Ono se o tom dříve moc nemluvilo...Ale bylo to (co si vybavují, sem tam byly i popsány případy v Černé kronice 😔). Dřív se do toho buď vložila rodina a matka se "uklidila" na chvíli stranou, stejně jako teď to nějak ustála nebo to právě někdy i končívalo tragicky (to už byla spíš klasická laktační/ poporodní psychóza). Tento stav není nic nového, zabýval se tím např. i Hippokrates a Galen. 🤷

A z čeho usuzujete, že generace našich babiček netrpěla poporodní depresí a laktační psychózou 🤦? I lékaři, jako byli Galén či Hippokratés, znali psychické problémy objevující se někdy u žen po porodu. Tohle není žádná novinka. A bohužel může končit dost tragicky (což se dělo i za generace našich babiček).

A co se válení šunek na mateřské týká...to snad ani nekomentuji 🙄🤦.

To není o tom, že někomu něco chybí. Někdy Vaše tělo vyprodukuje určitý chemický a hormonální koktejl, který ovlivňuje Vaši psychiku. Nejde o něco, co si vyberete nebo o nějaký rozmar. Sama jsem to díky Bohu nezažila a těch žen je mi naopak líto. Blbé PMS Vás také může změnit v agresivní bestii nebo naopak přecitlivělou trosku. A tady je ten chemický koktejl, co Vám tělo namíchá, mnohem silnější.

Jooo, tohle zkoušela mamka na bráchu (tehdy cca 5 let). Na něj tedy posílala psychiatra. Vždy si nadšeně sbalil malý kufřík a šel je vyhlížet na ulici až přijedou (zatímco mamka celá vystresovaná koukala, jestli tam je a po půl hodině pro něj potupně došla) 🤣.

1) To že není něco dobrovolné, neznamená nutně, že to ubližuje. Spousta věcí/úkonů v lidském životě je mandatorních. Řídí se zákony, vyhláškami, smlouvami. A jsou vynucovány společností pro její úspěšný chod a pro blaho většiny. Asi by mně vadilo, kdyby daně byly dobrovolné a mně shořel dům, protože hasiče by nebylo z čeho platit. Stejně tak by se mi nelíbilo, kdyby mi zaměstnavatel odmítl zaplatit, protože se mu tenhle měsíc zrovna nechtělo. Doktor odmítl operovat, protože mu nejsem sympatická apod.🙄🫣

2) Už existence dámou prosazovaného domškolovactví je důkazem toho, že klasická státní spádová škola je dobrovolným rozhodnutím a existují i jiné alternativy. Krom individuálního vzdělávání je možnost místo běžné školy volit např. Montessori, soukromé, otevřené, umělecké, komunitní školy.

3) A u paní Zdeňky se opravdu vyskytuje zajímavý paradox. Děti jsou sice taky lidi a osobnosti...ale pak najednou jsou v podstatě všechny stejné, všechny mají stejné pohnutky a potřeby a tak na ně budeme aplikovat jeden stejný přístup 🙄🤦. Viz. i propagování domškolovactví jako jediného správného způsobu výuky dětí. Místo připuštění faktu, že každému dítěti bude svědčit trochu jiný přístup.

To, že pracujete s rodiči ještě neznamená, že znáte konkrétní situace a vztahy v každé rodině (natož v každé rodině po ČR). Jak jsem psala, svět není černobílý. Takto generalizovat a tvrdit, že si za to může každá taková žena sama je opravdu nepatřičné. Dokonce to označit jako "otázku viny" mi přijde přímo nemístné a urážlivé. A ne, nejedná se o zázraky (jsou rodiče, co spadnou do závislosti po životním neúspěchu/ životní tragédii, spadnou do dluhů, stane se jim vážná nehoda, starají se o starého rodiče apod.)

A propos pro Vaši informaci - za dvacet let vztahu vůbec nemusíte mít téměř dospělé děti. Možná to nevíte, ale právě pokud chcete mít jistotu, že si dítě nepořizujete s pochybným individuem, tak nezakládáte rodinu týden po seznámení 🙄🤦. Ne všem se podaří (speciálně v dnešní době) hned otěhotnět. Nebo máte dětí více s větším časovým odstupem.

Promiňte, že to tak řeknu, ale z Vašich vyjádření na mě čiší arogance člověka, co má patent na pravdu, všechno ví, do všeho vidí a se vším je hned hotov. A hlavně jemu by se nic takového nikdy stát nemohlo. Na všechny rodiče koukáte z povýšeného nadhledu a jak nejsou dokonalí (dle Vašich měřítek), hned je odsoudíte. Lidé nejsou dokonalí. Ale neznamená to, že jsou hned špatní. Jen doufám, že nejste stejně rychle hotová i s dětmi a tento generalizující a neomylný pohled na svět jim nepředáváte 🫣😢.

Ano, samozřejmě, že často je to i takto. Ale není to jediná možnost. Po dvaceti letech společného žití to asi nebudou hormony, vlastní rodina a přátele asi nebudou ovládani hormony. Někteří tito jedinci, co opustí rodinu pro novou lásku, přeruší kontakt právě i proto, že se stydí (ať už vědomě či nevědomě) za své jednání a utíkají tak před pravdou. V tomhle případě jsou hormony zmítáni spíše oni. Lidé nejsou buď dobří nebo zlí, sebestřední sobci nebo naopak sebezničující altruisti atd. A ano, někdo může v jádru tíhnout k sebestřednosti a sobeckosti, ale může se to projevit až ve velmi zatěžkávací chvíli. A pokud se ta nedostaví na začátku vztahu, tak nemáte šanci toto odhalit. A hloupě odsuzovat někoho, že to nepoznal na začátku je poněkud omezené.

Vám by jako učitelce slušel míň odsuzující přístup a méně černobílého vidění.

Ano, bylo by to krásné. Ale žijete asi v pohádkovém světě. A už kvůli Vám, Vám přeji, ať Vám růžové brýle jednou nespadnou a nesetkáte se s realitou. Náraz by byl asi dost bolestivý.

Budete se divit, ale děje se to. Kdy ne partnerka, ale ani pokrevní příbuzenstvo najednou dotyčného nepoznává. Dost často v rámci chytání druhé mízy/ krize středního věku.

A ne, nutně to neznamená, že by neměl své děti už rád. Ale často do rovnice vstoupí další osoba a tu má taky rád. A v daný moment časové a finanční prostředky věnuje primárně tomuto novému subjektu. A holt pak už se děti pro co "nejpříjemnější a nejjednodušší život" zajišťují složitěji. Zvláště má-li nová známost také děti.

Nevím, jak autorka. Ale mně se osvědčila metoda nenutit, ale opakovaně nabízet/vystavovat příležitosti. Nechceš zeleninu (nebo jiné jídlo), nemusíš (do krku ji děťátku stejně nenacpu 😁, přesně jak píšete). Dám jí něco jiného (ale ne mls, snažím se mít jako alternativu něco, co vím, že jí). Za pár dní to zkusím znovu a zase a zase (počítám, že to dojím, aby se to nevyhodilo). A úplně nejlepší je, když tu "zeleninu" udělám k obědu sobě a dítěti ji na talíř nedám 😈😆...v tu chvíli nechce jíst nic jiného (protože, když to jí máma, musí to být dobré a to, že to nemám já, znamená, že to je určitě pro dospěláky). Nebo u nového jídla obecně dělám jen talíř "pro mamku" (sním pak co zbyde... někdy skoro nic 🥲😂...tak se pak ještě něčím dojím).

K hraní s dětmi nenutím, ale např. chodíme tam, kde jsou děti a povídám jí o tom, jak je fajn si s někým hrát a mít kamarády.

Ale každé dítě je jiné a universální návod bohužel asi nenajdeme 🙈 (ale určitě budu ráda za další tipy, co se komu osvědčilo). Navíc někdo fakt některé potraviny prostě nemusí, někdo je introvert a nemá smysl to tlačit až moc na sílu.

Vy jste měli na krku klíče...No a dnes by na krku měla matka OSPOD 🤣🤦.

Promiňte, ale to, že se s nimi setkáváte v práci, nutně neznamená, že máte objektivní přehled. Např. učitel potká jinou sortu rodičů na ZŠ, školce, gymnáziu (různé věkové skupiny řešící jiné problémy). Své hraje i úroveň, nároky (ať už finanční nebo znalostní) dané školy. I lokalita, kde se škola nachází. Ba naopak se obecně u lidí z oboru (pokud jsou na jednom místě/ pozici déle) může objevit jistá profesní deformace (nehledě na obor).

Dále úplně nevím, co konkrétně vykonáváte, že máte vhled do vnitřního fungování rodin, že s takovou jistotou vydáváte soudy 🤔.

Úplně nechápu, z čeho usuzujete, že se mezi Vámi popsanými jevy vyskytuje nějaká korelace. Upřímně mě napadá mnoho pravděpodobnějších důvodů, proč děti plní ordinace psychologů. Jen pro příklad: vnější tlak - čím dál větší důraz na rychlost a výkon (; sociální sítě/ internet (nereálné představy o reálném světě, negativní mediální masáž, kyberšikana); události ve světě (covid a izolace, válka, ekologie).

Promiňte, ale již si dovolím zareagovat. Ano znám a dost. Např. kolegyně, která má úvazek 12 hodin týdně a to většinu z domova, v době, kdy se "jí" to hodí (respektive dítě to nezaregistruje - děti spí, stará se o ně tatínek nebo teď když jsou větší a jsou ve školce nebo na fotbalu). Jiná známá má zase poloviční úvazek, stejně tak její partner (na rodičovské se u děťátka střídají). A tatínek je rád, že si užívá prcka a nepřijde o tohle krásné období. Navíc změnou činnosti jsou mentálně fresh se malému věnovat na 100%.

Neříkám, že matky, co popisujete nejsou. Ale jestli znáte, jen takové, tak je to možná tím, kým se obklopujete 🤷.

?

Doporučuji zapracovat na práci s textem a na čtení s porozuměním ✌️😅.

No, doufám, že většinu tatínků čas strávený se svým dítětem neobtěžuje 🫣😅. A světe div se, když jsou dobře nastavené vztahy v rodině, tak dokonce i babičky a dědečkové rádi tráví čas se svými vnoučaty a neberou to jako obtíž. (Radši rovnou dodávám, že dobré vztahy jsou i o tom, že se nikdo nezneužívá a je to v nějaké míře, která vyhovuje všem 😁).

Jak čtu tady tu diskusi...zdá se mi, že se poslední dobou objevuje mezi lidmi velmi zajímavý úkaz. Vytvoří se nějaká "škatulka"/ "kategorie" - např. moderní matka, generace Z, důchodci apod. Jedince v této kategorii spojuje nějaký společný ukazatel (věk, mateřství, voličské preference...). A pak má spousta lidí tendenci vytvořit jakýsi prototyp, který sdružuje všechny výraznější rysy, které se v dané skupině objevují (ačkoliv nejde o společné rysy pro všechny jedince v dané skupině). A vzniká nám z toho velmi bizarní představa...V tomto případě to např. vypadá, že "moderní matka" je žena, která nepečuje o děti a pořád kouká do mobilu; zároveň je to matka helikoptéra, kterou má dítě neustále za zadkem a furt ho hlídá; je to žena, co doma nic nestíhá, ale zároveň se fotí na soc. sítě v naklizeném bytě; fňuká, jak je přetížená a denně chodí na kafe, do fitka a na masáž 🫣😆.

Nebylo by rozumnější přijmout fakt, že každý člověk i situace, v které se nachází, jsou jedineční. A co platí pro jednoho, nelze vztahovat na celou skupinu 🤔? Že vedle sebe může existovat maminka, co je vyčerpaná a dva roky nespala v kuse déle než 2 hodiny a od dítěte nemůže udělat "víc jak dva kroky". A maminka, co má pohodové děťátko, které nadevše miluje, ale jednou za čas jde do kavárny s kamarády/kolegy, zatímco si doma s prckem hraje tatínek. A i mamzila, kterou zajímá jen ona sama. A spousta dalších 🙄...

To pobavilo 😆👍

Hádám, že ví 😊. Ale jde o to kolik a co krom cukrů s danou potravinou člověk přijímá. Ovoce (záleží samozřejmě které) má 2,5-krát až 10-krát méně sacharidů na 100g potraviny než průměrná čokoládová tyčinka (zelenina je na tom obecně ještě lépe). V ovoci a zelenině je navíc spoustu vitamínů, minerálů, vlákniny, antioxidantů.

Problém je samozřejmě nadužívání cukru a tomu právě konzumace prázdných kalorií může velmi dopomoci. A myslím, že autorka uváděla, že to není o úplném vyloučení cukru, ale že děti k němu mají neomezený přístup (a právě asi ve formě prázdných kalorií).

Možná spíš jen pro porozumění tedy taky uvedu několik příkladů:

• nárůst počtu vozidel

- méně prostoru pro hraní (tam, kde jsme si dříve hrávali, jsou dnes často zaparkovaná auta)

- prodloužil se věk, kdy dospělý doprovází dítě do školy/ na kroužky (nárůst intenzity dopravy; na nesvětelných přechodech není často dítě za zaparkovaným autem vidět)

• vícegenerační bydlení (samozřejmě přinášelo své plusy i mínusy). Plusem bylo, že i prarodiče se chvílemi v průběhu dne starali o děti nebo se podíleli na chodu domácnosti.
• shánění některých "služeb" (například sehnat dítěti zubaře, školku je téměř mission impossible a zabere dost času a nervů)
• internet/ sociální sítě (nové hrozby, na které je potřeba děti připravit a v tom ohledu s nimi pracovat)

Těch věcí je samozřejmě víc. A co se těch "vymožeností" dnešní doby týká (jako jednorázové pleny, sušičky, dovážka jídla atd. atd.) - jsou určitě fajn a některé věci usnadní a urychlí. Ale je dobré si uvědomit, že ne každý je/ na ně má nebo je využívá 😊.

Mezigenerační spory a porovnávání tu bylo vždy a asi se ho nikdy nezbavíme 😅. Ale bylo by hezké, kdybychom se naučili neukazovat prstem, ale snažili se spíš vzájemně si porozumět a navzájem si uznat zásluhy. Ono v důsledku to není o generaci, ale o přístupu, situaci a zkušenosti každého konkrétního jednotlivce.

Dobře...znovu a tentokráte naposledy 😊... podívejte se na poslední můj příspěvek, na který reagujete - konkrétně druhý odstavec. Píšete tu v podstatě to, co jsem tam uváděla já.

Ano, rodič by měl dávat dětem pocit bezpečí, aby děti věděly, že tu pro ně je, pomůže, poradí. Jenže ten poslední krok je na dítěti. Rodič si informace za dítě do hlavy nenalije, zkoušky za něj neudělá. Může se ho snažit motivovat, podat pomocnou ruku, sehnat třeba i doučování, možná trestat, vyhrožovat...ale když dítě samo nebude chtít, nehne s ním ani pár volů. Vždyť je celkem běžné, že rodiče mají 2 děti a jedno je premiant a druhé proplouvá s průměrným nebo i někdy podprůměrným prospěchem (a ne, že by se jednomu věnovali méně...jen to jedno dítě může být např.: lenoch a "salámista", má jiné priority, holt není třeba tak chytré).

Připišme přeci kredit i dětem, že si vezmou k srdci apel rodičů a dají učení svůj čas, snahu a píli. To je jejich rozhodnutí. Pokud se přes snahu rodičů rozhodnou jinak, je to také jejich volba - i s následky, které případně přinese. A rodič tu jen může pro dítě dál být, doufat, že se ze svých chyb poučí a že vše zlé, je k něčemu dobré.

😂 dobře, takže dítě je taková nesvéprávná bytost. A do kolika? Nevím proč se mi vybavilo: "Dokud ti není 15...dokud ti není 18...dokud žiješ pod mojí střechou...dokud jsem tvoje matka..." 😂

Ano dítě nemá právní "odpovědnost". Ale mělo by být vedeno k "zodpovědnosti" za sebe a své činy (což jej učí i samostatnosti). Vy mu jako rodič můžete být ochráncem, rádcem, pomocníkem, náručí, autoritou...ale konečné rozhodnutí je jen jeho. Nebo jak jej donutíte třeba k tomu učení, když prostě nebude chtít 🤔?

I když my se myšlenkově asi nesejdeme 😁. Tak radši ještě jednou hodně štěstí s dětmi. Snad Vás nikdy nemile nepřekvapí 😁👍.