Ano, je zde (zatím) možnosti dotování nájmu, což je v globálním měřítku ta nejhorší ze všech variant, protože žene ceny nájmů vzhůru. Už jsem psala výš, že na azylové domy se čeká měsíce, pobyt v nich je časově omezený a počet azylových domů, v nichž může jednotlivec žádat o ubytování je omezený také (většinou trvalým bydlištěm). Noclehárny pak nejsou vůbec možností pro rodiny s dětmi.

A většina jmenovaných řešení nedává lidem možnost postavit se skutečně na vlastní nohy.

Když srovnáme třeba Vídeň (400.000 městských bytů) a Prahu (31.180 městských bytů), zjistíme, že i v přepočtu na hlavu má Vídeň nekomerčních bytů šestkrát víc.

Já přece vůbec nerozporuji, že v ČR máme systém státní sociální podpory. Jen píšu, že nemáme funkční systém sociálního bydlení a že pro lidi, kteří se na ubytovnách a v noclehárnách (ale i v azylových domech) ocitnou vlivem nějaké životní zkoušky, nemáme alternativu. Placení nájmů za lidi vhodná cesta není, ale tak nějak nemáme žádnou jinou - a to "nechávání bez střechy nad hlavou hlady" je právě to, co tady reálně hrozí.

Ale i takový člověk, který umí na počítači a má mobil - nicméně pořád má k jídlu misku rýže denně, chodí pěšky, má dvě trika a dvoje kalhoty a myje se ve studené vodě - má oproti nám nesrovnatelně nižší ekologickou stopu (8,26 gha/os Dánsko, 0,77 gha/os Mosambik).

No dobře, ale kam pošlete ty lidi z ubytoven? Oni by samozřejmě taky radši platili levnější nájmy v bytě, ale jsou tam proto, že buď nemají na kauci, nebo jim nikdo nepronajme byt. A nejsou to jenom samoživitelky nebo lidi na sociálních dávkách, ale třeba i invalidní důchodci nebo lidi na dlouhodobé nemocenské, kteří opravdu nemůžou pracovat, z nájmu museli odejít a do dalšího, ani levnějšího, se nedostanou. Rušení příspěvků na bydlení mělo jít ruku v ruce s nějakou rozumnou koncepcí sociálního bydlení, neměla by to být hurá akce nějaké sociální darwinovy loterie.

Na obrázku č. 4 není rodina na čaji, ale mešita...

Azylové domy kapacitně nestačí, na pokoj v nich se čeká měsíce i déle. Většinou není možné zařadit se do pořadníku mimo místo trvalého bydliště. Pobyt v nich je limitován 12 měsíci.Taky nejsou většinou úplně levné, pobyt se v nich platí za osobu (stejně jako na ubytovně), prádlo zvlášť a mám pocit, že na bydlení v AD se už teď nedá uplatňovat požadavek na příspěvek na bydlení.

Načež si budeme stěžovat, ze se na projednávání u soudu čeká roky, protože zapisovatelky nebudou.

A nebylo by tedy lepší nejdřív zefektivnit práci s uchazeči o zaměstnání a politiku bydlení a až potom krátit podpory? Protože ano, v opačném pořadí to sice "narovnávání státních systémů" nebrání, ale pravděpodobně dostane řadu členů prekariátu za hranu.

Jestli má vaše bývalá manželka přídavky na děti 4000 Kč, znamená to, ze těch dětí musí mít 3 - 5, a v tom případě jí výživné 8.000 Kč na měsíc nemůže pokrýt snad ani pětinu nákladů.

Ale ona má paní Rybníkářová pravdu. Stejně tak s hledáním bytu pro Romy. I ti spolehliví a zodpovědní mohou klidně chtít, ale mají to mnohem těžší.

Když se dívám do Berlin Rent Index 2024, pořád tam vidím medián tržního nájemného v Berlíně 14 eur za metr, respektive necelých 8 eur v průměru všech bytů. To je rozhodně méně než 380 Kč... A když se dívám na německé stránky Penny, nabízejí tam zájemkyním o místo pokladní hodinovou mzdu 19,27 eur (což v přepočtu na měsíc a koruny vychází na 81.898 Kč). V Česku je nástupní mzda pokladní v téže firmě 29.300 Kč. Co to tedy je, když ne násobky?

Průměrné nájemné v Berlíně je 356 Kč/metr, průměrné nájemné v Praze je 380 Kč/metr. Pojistné na zdravotní péči je v Německu 14,6% z platu, v ČR 13,5%. ... Rozdíly ve mzdách skutečně násobné jsou, rozdíly v nákladech ne. Levnější máme jen zdravotnictví a školství.

To je samozřejmě nesmysl. Minimální hodinová mzda v Německu je 307 Kč/hod, v ČR je to 112 Kč; na měsíce je to 54.000 Kč versus 18.900 Kč.

Oni třeba i pracují, ale důchodový systém, sociální pojištění ani zdravotní pojištění tam neexistuje. To všechno garantuje rodina.

Odpovídala jsem na vaši otazku,, jak je možné, ze si Evropa dokázala tuto oblast podmanit.

Protože je normální, ze říše a civilizace vznikají, rostou, upadají a zanikají. Stalo se to Mongolsku, Starému Egyptu i Řecku. Tady se bavíme o říši Mali kterou po 400 letech její existence dobyli v 15. stoleti Songhajove, ti pak rozšířili hranice až do dnešní Nigérie, ale neudrželi se přes vpády Almoravidů a říše se opět zmenšila. V této době - na konci 16. století - Almoravidé zavřeli školy a vypověděli učence, protože se báli nepokojů. Zároveň došlo k oslabeni tradičního mezinárodního obchodu se zlatem, mědí, solí a slonovinou, protože především pro zlato si Evropa našla zdroje ve Střední Americe (mimochodem, Inkové jsou další příklad kolapsu civilizace) a jelikož Indiáni nebyli schopni vydržet těžkou práci, stali se hlavní poptávanou komoditou západní Afriky lidé. I za této pro Mali nepříznivé situace ale Francii trvalo téměř 40 let, než se jí podařilo Mali okupovat (od zalozeni pevnosti Medina v roce 1855 do dobytí Ségou v roce 1893).

Tak to funguje všude? ČR odesílá do zahraničí 116 a půl miliardy dolarů ročně jako dluh za samostatnost?

To není totéž. Znárodněný majetek pořád zůstával v domácí ekonomice. S Haiti se to má asi tak, jako bychom ještě dneska platili skoro polovinu českého HDP Rakousku za to, ze jsme odešli z Rakousko-Uherska. A protože by pokuta byla moc vysoká, Rakousko by nám na ni půjčovalo a půjčovalo a úroky by rostly... A pak by (místo Ameriky) prislo třeba Německo spravovat české národní hospodářství a platy německých odborníků, které by jim Česko muselo platit, by byly vyšší než celé státní výdaje na zdravotnictví a školství.

To bohužel neznamena, ze ji nemůžete dostat. A na kostní formy se obvykle přichází relativně pozde.

"Kultivace společnosti" je velmi relativní pojem. Francie v koloniích vyžadovala asimilaci, pofrancouzsteni místních jazykove i kulturně. Přestože do škol během kolonizace chodilo procentualne jen velmi málo děti, francouzština a francouzský způsob zivota měly u některých vrstev prestiž - podobne jako tomu byvalo treba u nas s němčinou. Situace se za posledních dvacet let velice změnila, mladí lidé si více váží svého jazyka a kultury a pofrancouzsteni odvrhuji. Ale musím říct, že v Senegalu jsem nepotkala nikoho, z žádné společenské a věkové vrstvy, kdo by želel konce kolonialismu... Neříkali vám to náhodou jen ze zdvořilosti? :-)