Autorovi blahopřeji k neústupnosti, jen si držte a braňte svojí sedačku, na kterou máte právo. Jste hrdina a staříkům jste to natřel. To tak, abyste nakonec ještě stál nad sedicim starcem. Vy přeci chodíte do práce. Nic na tom, ze on nebo ona také celý život dřeli. Doma navíc neměli mnohdy ani automatickou pračku, natož sušičku, myčku... a dělali většinu domácích praci ručně. Vy jste pak udřený z posilovny, tak si musíte zaslouženě odpočinout.
Milý zlatý, mluvíte o domluvě, ale co se s úsměvem zeptat, zda si dotyčný člověk nechce sednout? Buď přijme a nebo s díky odmítne, v každém případě to okolí přijme s povděkem a ocení vaší zdvořilost. Takže nemusíte hned vyskakovat. Víte, oni si už starší lidé boji o něco říct, když ví, s jakým despektem se někteří mladi na ně dívají. Vlastně mi připadá, že články tohoto typu jsou pro ně až zastrašujici. Chápu, že někdy není ani mladým do skoku, bohužel těm starým už nikdy. Jsou tu nemoci a celková ochablost organismu. Jestli ale toto nechápete, tak je asi zbytečné vám to vysvětlovat a jste vlastně k politování. Takže přeji dlouhý život, aby jste měl šanci si to užít i z druhé strany. Když jste ale nesnášenlivý už nyní v mládí, tak se nejspíš přetransformujete do zapšklého staříka 😉.
Připadá mi to jako zbytečná hysterie. Pokud nikdo dětem malé košíky neničí a nepoužívá na úkor malých zakazníčků, neměl by to být problém. Možná by to ale mělo evokovat k přijatelnému řešení nabídky košíků. Na výběr je obvykle jen z obřího, který má dost často rozbitá kolečka a nedá se ovládat nebo toho, co vlečete za sebou, je špinavý a špatně se vyndává zboží. Někdy pak nevíte kam s ním u pokladny.
Upřímně jsem se u článku i diskuze dost nasmála. Hlavně u příspěvku, kdy dcerka ukončila zdrávku po roce kvůli matematice, která je podle taťky úplně zbytečná. Co by pán říkal, kdyby mu v nemocnici špatně spočítali množství léků, případně množství odběru krve atd. Zrovna tam je to nadmíru důležité, dokonce životně. Pak se nedivím přístupu nekterych rodičů ke vzdělání svých děti a tristnímu výsledku. Určité povinnosti děti a pomoc rodičů při plnění úkolů je nutná, připravuje je na život. Pokud to nechápe rodič, nepochopí ani dítě. Možná to rodičům jednou vyčte. A nebo tento vzorec vzdělávání předá další generaci. Pak je to narnost nad marnost a degenerace naší populace.
Jestli nemá pani problémy spíš sama. V 78 letech je asi tak trochu nerudná. Jedni jsou podle ní uřvaní, druzí zase dělají nepořádek a jsou hloupí. Ona jediná je ta dokonalá a asi by měli pro ni samotnou přistavit třetí vagón. V podstatě se paní chce zviditelnit a sklidit obdiv. Zřejmě nemá žádné přátele, smutné.
Problémy si paní Dopitová vytváří sama svojí aroganci, nezodpovědomostí. Kdyby nebyla tolik sebestředná, nesoustředila se na vymýšlení podrazů a pomluv v podstatě na každého kolem sebe, tak by měla klid a možná by se i s panem Soukupem mohla domluvit. Jenže ona je z toho živá, čím větší humbuk, tím líp, může to rozebírat a získávat další duše pro své placené podcasty. A o to přeci jde. Takto prodává vlastně i svoje děti a to je moc smutné. Vše se vrací, ta zloba... Kdyby se dala do kupy, tak by třeba mohla i spát.
A proč ne... o jeho odkaz se vzorně stará, ale nemusí ona ani děti žít do konce života v muzeu. Bertramka je nádherná, ale od sklepa až po střechu nabytá věcmi a vzpomínkami na manžela. A ony se musí posunout kousek dál. To přitom neznamená, že by na tatínka a muže chtěly zapomenout. Odkaz K. G. bude naopak zvyraznen a vzpomínky bude moci sdílet široká veřejnost.
A cena nové nemovitosti? Tak samozřejmě, to je jiný level, ale to byl i sám K. G. Takže není důvod k závisti.
Souhlasím, že by se neměly děti zatěžovat přílišnou zodpovědnosti. Ovšem článek je příliš zjednodušený. A tak jako vše, co se děti postupně učí, tak i zodpovědnosti, samozřejmě za dohledu rodičů. Tudíž snad opravdu bychom je neměli zatahovat do partnerských neshod, protože za to fakt nemohou. Jinak se zapojují do denních radostí a starosti rodiny a s tím souvisí i vnímání potřeb jednotlivých členů a nejen svych. Pokud je budeme striktně držet stranou, vyrostou z nich sobečtí a egoističtí jedinci, kteří se nakonec složí při první situaci, kdy zjistí, že tomu tak není. Přeci nežijí ve vzduchoprázdnu. Nebudeme je vystavovat tlaku, zda budou mít, co jíst, ale musí si postupně uvědomovat priority. Nenecháme staršímu dítěti celý den na krku péči o mladšího sourozence, ale chvíli na něho dohlédnout může. Zrovna asi i co se týká dalších rodinnych rozhodnutí, kdy je naopak dobrá rodinná porada, kdy má dítě možnost projevit svůj názor a přání. Nic z toho samozřejmě nezůstane zcela na jeho bedrech. Asi dost záleží na zdravém rozumu a normální rodič to zvládne i bez psychoterapeuta, rodinného poradce... atd.
Budiž to poučením nejen pro pí Bohdalová, ale pro každého. Zpravidla se to stane z něčeho starého zapomenutého ze špajzky nebo lednice, z uzeniny, z delší doby otevřené konzervy, nakládané zeleniny... popř. špatně zavařeného výrobku. V tomto případě při sebemenším podezření bez lítosti vyhodit, následky mohou být fatální. Přeji pí Bohdalová i ostatním úspěšnou léčbu.
Rodině upřímnou soustrast. Ztráta blízkého člověka je trauma. Vše kolem pohřbu a vypořádání majetku je deprimujici. Vysvetlovat to dětem je neskonale bolestivé. Škoda, kdyby pí Ptáčkové kolegyně pomohly třeba s tímto, možná by to byla větší pomoc než vybrané peníze. Vím, že sbírka je dobrovolná, ale obávám se, že se konkrétně tímto počinem zdiskredituje instituce sbírek jako takových a mnoho lidí příště pro opravdu potřebné už nebude mít pochopení a důvěru. Když se stane nějaká tragédie, pozůstalí se musí smířit s určitými změnami v dalším životě i majetkovými. Je přeci tolik životních situací, kdy je třeba přehodnotit priority a nemohou se vždy na všechno uspořádávat sbírky.
Pan Ptáček musel být hodně zoufalý, když coby odborník na slovo vzatý nebyl schopný problémy řešit profesionálně. Škoda, že mu ani nedokázali pomocí jeho nejbližší.
1
Sledujících
0
Sleduje
1
Sledujících
0
Sleduje
Celkově obraty "právo na hlídání dětí" nebo "povinnost prarodičů hlídat" je úplně zcestné. Rodiče i prarodiče jsou dospělí, tedy zodpovědní sami za sebe. Jelikož jsou příbuzní a měli by se mít rádi, tak si vyhoví, ale s respektem k potřebám těch druhých. Pokud si to vynucují, smůla... Hlídání by nemělo být samozřejmostí. Rodiče by se neměli spoléhat bez předchozí domluvy a strčit dětí k babičce a dědovi, kdykoliv se jim to hodí. Trend posledních let je takový, že dětí mají na vše právo, žádné povinnosti. Během studií dětí se rodiče většinou odbývaji, aby jim vše dopřáli. Pak jen dál podporuji, bydlení... Pak tedy vnoučata a nakonec, když potřebuji sami pomoc, děti nemají čas. Ať si to udělá každá rodina podle sebe, ale mělo by to být s určitou vzájemnou úctou a láskou, pak jde všechno líp.