Já se přidávám k odpůrcům autora tohoto článku. Protože pohled autora je velmi omezený, pravděpodobně vzal cyklostezku xy, která je ve skutečnosti cyklotrasou, kde nejsou kočárky příliš vítané. Ono těch cyklostezek moc není. Ale dle příkladů z diskuze, o hodlám uvést další, nelze tak jednoduše odstranit kočárky z cyklotras. A to klidně i bez maminky in in-linech. Můj příklad je cyklotrasa Nymburk–Poděbrady. Cyklotrasa vede po obou březích, na pravém břehu vede i turistická stezka. Je tam asfaltka vhodná pro kola i kolečkové brusle. Není zde oddělený pruh zvlášť pro chodce a zvlášť pro cyklisty. A směr je oboustranný. Kdo je tedy rychlejší, musí dát pozor na ty pomalejší. Včetně maminek s kočárky, které na této "cyklostezce" mohou i jít a cyklista je nesmí nijak ohrozit svou rychlou jízdou! Stejně tak se musí chovat, kdyby byla maminka na bruslích a měla před sebou kočárek. Na tyto aktivity existují dokonce speciálně upravené kočárky určené na sport. Hlavní ingrediencí každého účastníka cyklotrasy je tedy ohleduplnost, která autorovi pravděpodobně ve velké míře chybí.
Je to tak. A ještě perlička k tomu je, když z nesdílení partnera někdo vyvozuje další závěry, že už třeba spolu nejste, neklape to a podobně, protože sdílíte pouze single procházky bez nebo jen se psí společností, nárazové setkání s kamarádkami, gauč se psy, ale opět bez partnera (a to vše na uzavřeném profilu - to je přece divný, ti už spolu nejsou). A pak se při osobním setkání vyptávají, jak vám to klape, jestli se něco neděje, a hrozně se diví, že je vše v pohodě.
Jak to tak čtu, tak si říkám, že než se můj muž naučí konečně lyžovat, a dostanu se tak zase jednou na lyže mimo ČR, tak si rovnou můžeme připravit plavky a sjezdovky na kolečkách… nebo se možná rozhodnu, že příští zimu vyrazím na hory i bez něj – třeba ho to nakopne a bude chtít aspoň do Liberce (kde to je tedy se sněhem podobná bída).
Tady pomůžou jen hranice, hranice a zase hranice a vytěsnit tuto toxicitu, tady se nikdy nezavděčíte. S radou souhlasím, moc se mi líbila ta pasáž, že "Děti tady nejsou od toho, aby řešily vlastní výchovu a opravovaly chyby maminky s tatínkem." Mne třeba kolikrát mrzí, že rodičům zavolám vždy jen já, oni se ozvou snad jen, když mám narozeniny. Proto si už ani tak často nevoláme a jezdíme za nimi, jen když to opravdu vyjde časově a nemáme jiné povinnosti na baráku nebo zrovna neplánujeme využít náš společný čas na výlety či kamarády. Možná jsem i tak trochu převzala model z dětství, že "se přece nikomu nebudu pchát do zadnice."
Máme 2 dny, 3 dny v kanceláři. Někdy je pro mne lepší pracovat doma, někdy ráda jedu do kanclu. A osobní kontakt s kolegy je k nezaplacení. Doma v kuchyni nezavoláte kolegyni z druhého konce chodby a nepokrafete jen tak, kdo byl kde na dovolené, a nedostanete tak super tipy na krásná ubytování a výborné kavárny 🙂 A kolikrát se v té kancelářské kuchyňce dozvíte pracovní novinky, které vám prostě jen tak nedoplujou přes e-mail nebo slack. Ale zase doma mám větší klid na práci. A sem tam jsem i ráda, že mohu přes den vyprat, zalít si kytky a v klidu se naobědvat mimo počítač, což zase v práci neumím. Ale když jsem byla ze zdravotních důvodů doma 3 týdny, už to bylo na palici a kolegové mi chyběli.
Už jsem se kdysi k podobnému tématu vyjadřovala a nové poznatky mi dočista otevřely oči. Ano, pohlavky, bití přes zadek nebo přes ruce či jinak dítě trestat, je špatné. Fyzické tresty jsou o zoufalosti a nevědomosti rodičů jakkoli si zjišťovat nové výchovné cesty bez jejich potřeby využití. A rozhodně na tom něco bude, že děti, které byly fyzicky a psychicky trestané, nemají daleko od toho chovat se tak k druhým v dospělosti. Čerpám i z vlastních zkušeností, na které nejsem pyšná. Bohužel ve svém okolí stále vidím, že to rodiče k fyzickým trestům nemají daleko. Ale ono opravdu tak dochází k narušení vnímaní bezpečí dítětem. Domov a rodiče mají být centrem bezpečí. Ale jak bezpečně se má cítit dítě, které dostalo výprask a má jít ještě za trest do svého pokoje, odkud nemá úniku? Jaký vztah se pak začne utvářet mezi dítětem a rodičem? Pryč je doba, kdy byli rodiče nadřazeni nad svého potomka do konce svého života. Mají být bezpečím, oporou, životními přáteli, průvodci. Když fyzicky trestáte dítě, potrestali byste tak i svého partnera?
Jsem rada, ze mam doma chlapa, ktery by klidne na rodicak sel hned. Jedinym kriteriem je u nas to, jestli se mi bude chtit pracovat nebo byt doma s ditetem. Prestoze vydelavam nyni vic, nechce me hnat do prace, pokud to tak nebudu citit. Ja to vidim na prvni pul rok doma a pak uvidime. O praci se nebojim, zamestnavatel vychazi vstric i s castecnymi uvazky.
4
Sledujících
0
Sleduje
4
Sledujících
0
Sleduje
Ověřený uživatel
Tento účet je ověřený Seznamem a představuje skutečnou osobu, registrovanou firmu nebo subjekt.
Ano, je na místě o tom mluvit, protože se o tom neví, že to není jen o tom "jé, uděláme si dítě", pak pozitivní test, 9 měsíců, porod a je to. Že je mnoho žen, které nejen jednou, ale i opakovaně o své dítě přišli během těhotenství, ať už na začátku, nebo i v pokročilejším stádiu (rozhodně horší než v raném). Ale vždy se vkrádá otázka "proč já? Co jsem udělala špatně". Nic. Odpověď číslo 3 je bohužel nejblíže pravdě. Ale pokud se to bude opakovat, doporučuji co nejdřív zajistit genetické a imunologické testy páru, které mohou pomoci vyloučit další důvody potratu.