Také bych si asi nebyla jistá, zda je opravdu ztratil ten pár vycházející z té prodejny, nemusela to vypadnutí z kapsy přímo zahlédnout. Ale tak je přece odevzdám na policejní služebnu do ztrát a nálezů, kde se to zaprotokoluje a jsem čistá. Měla by nárok na nalezné. Takhle si akorát zadělala na hodně bezesných nocí.

Je to zkrátka životním stylem mladé generace. Mají pocit, že mít děti je připraví o svobodu, neutáhnou to finančně. To, že by někdy bydleli ve vlastním je pro ně scifi, pokud se jim o bydlení nepostarají rodiče. Střední třída má tak dnes jedno, maximálně dvě děti a místo toho, aby měli třetí dítě, tak si dají za cíl každému tomu diteti už v dětství koupit jeho vlastní bydlení, které do dospělosti dítěte pronajímají nebo jen tak leží prázdné a čeká. Jenže na trhu pak chybí, jelikož si ho nemůže koupit o generaci starší čerstvě dospělá generace, která řeší svou aktuální bytovou situaci. Tím se ceny šponují do astronomický výšin, vyhrává ten, kdo dá víc. Mně je třeba 44 let a mám tři děti, vlastní už splacené bydlení a jsem šťastná, že v tom roce 2010, kdy jsme dům kupovali, byl trh realit ještě normální. Dnes už bychom jako třicetiletí sotva našli něco, co se dá za 10 či 15 let na hypotéku splatit. A opravdu znám spoustu lidí ve středním věku, kteří mají nemovitostí více než jen jednu pro vlastní bydlení. Lidé je berou jako jistotu uchování hodnoty. Když nám zemřel soused, ptala jsem se, zda budou potomci dům prodávat, jelikož můj tricetiletý bratr shání bydlení. A oni že ne, že to budou pronajímat. Takže tam do baráku na víkendy jezdí turisti. Možná tam jednou bude bydlet některé z pravnoučat, kterým je nyní 10-15 let. Ale ty nemovitosti blokují a mladí si bez vlastního bydlení nechtějí zakládat rodinu, protože bydlet v nájmu je nejisté. Člověk nechce každý léto řešit, zda se nebude po vánocích muset stěhovat, zda mu prodlouží nájemní smlouvu, zda mu nezdraží nájem...

150 tisíc čistého měsíčně, tak to už se opravdu máme jako ti Němci, alespoň ti východní. Fiala říkal, že je doženeme až za 4 roky. V Sasku si také projektový manažer (zaměstnanec) vydělá tak 2,5-3 tisíce euro čistého (po odečtení služebního vozidla pro soukromé užití - bez služebáku k osobnímu užití by to bylo o cca 500 euro měsíčně více), takže ten pán v Praze má vlastně více, když bere 100 tisíc Kč, což bude tím, že to vykonává jako OSVČ a tudíž nejspíš nemá služební vozidlo k soukromému užití, ale musí mít svoje - o autě ale třeba v článku není zmínka, možná jej ani k práci nepotřebuje a stavby si objíždí taxíkem či MHD. A odborná pracovnice bez vedení lidí - jako ta HR pracovnice zde v příkladu - má v Sasku kolem cca 2 tisíc eur čistého na plný úvazek, takže je to vlastně také stejně, jako ta paní tady v tom příkladu. Plus by tam rodina dostala 500 Euro měsíčně Kindergeld na 2 děti. A náklady na bydlení v bytě v Drážďanech jsou cca 2 tisíce euro měsíčně, takže je to také víceméně to, co tady platí za bydlení, i když zde platí hypotéku a pak bude byt její. V Drážďanech se platí 2 tisíce nájem se vším všudy. Suma sumárum se rodina v Praze už má stejně, jako srovnatelná rodina v Drážďanech. Vycházím ze situace známých Martina a Erica, kteří bydlí s rodinami v Drážďanech. Každý z nich má manželku a 2 malé děti, tak jsme schválně porovnávali, kolik si vydělají oni v DE a kolik mají náklady na živobytí vs. to, kolik si vyděláme my Češi a jaké máme v ČR životní náklady. Opravdu jsme došli k tomu, že se máme jako Češi už velmi dobře, respektive srovnatelně.

Asi jediné správné řešení by bylo umožnit zákonem podnikatelům a živnostníkům odpočet DPH jen u nákupů bezhotovostních, tj na kartu či tankovací kartu, aby byl výdaj vidět i na firemním bankovním účtu. To se dá celkem jednoduše pak kontrolovat. Pokud někdo bude platit hotově, tak prostě DPH neodečte.

A propíše se takovýto případ do rejstříku dlužníků? Jako ať jim to zneplatnit, ale je nemorální jim škrtnout veškeré úroky a poplatky, kdy dlužník tak musí vrátit jen tu půjčenou jistinu. Takže měl půjčení defakto zadarmo. Podle mne by měli uhradit alespoň nějaké přiměřené úroky. Třeba 2 procentní body nad základní urokovou sazbu čnb v době sjednání úvěru. I kdyby tyhle úroky nedostal poskytovatel, ale stát resp. ten finanční arbitr či ty dluhové poradny. Pokud to zůstane tomu spotřebiteli, je to motivace udělat to znovu. A zase si takto zadarmo obstarat peníze dopředu. Byla by to taková výchovná sankce tomu spotřebiteli. Takhle každý půjde pro úvěr místo do banky rovnou k těmhle šmejdům.

Mám kompletně zrekonstruovaný původně dělnický dvojdomek, který je dispozičně uvnitř propojen do domu pro jednu 4-členou rodinu o dispozici komfortních 4+1 a jsem v něm nadmíru spokojená. Měsíční náklady na energie a vytápění 6700 Kč. Výhodou je jeho poloha v rámci města. Kousek od centra, ale přesto v klidné oblasti. Novostavby se staví na druhém konci města u silnice obchvatu. Já bych ten můj domov za novostavbu neměnila. A navíc ho za rok v mých pětačtyřiceti letech budu mít splacený a bude už jen můj. Je to skvělý domov. Kdybych mohla vrátit čas, koupila a rekonstruovala bych ho znovu.

Problém je v tom, že ve spoustě státu si lidé platí sami zdravotní pojištění, doplácí daně a to my v ČR nemáme. Není tedy úplně objektivní srovnávat hrubou mzdu. Zatímco v ČR člověku z hrubé mzdy zůstane 80 až 90 procent jako čistá mzda. V jiných státech jsou odvody 40 až 50 procent a když má někdo hrubého 3,5 tisíce eur, dostane v čistém 2100 eur. Známí bydleli v Holandsku a platili si privátně zdravotní pojištění, které mělo určitě krytí a když to člověk ten rok vyčerpal, musel si další péči hradit sám. Plus na začátku roku člověk musel podat daňové přiznání a někdy byly nemilé překvapení doplatkem daně z příjmů. Takže když si to po roce člověk sečetl, kolik si vydělal čistá ruka, resp kolik ušetřil poté, co zaplatil i náklady na bydlení a život tam, až tak velká hitparáda to nebyla. A to člověk opravdu nehýřil po večírcích. Rozhodně to nebyl trojnásobek toho, kolik by ušetřili tady v ČR. Bratranec byl v Anglii, kamarádka ve Švýcarsku a nikdo z nich na tom nezbohatl. Ve Švýcarsku to hodně dělá sezónní práce, kdy tam spousta lidí je zaměstnaná na půl roku během zimní sezóny. Celoroční práci tam seženete hodně obtížně.

Je dobře, že se o tom píše. Schválně už minulý týden jsem se zaměřila na ty malé údaje o nejnižší ceně za posledních 30 dní v penny a zjistila, že ne každá červená cenovka znamená slevu. Opravdu některé byly v akční ceně dražší než nejnižší cena za posledních 30 dní a přitom cenovka byla červená, nikoliv bílá, tak jsem si nákup takového zboží rozmyslela. Schválně jsem jela i do Kauflandu vedle a tam u jsem na slevových cedulkách ani nejnižší cenu za posledních 30 dní uvedenou nenašla. Rozhodně už ale vím, že ne vše na slevových zvyrazněných cenovkách je opravdu sleva. Opravdu klamání obchodníka.

A řeči typu, že to budou zneužívat sezonní pracovníci, tak ať aspoň budou mít řádně přiznané a zdaněné mzdy. Mám kamarádku, která dělá v gastru a má třetinu mzdy nedaněné. Takže i teď je na podpoře vždy v lednu a únoru, ale ta podpora je teď malá, protože se jí počítá i jen z toho základu na úrovni minimální mzdy a dalších deset tisíc měsíčně si v práci vydělá nedaněných. Když zvýší podporu, zvýší se možná i tlak, aby to lidé chtěli mít ve mzdě, aby se jim z toho počítala podpora pro ty měsíce v nezaměstnanosti.

Já s tím souhlasím. Zároveň ale jsem za omezení či zrušení příspěvku na bydlení. Protože bydlení by si měl člověk plánovat takové, na které finančně má a není možné roky čerpat nějaké dávky a bydlení financovat že státního. Nemůžu si nechat ze státního platit příspěvek na bydlení a pak si jet na 10 dní s rodinkou do Turecka na all inclusive dovolenou. Takže ano, když přijdu o práci má tu být tato berlicka ve formě takové podpory v nezaměstnanosti na několik pár měsíců, aby mi to pokrylo výpadek příjmu na omezenou dobu, protože proto si přece také platím jako zaměstnanec sociální pojištění. Ale poté už by měl člověk mít opět práci a své náklady být schopný hradit z příjmů z aktivní činnosti. A těm, kteří nemohou být aktivní, těm by měly být vypláceny takové důchody, aby pokryly i slušné živobytí, nějaký základní standard. Všechno by mělo být řešeno pouze dostatečným příjmem / důchodem (starobním či invalidním) v kombinaci se slevou na děti a rodičákem pro rodiče pečující o děti. Žádné další výpomoci na nějaké udržení nebo dokonce navyšování životní úrovně. Ale to by bylo moc velké zjednodušení a najednou by neměla spousta úředníků práci. Věřím, že tento krok rozhoupe fluktuaci a povede k vyšší nabízené ceně za práci (mzdy). A že spousta lidí, kteří dnes zůstávají na jisté pracovní pozici se směšnou mzdou dostanou odvahu udělat změnu a jít jinam, kde jim nabídnou více. Ale otázka je, zda to udělají, když by přišly o příspěvek na bydlení ve výši několika tisíc měsíčně .-)

Já bych tam tedy za pár let už nevlezla, prostě bych nevěřila, že to nežuchne 😄

Stačí to nacenit na 30 dní na 140 Kč a pak to dají do slevy 50 procent a tvářit se, že za 70 Kč je to super nabídka. To jsou přece kupecké počty. Fakt u nás už je horší chodit nakupovat než v orintu, tam si aspoň vyhádáš tu cenu, tady ti ji diktují prodejci a ty jako spotřebitel musíš hledat, kde je to levnější a obíhat krámy jako blbec.

Proto se nehádám, protože to neumím a okamžitě se rozbrečím. Nejsem manipulátorka. Jsem emočně labilní. Doktor mi to řekl i podle EEG, na kterém jsem byla kvůli migrénám před 20 lety. Řekl mi tenkrát: dobrý, jste sice podle výsledku emočně labilní, ale lepší než mít padoucnici (epilepsii). Bohužel bulím u filmu, bulím i při každé kritice, při každé hádce. A štve mně to. Ale nevím, co s tím mám dělat, jak se s tím vypořádat? Emoce prostě nejdou moc potlačit. Proto se hadkám vyhýbám, protože je neustojím, i když jsem v právu. Jsem zkrátka taková. Jak ráda bych se s někým pohádala bez slz!. Z plna hrdla ho poslala do háje a odešla středem. Ale pro mne scifi.

Jezdím denně do práce a živím tři děti. Proto mám rizikové životní pojištění s denním odškodněním za každý den hospitalizace a s pojištěním invalidity, trvalých následků úrazu, smrti a smrti úrazem a také na závazná onemocnění. Nevíte nikdy, kdo vás sestřelí. Sestru také sestřelil pán jedoucí z vedlejší, který si myslel, že je na hlavní a sestru poslal s jejím autem do stromu. Naštěstí vyvázla bez trvalých následků, ale pracovní neschopnost nějaké 4 měsíce. Dostala odškodné za způsobené zranění cca 100 tisíc (bolestne a snížení příjmu z dovodu neschopenky) a auto měli pojištěné havarijní pojistkou na pořizovací cenu, takže jejich pojišťovna uhradila rozdíl mezi úhradou pojistného vinikovy pojišťovny za škody na vozidle, které počítalo s opotřebením a pořizovací cenou , takže z toho vyšla po finanční stránce dobře, ale trvalo to půl roku než peníze dorazily. A vlastní pojistku na úraz nebo denní odškodné sestra neměla, takže musela čekat. Kdyby měla vlastní pojištění, tak plnění přijde v řádu dní po stanovení diagnózy a odeslání lékařské správy na pojišťovnu. A pak by přišlo ještě pojistné plnění od pojišťovny viníka po uzavření případu policií. Proto mám vlastní pojistku za 1150 Kč měsíčně, protože nikdy nevím, kdy mi před auto skočí statný jelen nebo nejaký bezmozek pojede závody a dostane smyk a já budu ve špatné době na špatném místě. A základem je i mít rezervu na výpadek ve výši tří měsíčních prijmů, která v případě pobírání nemocenské pak vydrží i na dorovnání vypadku části příjmů i na půl roku či tři čtvrtě roku. Jenže lidé na toto nemyslí. A pak musí pořádat sbírku.

Jsem rozvedená matka tří dětí a mám psa. Mám pojištěný domek na 3,5 milionu a domácnost, pojištění občanské odpovědnosti s připojištění zodpovědnosti z vlastnictví zvířete (holandský ovčák, sice cvičený, ale je to přece jen zvíře s pořádnými zuby) na pojistné krytí do výše 25 milionů Kč (hodnotu nemovitosti aktualizuji každých cca 5 let), dále mám rizikové životní pojištění jelikož jsem živitelka tří dětí. Takže mám pojištěna rizika smrti a smrti úrazem, invalidity druhého a třetího stupně a vážných onemocnění a denní odškodnění v případě hospitalizace, plus u dětí úrazové pojištění. A to všechno i přesto, že mám naspořenou rezervu ve výši 3 měsíčních platů. Představa, že mi někdo cestou do práce nebo z práce nedá přednost a děti budou bez prostředků nebo mi zkratuje v noci myčka a vyhoříme, není příjemná. To dám radši 2 tisíce měsíčně za tu pojistku a mohu klidně spát. Sestru třeba pán cestou do práce na křižovatce sestřelil. Ze dne na den Vám jde o život a ano, nakonec třeba po půl roce dostanete i plnění od pojišťovny viníka, ale je příjemné dostat třeba do dvou týdnů či do měsíce plnění od své pojišťovny a nemít pak ty existenční starosti. Ano, v prvních chvílích určitě pomůžou ty úspory, nebo pomůže rodina, ale je pak fajn mít to jak znovu vrátit případně tu rezervu znovu čím naplnit pro budoucí případné pohromy. Určitě lepší než ty dva tisíce ten měsíc utratit za cigarety, alkohol nebo sladkosti.

Spíš to bude stupeň 2B, nicméně i tak hrůza, navíc v tom letadle asi nebyl prostor pro urychlenou první pomoc - stržení oděvu a chlazení postiženého místa proudem studené vody - proto mohlo dojít k rozšíření do spodnějších vrstev tkáně od nasáklého oděvu horkým nápojem a rozvoji hlubší popáleniny 2B. Možná měli okolní lidé strach vzít lahev se studenou vodou a postižené místo tím neprodleně zchladit a zabránit rozvoji popáleniny. Já svým dětem horké nápoje na palubě nedávám. Je tam malý prostor pro manipulaci, snadno si vylijí i studený nápoj - to se prostě stane. Své kafe naředěné mlékem hlídám jako oko v hlavě a urychleně vypiji, ať mám klid. A to je mým dětem už 10, 12 a 14 let, ale jak tam různě šermují lokty při tom jídle, tak je to prostě o nervy.

Pamatuji si, když se ta louka před cca 5 lety prodávala. Přemýšlela jsem o ní pro chov koní. Cena? Chtěli 10 milionů za 10. 000m2 travniho porostu.

Jak je to prosím Vás s charterovými lety? Můžu si tam vzít také palubní kufřík na kolečkách nebo jsou tam jen kufry na odbavení? Lítám zásadně jen linkovými lety a jen s palubním zavazadlem. Na posledním organizovaném zájezdu jsem byla před nějakými dvaceti lety. Já raději volím cestování na vlastní pěst a to si každý sbalíme příruční kufřík do 8kg, koupíme letenky linkový let, kde takový kufr může na palubu a uložit se do schránek pod stropem či pod sedadlem přede mnou. Na týden se mi tam věci vejdou, mikinu, lehkou bundu, kalhoty a tenisky si beru na sebe. Lehčí boty sandále nebo žabky do kufru, spodní prádlo na týden, tři trika, jedny šortky a třeba dvoje šaty a jeden ručník se do váhového limitu vlezou. Drogérie základní v menším cestovním balení, aby odpovídala limitu do průhledného sáčku do kabelky a jde se přímo do letadla. A třeba opalovák si vždy zásadně kupuji až tam někde v supermarketu a takovou velikost, abych ho nemusela brát zpět domů. Těch pár euro navíc mi nestojí za ty nervy, že kufr poletí jinam a dodají nám ho za dva dny. Ale třeba se u charterů ani žádné takovéhle 8kg kufry na palubu brát nesmí a smí být na palubu jen příruční taška a vše nad osobní tašku musí být odbaveno do zavazadlového prostoru.

Měla jsem jedno zaměstnání 2 km od domu a byla jsem v něm 17 let, ale každá žádost o přidání byl neskutečné žebrání, žádné odbory, které by vyhádali každoroční přidání o inflaci. Když vedoucí odmítal vyhovět mé žádosti o přidání 3 tisíc Kč po dvou letech beze změny, naštvala jsem se a šla na pohovor, kde mi na stejné místo nabídli hned o 10 tisíc hrubého měsíčně více a každoroční úpravu minimálně o inflaci, jelikož tam odbory mají. Proto jsem začala dojíždět 20 km. Ano, asi 3 tisíce projedu, kvůli dětem musím autem, abych byla flexibilní, jelikož vypravuji děti ráno do školy. A odpoledne kroužky apod. Ale i tak jsem 7 tisíc v plusu a aspoň nemusím už škemrat o přidání. Je to ponižující.

Je to v prvé řadě o nastavení mladé generace. Dnes si ti mladí myslí, že první předpoklad pro to, aby si mohli založit rodinu, je vlastní bydlení a dobrá práce. Jenže to je logicky posouvá do věku vhodného pro rodičovství na 30-40 let. Myslím, že dnes společnost obecně nepodporuje mladé v tom, aby založili rodinu a bydleli u rodičů některého z nich a teprve poté si zajistili bydlení. Nejdřív si pořiď byt či postav dům a pak až zakládej rodinu. Dříve to bylo běžné, že si mladí první vlastní bydlení pořizovali až když měli děti nebo tu rodinu už čekali. Do té doby bydleli u rodičů jednoho z nich nebo v podnájmu. Ano, bylo to často náročné - pamatuji si, že starší sestra se do prvního vlastního bydlení se švagrem stěhovala před dvaceti lety už s prvním synem a druhý se narodil, když ještě pořád rekonstruovali. Bydleli vždy v jedné místnosti toho domku, která plnila funkci kuchyně, ložnice i obýváku. Jedlo se u gauče. K tomu byla za závěsem koupelna a zbytek se rekonstruoval a pak se přesunuli do nově zrekonstruovaných místností a rekonstruovala se místnost, kde s miminkem bydleli po nastěhování. Aby nemuseli platit nájem za garsonku a peníze ušetřené na nájem mohli všechny dávat do domečku. Sestra měla rodičák necelé 4 tisíce měsíčně, což bylo tak na splátku hypotéky, švagr výplatu 18 tisíc a z té se žilo i rekonstruovalo. My jsme také náš dům s manželem koupili, když už byl první syn na světě, rekonstruovali jsme ho dva roky, kdy jsme bydleli u manželových rodičů a stěhovali se sem už s dvěma dětmi. Až třetí dítě se narodilo, když už jsme bydleli v tom našem vlastním domě.