů a laboranta (všechno muž nebo žena, samozřejmě). Práce ve směnách. Žádné peníze bokem na ruku, všechno oficiálně. Je to práce v čistotě (potravinářský provoz), ale non-stop. V případě potřeby umíme i firemní ubytovnu, takže žádný fuj nepořádek a mafiánské praktiky, ale slušné bydlení. A mzda je taková, že kdo pracuje, chodí na svoje směny a neulejvá se, tak se má dobře. Výplata 18 v měsíci (podle smlouvy) mi už dlouho nepřišla déle než nějakého 12 - 15 v měsíci. - poslední 3 výplaty 8, 9 a 10 v měsíci. 13 plat a další odměny. Napište, dám rád kontakt na personální.
Já vám nevím, kultury by se mísit neměli. Myslím si, že z historie máme sakra hodně příkladů mísení kultur a nikdy z toho nic moc dobrého nevzniklo.
Nemyslím to v žádném případě rasisticky, ale míchat lidi z různých koutů světa a exportovat nebo importovat kulturu není dobré - islám v Evropě v dnešní době, křesťanství do Ameriky a Afriky v minulých stoletích, naše "Evroipská" kultura po půlce světa a podobně. Nic moc dobrého.
Pamatuju si doby (a není to tak vzdálená minulost) kdy létání bylo příjemnou a luxusní záležitostí, dostali jste zdarma jídlo, pití co hrdlo ráčí, kufry se vážili tak nějak spíš pro formu, místa bylo taky daleko víc...
Jo, na co jsem to jen zapomněl ... jo, jasně, třeba výlet (rozuměj letenka tam a zpět) do Anglie nebo Francie vyšel na 30 - 40 tisíc za "obyčejnou" třídu. Jo, to byly časy. Platil to zaměstnavatel, jelikož to bylo služebně. Při mé tehdejší mzdě 15 hrubého (a to jsem byla lehoučce nadprůměrná mzda) bychsi to dovolit teda nemohl. Ani omylem. Dneska z průměrné mzdy necelých 44 tisíc můžu koupit těch letenek víc než 10 (jasně, nepočítám daně). Takže letenka je přes palec (vyjádřeno v čase, jak dlouho na ní dělám) asi 20x levnější. Prostě nemůžu za ty prachy čekat nějaký komfort. A když poletím první třídou nebo business, tak takové blbosti jako místo řešit nebudu muset.
EDIT: ať si slečna nebo mladá paní váží klidně tunu, její problém. Co mi na těchto influencerech prosazujících bodypozitivitu nejvíc vadí je to, že tam chybí jakákoli sebereflexe a informace o tom, že být obézní je nezdravé a nebezpečné.
Nekritizuju ji za tloušťku, taky mám hodně nadváhu, ale uvědomuju si, v čem a jak mě to ohrožuje a určitě bych se neprezentoval jako výkvět dokonalosti.
Nakupování v supermarketech nesnáším a je mi jedno, jestli mají nebo nemají samoobslužnou pokladnu. Výjimku tvoří hobbymarkety. Prostě tam nakupuju to, co je mému srdci blízké. A v drtivé většině případů jsou tam prodavači, nebo spíš asistenti prodeje, kteří buď umí poradit a vysvětlit, nebo zajistí kolegu, který to umí. A jak pak zaplatím je mi vcelku jedno.
V klasickém supermarketu se snažím zmizet co nejrychleji, nemám rád množství lidí.
Osobně nemůžu ANO vystát. Ale na druhou stranu, je to ať se mi to líbí nebo nelíbí, podle výsledků voleb druhý nejsilnější subjekt a podle průzkumů dneska nejsilnější. A ano, volím ODS a zase budu.
Bez ohledu na to, jestli je tam ten či onen, spolupráce vlády a opozice by měla fungovat. Vždycky budou oblasti, kde se neshodnou. Ale i tam jde hledat určitý průsečík a v některých případech, jako třeba tento, se ukáže, že to jde. Pokud by Havlíčkovo ministerstvo neudělalo přípravu, asi by ta dálnice nestála. A naopak, kdyby dnes Martin Kupka nepřipravoval další projekty, asi by příští vláda (ať to bude kdokoli) moc dálnic neotevřela.
Ale to není jen o dálnicích. Stačí se podívat na stavební zákon, který i když má jeho uvedení do provozu jistě mouchy, tak byl schválený drtivou většinou napříč všemi stranami. Zákon o krypto-měnách, nebyl jediný hlas proti, ani se nikdo nezdržel...Prostě to jde. Vláda a opozice musí spolupracovat, což se minimálně v médiích neprezentuje, ale jen se hází špína. Na tom na čem se shodnou, tak to asi není pro média zajímavé.
Myslím si, že pokud by ANO nemělo svého Bureše, ale byla to regulérně fungující strana, tak by se s nimi dalo i fungovat jako s konstruktivní opozicí.
Pamatuju si, že jako dítě jsem začátkem osmdesátek potřeboval lék Zaditen.
Ještě poznámka pod čarou, moje máma je vesnická obvodní lékařka a měla to štěstí, že v jejím obvodě žilo nebo mělo chalupu několik potentátů minulého režimu.
Takže, potřeboval jsem Zaditen, který ovšem v republice nebyl. Nebyl k sehnání ani přes ty papaláše, a to byli fakt papaláši, ne nějací okresní tajemníci. Mámina kamarádka měla sestru zdrhlou v Anglii. A přes jednoho toho papaláše se dalo zařídit, aby se s ní párkrát mohla máma vidět v Jugoslávii, kam jezdila jako zdravotnice pionýrského tábora SDR (tedy, ten papaláš zařídil, že tam máma jako zdravotnice mohla jet). A ta kamarádčina sestra jí ten Zaditen nějak vozila. Taková u nás byla dostupnost léčiv.
Naše zdravotnictví na druhou stranu bylo na velmi vysoké úrovni. Ne materiálně, ale lidskými zdroji. A taky díky zlatým českým ručičkám. Zdravotníci mnohdy improvizovali a díky super znalostem se jim dalřilo s prominutím "z exkrementu uplést bič". Nebo pamatuju, jak jedné dívence po mozkové obrně modeláři na dílně v JZD upravili invalidní vozík na motorek, aby se byla schopná pohybovat...
K našemu zdravotnictví ještě jedna malá poznámka. Když se podařilo zdrhnout na západ lékaři, většinou měl díky svým znalostem, zkušenostem a umění improvizovat raketovou kariéru o jaké by se mu v ČSSR ani nezdálo.
Dejme tomu, pokud je to ten muž, který se rozhodne a rozvrátí rodinu, že má pak morální povinnost se postarat i o to dítě. Jinak teda nevím, nevím...
Prošel jsem si rolí nevlastního tatínka. Dal jsem se dohromady s rozvedenou kolegyní (takže s rozpadem manželství já nemám nic společného) a spolu s ní jsem "získal" 12 letého kluka ...jo, je to už skoro 20 let ...
A nikdy jsem nepovažoval za svoji povinnost se o něj starat. Měl a stále má svého tátu...
Každopádně, to že něco nepovažuju za svoji povinnost neznamená, že to nechcete dělat. Takže i když jsem nikdy v jeho papírech nefiguroval, staral jsem se o něj jako o vlastního. Ale ne z povinnosti, ale protože jsem chtěl. A taky jsem to tak vždycky bral. A oba jsme věděli, že to není moje povinnost.
Nikdy jsme si nehráli na to, že jsem táta. Nikdy jsme si nehráli na nějakého strejdu, říkali (stále říkáme) si jménem, do výchovy jsem nekecal, spíš se snažil jít příkladem, když máma dovolila na diskotéku, nedělalo mi problém dělat taxikáře, ale nekecal jsem do toho, jestli může nebo nemůže, maximálně jsem se přimluvil. Na střední musel chodit na brigády, když chtěl něco extra. Když šel na vejšku, dostal na cestování, bydlení, jídlo a knížky. Chceš víc? Sorry, na mejdany si vydělej (nakonec byl v té práci i místo těch mejdanů a to se mu neztratilo).
Až v posledních letech mě představuje jako tátu, protože to je jednodušší než to vysvětlovat. Ale spíš už slyším na dědo 🙂
Takže ne, není to povinnost. A neumím si představit, že by to mezi námi fungovalo z povinnosti. To by prostě nefungovalo a neutvořili bychom rodinu.
Bohužel budeme si muset zvyknout na to, že kontakt s člověkem = nadstandard neboli luxus. Nemám rád virtuální asistenty, nemám rád internetové bankovnictví, samoobslužné pokladní a podobně. Už jsem si tak trochu zvykl na to, že když chci živého člověka, musím si připlatit. Bohužel. Ale je to trend dneska. "Virtualni kontakt" je prostě levnější. Pokud mi ho nenáviděnou, jdu jinam, i když si třeba připlatim.
Kamarád kdysi před nějakými 10-15 lety vyrazil na adventní trhy do Prahy s kovárnou. Říkal si ze prodá podkovičky, zvonečky věšáčky a další věci, předvede lidem kovařinu a snad něco vydělá. Plac ho stal 150 tisíc, plus elektrika, někde musel spát, kování taky není zadarmo (uhlí, materiál, práce). Jak pak prohlásil, kdyby ten adventní měsíc jel s rodinou na Kanáry all inclusive, stalo by ho to méně, než kolik prodělal na adventních trzích.
Někoho soudit nejde. Nikdo nemá dané životní zkušenosti toho druhého a každý případ je jiný.
My jsme se, tedy hlavně manželka, starali o její rodiče. Dala to pár měsíců. Pak jsme to neřešili důchoďákem, alesehnali jsme asistentkou 24/7 u nich doma.
Každý chodí ve svých botách a po těch druhého mu noc není.
Jako že je to blbý, to je. Jako že matka nestojí za nic taky jasný. Ale na druhou stranu tu ženskou chápu. Závislost je mrcha. Jak kdysi pravil jeden můj spolužák z vejšky, zbavit se perníku bylo daleko jednodušší než přestat kouřit.
Aby nedošlo k omylu, dotyčnou matku nehájím. Ani v nejmenším. Zcela jiná situace by byla, pokud by to bylo "já se snažím přestat, X krát jsem to zkoušela, ale nikdy nedokázala" a pokud by to byla pravda, což by klidně být mohla, tak si zaslouží pomoc. Hlavně kvůli dětem.
Ale ona se podle článku vůbec nesnaží...a to je ten problém.
Jelikož do kovařiny tak trochu dělám, dovolím si svůj pohled na věc.
Pokud si někdo zkoušel vyrobit alespoň část kroužkové košile, sezná, že se jedná o práci vskutku zdlouhavou. Ale to se stále nebavím o procesu tavení rudy a získávání surového železa a jeho úpravu na kujnou ocel.
Takže ten materiál měl obrovskou hodnotu. Jednak se dal použít na "záplaty" poškozené zbroje, což bylo daleko jednodušší a rychlejší (a samozřejmě levnější) než zbroj skutečně opravovat (což kroužkové zbroje samozřejmě lze), ale zároveň se neplýtvalo drahocenným materiálem a šetřil se čas.
Pokud by pevnost / ležení někdo opouštěl jinak než ve spěchu, nikdy by tam tenhle materiál nenechal. Na to měl fakt příliš velkou cenu. A zakopání je rozumné ze dvou důvodů...jednak pokud se na to místo někdy vrátím, mám šanci, že ho najdu a za druhé, nepadne do rukou nepříteli, který ho může použít.
Že ten materiál je příliš drobný kováři nevadí (pokud se bavíme čistě o materiálu). Kovářsky ho svařit samozřejmě opět lze, i když s nějakými ztrátami. A podle dostupných pramenů to Římané uměli. Tavení je blbost - velké ztráty kovu, energetická náročnost, změněné vlastnosti materiálu.
Takže myšlenka, že se ho zbavili, protože nebyla poptávka je blbost na entou. Poptávka byla a veliká. Potřebovali rychle vyklidit pole a 14 kilo (pravděpodobně v té době víc, protože rez a oxidace v zemi) bylo příliš těžké a dostalo přednost něco s vyšší hodnotou, v krajním případě holý život.
Krásný článek o tom, jak si nekupovat živého kapra, ale toho ze supermarketu.
Tak OK, celý proces lovu a transportu a stěhování kapra je stejný u všech kaprů. Můžeme se pouze bavit o posledních několika dnech, kdy údajně "ryb jatka" jsou lidštější. Upřímně tomu moc nevěřím, ale buďiž.
Přirovnání vany k sauně je dejme tomu ... hledám slova, abych neurazil autora. Asi nikdo nebude tak blbý, aby kaprovi napustil horkou vanu, pokud možno třeba i s pěnou, že? A ne všichni mají z kohoutku chlorovanou vodu.
Kapra mám od kamaráda z jeho vlastního rybníka. Vylovuje den před tím, než prodává, pár dnů před Vánoci. Kapra když má čas mi zabije nebo když nemá, zabiju si ho sám. A vím (vidím), že ta ryba netrpí.
Hele, já chápu, že laryngitida není nic příjemného. Ale netýrejte kvůli tomu pak dítě. Chápu, že máte o dítě strach, odhašujete ho z tělocviku, snažíte se omezit aktivity, kdy může přijít k nastydnutí, prochladnutí atd. Ale tím mu ubližujete a vyčleňujete ho z kolektivu. Ano, laryngitida není "rýmička", ale jsou horší věci, které můžete dítěti udělat ve snaze ho chránit.
Teď si halda lidí řekne, co jsem za de...la když tohle píšu. Je mi 45 a od 3 let do 8 jsem prodělal 8 x laryngitidu. Matka doktorka a když jsem měl první, sloužila noční. Táta měl naštěstí tolik duchaplnosti, že mě okamžitě sbalil a odvezl do nemocnice a pak pod majákem do Prahy, okresní si na to netroufla. To si samozřejmě nepamatuju, ty z 7 a 8 let už ano. A jasně, nechcete to zažít. Vy jste viděli Vaše děti a měli strach, ale když ji máte a už víte co se děje (to v 7 - 8 letech už víte) tak doufáte, že to přežijete. A nemůžete dýchat a víte, že nesmíte panikařit. To dohromady moc nejde. Takže jo, vím moc dobře o čem laryngitida je.
Ale pak zákaz tělocviku, zákaz zmrzliny, zákaz chodit za horšího počasí ven, nepropotit se, žádné brusle, kolo...to je pro malého kluka strašné. Pro jeho psychiku, pro jeho postavení se do života. Ani na střední jsem nesměl na tělocvik a děcka umí být krutá když jste v něčem jiní.
Jasně, že jsem nechtěl umřít, ale na samotnou laryngitidu se moc často neumírá, podle dat co jsem našel je úmrtnost raritní (omlouvám se těm, komu na ni někdo zemřel a vyjadřuji upřímnou soustrast). Ale dopady na psychiku jsou trvalé a jejich pravděpodobnost je v řádech desítek procent.
A proč je tedy takový rozbroj proti tomu, aby si majitel / provozovatel restaurace, bistra či kavárny nemohl určit, jestli je "baby friendly" nebo naopak není? Podniká pro peníze a měl by si vyhodnotit, jaká klientela mu peníze přinese a která naopak ne. A jsem si jistý, že by si oba druhy našly svoji klientelu. To je asi stejné, jako ještě v době, kdy se v restauracích kouřit smělo byly restaurace, kde jste si prostě nezapálili. A taky se uživily.
Matkám vadí přístup personálu, majitelům a personálu zase matky s dětmi. Proč jim tedy nevyjít vstříc?
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Ověřený uživatel
Tento účet je ověřený Seznamem a představuje skutečnou osobu, registrovanou firmu nebo subjekt.
Neberme v potaz rodinu, ale jen to v té době malé dítě, které to odnesli nejvic. Ta holka je nadosmrti (ať to bude za jakkoli dlouho) poznamenána, vyřazena že společnosti a prostě mrzák, kterému to způsobili tito .... Raději nebudu jmenivat. Žádný doživotní trest za mřížemi, žádná oprátka. Žádné placení odškodného, které podle článku stejně platí jako že neplatí. Do konce života by ji měli samozřejmě zdarma sloužit a zařizovat životní potřeby. Bude to znít blbě, asi, ale prostě za něco takového prostě otroctví bez občanských práv (všech) plně ve prospěch oběti.