Jelikož že nemůžeme znát všechno na světě, tak pravdivost příběhu bych úplně nezavrhovala. Moje babička s dědou, když můj táta a strejda byli malí, nějakou dobu žili v Africe, odkud si odvezli pár vyrobených sošek, kůži atd. Říkává se, nevím jestli o všech, ale sošky co bývají vyrobené ručně v Africe (nevím jestli i dneska, táta s prarodiči tam byli asi před 50 lety), mívají v sobě magické kouzlo nebo ducha. Když si moje babička po letech, když táta se strejdou byli dospělí, vystavila na poličku sošku z Afriky, co zobrazovala hlavu černošky s rameny cca 25-30 cm vysoká a cca 40 cm široká. Pod poličkou bylo křeslo, kam si strejda ( tátův brácha, co byl také v tý Africe) jednou sedl a řekl o sošce, že je ošklivá. Soška na něj spadla a udělala mu bouli. A podotýkám polička se ani nehnula, ani nebyla rozbitá, prostě nic. A soška se do té doby, ani od té doby sama od sebe také nehnula.
Manžel mé babičky bojoval v Itálii. Jeho skleněný obraz visel na zdi. V noci zničehonic spadl a rozbil se. Za 3 dny přišla zpráva, že padl. Opakuji, v noci, takže žádný pohyb v domě nebyl.
To není pravda, To by byl člověk jen změti elektrických synapsí nebo chemických dějů. Každý člověk musí přeci cítit že to tak není, a že jsme součástí celého vesmíru, kde jsou další bytosti, které sice nemůžeme vidět, ke kterým se ale vrátíme. Dobrý člověk zažívá v době smrti dobré zážitky, ale nemusí to tak být. Rozhodující je v jakém stavu mysli se v době smrti nacházíme. Každý, i ten nevěřící člověk, to jednou pozná.
Má milovaná babička, 92 let, umřela rychle, zrovna jedla chléb a řekla, to je tak dobrý chlebíček a skonala. Byla to zlatá žena. Zažila jsem smrt dvou starých lidí, jeden křičel a trpěl celou noc, slyšeli jsme ho v domě, nadával své obětavé manželce až nastal konečně klid. Zemřel.
Ten druhý pán, celou noc šermoval kolem sebe holí, měl vedle sebe ležící manželku, která byla po mozkové příhodě a nehybná. Pak skonal, bojoval sám se sebou nebo s démony, nevím. Ona jen řekla, bála jsem se, aby nerozbil ten skleněný obraz nad sebou, to by si ublížil. Moc netruchlila. Ale sebestředný sobec to byl, byl to totiž otec mého bývalého přítele. Tak nevím, zda je smrt pro hodného člověka hezká a pro zlého těžká. Má maminka zemřela ve spánku. Neznáme smysl duší, možná se sem vrací zpět. Jedni, aby pomáhali a druzí, aby se poučili.
Pisatelka je velmi slabá osobnost a neumí říct NE. Utápět se v minulosti nijak nepomůže ani jí, ani bráchovi a ani rodičům. Pokud si sama sebe vážím, tak nebudu "ta hodná", a čekat lásku neopětovanou. Prostě si pomozte sami, když si mé pomoci nevážíte. Tak jednoduché to je a výčitky svědomí mají mít oni, ale toho se nedočkáte. Uzavřít kapitolu a žít si svůj krásný život.
Do hlavy člověku nevidíte a poslouchat celý den nářky lidí je asi pěkná pakárna, na to musí být člověk hodně silný.
S tím s Vámi naprosto souhlasím, člověk v této profesi a nejen v této profesi si musí dát odstup. Co mají dělat hasiči, záchranáři ap., když musí vyprošťovat polomrtvé i mrtvé lidí z aut, sbírat pozůstaky člověka v kolejišti, ti taky páchají sebevraždy? A mnoho z nich má taky spoustu osobních problémů.
Člověk ale musí být osobnost a mít k tomu vůdčí dispozice. Kolik z nás to má? Nebýt jen konzumní, ušlápnutý uživatel všeho, co ho tzv. společnost nutí přijímat. Silná osobnost vychová děti i psa k poslušnosti, ne proti jeho vůli, ale k jeho prospěchu. Naučí ho, vážit si hodnot i sama sebe. Troufám si říct, že mě se to povedlo. Asi rodiče dnešních dětí by se měli stydět, jak neschopní jsou. Ubližují hlavně těm dětem.
Byla jsem násilně křesťansky vychována, jako dítě. Musela jsem do kostela, ke zpovědi, za hříchy od faráře 10x otčenáš. Jaké jsem páchala, dodnes nevím. Ve jménu Boha se konaly nejhorší války pro posílení moci církve. Jak vnímám Boha dnes? Dal nám svobodnou vůli, jak se budeme chovat a je jedno, zda existuje nebo ne a v jaké společnosti. Desatero hříchů by mělo platit dodnes a to jediné mi dává smysl. A ano, když je mi ouvej, poprosím tam někoho nahoře, možná své předky, co nade mnou drží ochrannou ruku. Kdo ví?
Uff, no, to já taky. Ale tělo je na to asi nějak připravené. Viděl jsem to u ženy a u tatínka. Asi týden byli ve stavu umírajících, jak mi řekla paní doktorka. Už o sobě nevěděli, bolesti tlumili opiáty (morfin), ale už jsme si nepokecali. Proti tomu třeba strašnická bábinka spolu s tetou seděli v kuchyni, pletli podkolenky, a babky jehlice najednou přestaly cvakat. Pardon, musím končit, nějak na to přestávám vidět....
Má babi, 97 let, řekla, to je ale dobrý chlebíček a zesnula. Viděla jsem umírat více lidí i pod morfiem, a byly to hrozné noci, mlátili kolem sebe a doslova se smrtí bojovali. Co se v nich odehrávalo, netuším.
Samozřejmě že život lidí má menší cenu než ten zvířat, každé zvíře je přírodě nějak prospěšné, má v ní své nezastupitelné místo, jenom člověk je neužitečný, ba co víc, on přírodu a paradoxně i prostředí, které pro život (nejen svůj) potřebuje, systematický ničí, čili ničí sám sebe a sobecky sebou vezme (je jen otázka času, kdy celou planetu zničí) i vše živé na této zemi. Navíc nadřazovat člověka nad ostatní zvířata je holý nesmysl, žádné zvíře vědomí neničí samo sebe (třeba špatnou životosprávou), to že člověk umí ovládat různé věci (třeba sílu atomu) vůbec nic nezmamená, čistě z pohledu života jsou lidé naopak nejhloupější. A mimochodem i žvířata cítí, myslí, zdají se jim sny, to jenom člověk si sám o sobě myslí jak je vyjímečný, když dokáže vše kolem sebe zabít (a často i sám sebe, stácí se podívat do historie).
Já bych to tak nerozebírala, je to přirozený běh života, stále dokola. Narodit se, rozmnožit a umřít. Jak u zvířat, tak u člověka.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Mám čokoládovou labradorku, velmi inteligentní. Přes zimu jsme v paneláku a nikdy tam neštěká, nikdy. Stačilo jí říct, to nesmíš. Když jdeme ven, štěkají psi v panelácích, protože ji cítí. Půl roku jsme na chatě a tam je hlídačka a štěká. Vždy mě upozorní, že někdo jde anebo, že je v jejím revíru ježek. Nevím, zda to jde vychovat, nebo to prostě chápe. Pokud potřebuje venčit, sedne a nespustí ze mě oči a já vím, že máme jít. Někdy je to 3x, někdy 4x denně. Mám ji od štěňátka a zrovna jsem šla do důchodu, takže jsme stále spolu. Když má žízeň, sedí u misky a čeká, kdy jí vodu doliju. Vždy musí být čerstvá, jinak nepije. Je opravdu klidná, nekonfliktní. Stačil rok výcviku a celý život s ní nemám problém. Už má 14 let, to mé sluníčko, ale vždy byla taková. Všude s námi jezdí, k moři, do hotelů a chová se jako opravdová dáma. I kaluže obejde.