Tak minimálně dle informací v článku se zdá, že na budoucnost myslí.

Sice sama už nejsem přímo z generace Z, ale podle mě si právě asi uvědomují, že onen dostatek nemusí trvat věčně, že se válečné konflikty mohou za jejich života dost možná vrátit i k nám a tím, že klimatické změny nevypadají dobře, bude to mít v budoucnu na kvalitu jejich života dost znatelný vliv.

A další věc je, že pokud jsou ženy několik let doma s dětmi, obzvláště když ani nemají hlídaní, nebo ty děti nestrčí od útlého věku někam do jeslí, tak to i reálně může zpomalit jejich profesní růst a nemusí to být jejich chyba, protože prostě reálně není tolik času věnovat se svému oboru. Znám třeba lékařku, která před mateřskou zaškolovala nějakého lékaře, který je nyní profesně dál než ona. A to má ona děti krátce po sobě a obě od dvou let dávala do dětských skupin, aby se aspoň částečně mohla věnovat práci, ale prostě i tak jí ty děti nějaký čas "sebraly". Ještě by se mohli rodiče na tom rodičáku vystřídat, jak to je v některých zemích, ale ochota k tomu je u nás zatím poměrně malá, protože i tím, že mají muži často vyšší příjmy, rodiny se nechtějí jejich platu vzdávat a tím vzniká trochu začarovaný kruh.

Neměla jsem v úmyslu vám dávat nějakou čočku, spíše se fakt snažím více pochopit i jiný pohled, než mám třeba já. Já zase ze své soc. bubliny znám ženy, které doma uklízí, vaří (i když třeba ne denně), během rodičáku v rámci možností pracují nebo i studují a rozhodně mají i jiné koníčky, než jen cestování nebo třeba utrácení peněz za kafička a drahé oblečení.

Pokud ženy očekávaní od mužů polupodílení se na chodu domácnosti, je to za mě v pořádku, ale samozřejmě jen v případě, že jde skutečně o nějaké adekvátní rozdělení povinností, což by nebylo, kdyby žena nedělala doma skoro nic a muž by dělal téměř vše. Asi i to se děje, i když já ve svém okolí nikoho takového nemám.

Pravdou je, že většina mužů skutečně vydělává více než většina žen. Ale zase - a teď to bude znít možná alibisticky - ne vždy je to vinou těch žen. Uznávám, že na jednu stranu muži i častěji vykonávají ty lépe placené profese (např. technické), zatímco ženy více inklinují třeba k těm pomáhajícím, které nemají takové finanční ohodnoscení. Na druhou stranu tu ale stále máme tzv. skleněný strop, že i na stejných pracovních pozicích, se stejným vzděláním a asi i se stejnými schopnostmi bývají ženy po finanční stránce hodnoceny hůře, protože se mohou setkávat s určitými předsudky, nebo se třeba zaměstnavatelé obávají jejich odchodu na mateřskou, případně toho, že i po návratu do práce po mateřské budou ženy častěji doma s dětmi, když děti onemocní.

Já zase netvrdím, že by je ti partneři nějak extra psychicky týrali, nebo že by to tak měl každý pár, co znám. Spíše že znám pár takových, kde se ty ženy buď dlouhodobě snaží pracovat sama na sobě, nebo že když nastane problém, snaží se hledat možné nedostatky i samy u sebe a z jejich partnerů to tak moc necítím, ti jako by to viděli více jednostranně. Ale nevím, třeba to tak je nějakou shodou okolností zrovna v mé soc. bublině a nemusí to tak být ve všech.

Myslím, že když do těch vztahů šly, ještě nevěděly, jaký to bude mít vývoj. Většina problémů se objevila až poté, co už se děti narodily a jejich vztahy tak přinesly úplně nové výzvy.

A máte i pocit, že zatímco většina žen nemá co nabídnout, většina mužů ano? Nebo je rozdíl jen v tom, že ženy jsou náročnější? Asi jsem se v tom teď nějak ztratila, ale nejvíce asi souhlasím s tou první větou, že lidi obecně (bez ohledu na pohlaví) vidí mnohdy více chyb na druhých než na sobě.

Upřímně řečeno mi to tak asi opravdu nepřijde. Minimálně v mém okolí to tak, jak popisujete, není. Naopak znám ženy, které o sobě třeba i pochybují, takže při rodičáku pracují na vlastním seberozvoji, ať osobnostním, tak nějakém kvalifikačním, zatímco jejich partneři hledají chyby jen na nich a sami na sobě toho moc měnit nehodlají. I když zobecňovat to nechci.

Jinak srovnávat to s předešlou generací jde jen těžko. Na jednu stranu se asi muži tolik nezapojovali do chodu domácnosti (a je z jejich strany chválihodné, že se dnes už mnohdy zapojují) a nebylo tolik technologií. Na druhou stranu rodiny s těmi nejmenšími dětmi, s nimiž je obvykle nejvíce práce a které nám s péči o domácnost ještě moc nepomohou, žily často ve společné domácnosti ještě s prarodiči a více fungovala mezigenerační výpomoc. Sice si sama neumím moc představit žít ještě s prarodiči a určitě to mělo své nevýhody, ale na druhou stranu ženy na tu domácnost byly dvě. Samozřejmě v každé rodině to bylo a je jiné, takže ani tohle neplatí absolutně.

Vidíte, já zase žádnou takovou moc neznám (i když asi i takové existují). A článek ani k ničemu takovému nenabádá.

Z většiny komentářů zde (zejména tedy o mužů) to vyznívá, jako by byla obvykle chyba jen na straně žen. Jako by většina žen čekala na krásného a bohatého prince z pohádky a zároveň jako by ženy obvykle samy nic neuměly a neměly co nabídnout. Podle mě má ale každá mince dvě strany a asi to je trochu komplexnější záležitost, než že by se ženy staly vybíravějšími a neschopnými zároveň, zatímco by muži zůstali ok. A to říkám jako máma dvou malých dětí, která si muže našla ještě před třicítkou.

Některé administrativní činnosti zvládne i člověk bez VŠ. Ona má pořád aspoň maturitu a vypracovala se postupně, takže dobře, nedostala se na tuhle pozici hned po škole. Každopádně je to v Praze a v soukromém sektoru, takže to není zase takové scifi, lidi občas pracují v jiných oborech, než studovali. Znám i lidi, kteří dělají za slušné peníze jen s gymplem, nebo někoho, kdo shodou okolností nedostudoval právě peďák, ale během pár let se vypracoval v zahraniční firmě a bere teď o dost víc než většina lidí v ČR. Neříkám, že se to povede každému bez VŠ nebo každému s peďákem, ale někdy se takové věci dějí.

Mám třeba známou, která je vystudovaná kosmetička a pracuje v kanclu za 50. Což by asi mohli i absolvent peďáku.

Ale o tom ten článek taky byl. Nikdo nikoho nenutí tam učit. Ale kdyby se na to všichni vykašlali, prostě už nebude učit nikdo. Takže to chce vytvořit podmínky, aby byl dostatek (ideálně kvalitních) pedagogů.

Tento článek mi připadá podaný trochu černobíle, zjednodušeně a že je poskládaný z informací, které spolu ani příliš nemusí vzájemně souviset. Koho by to zajímalo, za sebe spíše doporučuji tento, který se nad plusy a mínusy školek u dětí (včetně menších) zamíšlí trochu komplexněji:Odkaz 1  

Děkuji! Jako matka se snažím ostatní přítomností svých dětí neobtěžovat, v kavárně jsem si nesedla, ani nepamatuji, většinou si maximálně beru kafe s sebou, ale nemám vždy pocit, že by ostatní byli podobně vstřícní ke mně. Dokonce ani v době, kdy jsem byla podruhé (viditelně) těhotná a ještě s sebou kromě břicha tahala kočárek. I když samozřejmě neříkám, že by se ke mně chovali bezohledně všichni.

Ten ve všední dny tráví dost času dojížděním do zaměstnání a zpět, čímž se možnosti trochu zužují. Jistě, dají se hledat určitá řešení, ani já nejsem celé dny uvězněná doma. Zároveň ale nemohu říct, že bych na tom momentálně byla s volným časem zrovna ideálně.

Mě by ještě zajímalo, jak často autorka realizuje tyhle aktivity. Nebo jak staré má děti. Mně se něco z toho občas poštěstí, ale zatím to rozhodně není každý týden, že bych takhle někam šla než dětí. Z více důvodů. Ani babičku na hlídání úplně nemáme.

Co jsem nepochopila? Možná, kdyby mi přes psaný text unikl ironický tón...

Ono ale nejde jen o mateřské mléko a o kojení.

Rozhodně nejste první, od koho tento názor čtu. A samozřejmě jsou rodiny, kde tohle platí. Ale jak jsem psala, není to jediný faktor. Některé rodiny dávají dětem tablety hodně a stejně mluví dobře. Jiné děti je mají málo, rodiče na ně mluví pořád a stejně jsou na tom s řečí hůř.