Vymáhat škody po neplatičích je přece součást rizika byznysu pronájmu. Když někdo vyrábí řekněme skříně nebo vyvíjí software, a zákazník mu nezaplatí, tak mu taky nikdo nic nedá, a poraď si jak umíš. Jinými slovy ty miliardy půjdou na přímou podporu soukromého byznysu pronájmu, který nevytváří žádnou přidanou hodnotu, jen vysává trh a šponuje ceny. Byty se musí využívat, protože je jich z podstaty omezené množství. Ale ne tak, že z tohohle pochybného kšeftu těm šťastnějším z nás uděláme ještě zlatější důl. Co myslíte že udělají ceny po tomhle zásahu? Naopak, je třeba nastavit takové prostředí, aby držet prázdný byt byl luxus, který si každý dvakrát rozmyslí (daň z nemovitosti ve výši XX% tržního nájmu v dané lokalitě třeba). Je vidět, že nikomu nejde o dostupnější bydlení, ale o peníze pro určité zájmové skupiny. Co chceme v naší slavné republice...

Nehodnotím nijak, jestli je nebo není problém se zbavit problémového nájemníka, ale to patří k riziku podnikání. Nikdo vás nenutí byty pronajímat. Ale chcete-li si je držet prázdné, bude vás to bolet. Prodejte je a pomozte tak snížit ceny.

A tak končí poslední marná naděje jedné ztracené generace. Žádné zlevnění nebylo a nebude. Vzdejte to, nic hezkého vás tu už nečeká a nikoho nezajímáte. Je vás moc a hodnotu žádnou nemáte.

Takže se z pronajímání stane státem garantovaný byznys s jistým výnosem. Aby každý kdo na to má uchvátil a z trhu stáhl těch bytů co možná nejvíc a vyhnal tak ceny výš a výš a výš. Přece musíme růst, aby bylo dobře. Ale jen někomu. Rozdíly mezi lidmi už dávno nejsou dané pracovitostí nebo vzděláním. Ale z valné většiny jen tím, kolik nemovitostí člověk nebo jeho předci urvali pro sebe. Nula - žebrák - ať dělník nebo chirurg. Dvě a více - za vodou - ať metař nebo programátor.

Struna je přetažená. Bude muset být buď válka nebo vyvlastňování.

Žil jsem mezi sytými i mezi hladovými. A mohu jen konstatovat, že sytý hladovému nevěří. Investujme si do omrzení. Ale pouze do cetek, jako jsou bitcoiny nebo akcie, ne do něčeho tak fundamentálního, jako je prostor k životu, který pak nutně chybí jinde. Mimochodem povinnost pronajímat taky možné řešení. Plus to zdanit tak, aby se to skoro nevyplatilo a nešlo to obcházet nasazením rodinných příslušníků. Ono k něčemu dojde. Mladí se ještě chvíli nechají dusit ve vlastní šťávě, ale věčně rozhodně ne.

Ze 17500 měsíčně zaplatíte nájem plus energie v Praze, plus jídlo a ostatní a nestěžujete si? To budete mít hodně levný podnájem. Pozůstatek regulovaného nájemného? Nebo žijete ve sdíleném bytě? Doporučuji se podívat na realitní portály. Pod 15 tisíc s poplatky je problém v Praze sehnat garsonku ve sklepě. Neberte to prosím ve zlém, jen mě zajímá, jak to mají jiní.

Život v nájmu není život, ať se nám investoři snaží namluvit co chtějí. Až na opravdové výjimky, kdy je člověk třeba bohém-umělec, nebo má kapitál ve srovnatelné výši jinde. Investování do nemovitostí je ve všech podobách parazitismus, a bude se do toho muset hrábnout, nechceme-li se tady povraždit. Daně, zákaz pronájmu soukromými subjekty, zastropování vlastnictví a následné vykupování státem... možná někdo vymyslí něco lepšího, ale bytový investor je jedna z nejodpornějších kategorií lidí, která jen luxuje trh od všech příležitostí. Nic lepšího než zánik si nezaslouží. Jestli je někdo z nich opravdu tak naivní, že si opravdu myslí jak páchá bohulibou činnost, když koupí byt aby ho mohl pronajímat, pak je mi ho líto. Ale nemyslím si, že někdo takový existuje.

Společnost žije těžce konkurenčně a predátorsky, a na místo na slunci mají opravdu nárok jen ti nejsilnější a nejbezohlednější. A díky technologiím si to všichni uvědomují. S tímhle něco dělejte a nesnažte se lidi oblbnout chemikáliemi. Podívejte se do myšího ráje. To co se tady děje přesně odpovídá. Pár alfa samců a zástupy bet s ohryzanými ocásky, kteří nemají sebemenší šanci se prosadit, utéct není kam, a výsledkem je rozvrat, deviantní chování, stres, deprese, až vyhynutí. Experiment má své nedostatky, ale v tomhle se dá interpretovat dost dobře.

Máte pravdu. Bohužel to však utopie je, jelikož veškerou energii člověk vydá na vybojování sebemenšího prostoru k životu v té naší úžasné společnosti (viz myší ráj). Ono moct si dovolit jak říkáte "makat fyzicky", a neživořit přitom někde na ubytovně, to by se dalo označit za privilegium, které je většinou určené zděděnÿm kapitálem (ať už materiálním, sociálním nebo jiným). Myslím, že 80% lidí, uvězněných v korporátech by radši vzalo do ruky krumpáč nebo šroubovák. Jenže pak by jaksi nezaplatili ani ten nájem. O splátce vysněné celoživotní hypotéky na garsonku ani nemluvě.

Developeři a realitní makléři jsou dvě z nejzbytečnějších a nejodpornějších skupin lidí. Neumí absolutně nic, co by neuměl běžný občan, a vydělávají jen na naivitě a strachu lidí a na tom, že predátorsky luxují z trhu všechny příležitosti. Postavit s několika pomocníky barák by s dnešními technologiemi zvládlo 80% obyvatelstva. Ale díky těmto profesím jen 20% nejšťastnějších zavadí o možnost to vůbec zkusit. Nic lepšího než krach jim přát nelze. Líto je mi těch několika málo z nich, kteří jsou tak naivní, že jsou vážně upřímně přesvědčeni o své užitečnosti pro společnost. Jenomže namluví vám to každý, stejně jako ti apoštolští investoři do bydlení.

Ono zkoušet to z nuly naostro, rovnou v reálném světě, to dá docela fušku. Tam už se chyby netolerují, a velice rychle Vám dojdou náboje. Nehledě k tomu, jaký vliv mají tvrdé nezdary na Vaše sebevědomí a psychické zdraví vůbec.

Zkrátka každý hraje podle jiných pravidel. Ta změna režimu byla šok a vyhráli ti, kdo to pochopili nejrychleji. Až tady bude svoboda 100 let, tak se to snad nějak ustabilizuje. Jen do té doby to ještě mnoho lidí odskáče osobní tragédií, za kterou se mu dostane víceméně jen posměchu. Spousta lidí ani přes mrtvoly nechodí, nebo nechce chodit, jen si sami nemohou dovolit brát přílišné ohledy na ty pomalejší a nemotornější. Je to smutné.

Bude samostatné, protože mu umete cestičku? A pak se sesype? To se asi trochu nechápeme ne? Ano, sesype se to dítě, které bude mít umetenou cestičku (vlastní zkušenost), ale to rozhodně neoznačíme jako samostatné. Může a nemusí být poslušné, ale rozhodně není samostatné. Nebo to bylo myšleno ironicky?

Ono to není tak jednoduché. Na psychiatrii končí dost velké množství těch, kteří jsou poslušní až do roztrhání těla. Jen najednou zjistili, že pro život jim to k ničemu nebude. Nějaké hranice ano, ale poslušnost prosím opravdu ne.

Souhlasím a obdivuji vás, pokud to takhle máte. Já bohužel neměl tak osvícené rodiče, a až příliš pozdě jsem pochopil, že s poslušností nedojdu nikam. Ale co dělat, když nic jiného neznám, stejně jako nic jiného neznali naši. Samostatnost a zdravé sebevědomí je velký dar, který je schopen předat jen samostatný, sebevědomý, dobrý a vyrovnaný rodič.

Ony hlavně takové už ani neexistují. Respektive bavili bychom se o těch absolutně nejnižších sociálních skupinách. A i dělníkovi u pásu je málokdo schopen zadat práci tak, aby mu stačilo se tím přesně řídit.

Ano, jsou to dva zcela rozdílné pojmy. O slušném chování článek nebyl. A s tím, že poslušnost je pro kočku, neboť se vylučuje se samostatností, to je bohužel hořká pravda.

Ano, máte pravdu. Pravděpodobnější tedy je, že skončí bezdětný a opuštěný, ale jinak ano, určitě by své děti nedokázal vychovat ke spokojenosti a štěstí. Jen pro toho kdo to zažívá to není tak vtipné. (Nic ve zlém, jen prezentuji svojí zkušenost)

To je přesně to o čem mluvím. Desítky let jste zvyklí, že bude všechno dobré, když do puntíku splníte vše co se po vás chce. A najednou žádné příkazy nrpřicházejí, nikdo po vás nic nechce (kromě peněz), nikoho nezajímáte, nic vlastně neumíte, podle všech si za to můžete sami, a když o tom promluvíte, jste sebestředná a nechcete dospět. Já váš názor chápu, ale moje rodiče byste taky jen těžko označila za dospělé. Jen v jejich době ještě poslušnost k životu víceméně stačila, neboť je tím někdo provedl, a tak se to nikdy nedozvěděli. Teď už to zdaleka nestačí, a nastává to co popisuji. Není o co stát, to mi věřte, a určitě v tom nebudu sám. Neznám Vaší situaci a Vy neznáte moji. Jen pevně věřím, že nikoho nechcete šmahem jednou větou odsoudit.

Pokud jsou víceméně všichni vedeni k poslušnosti, není to ideální, ale nějak to jde. Pokud jsou všichni vedení k samostatnosti, je to možná lepší. Tragédie je ale situace, kdy dítě vedené k poslušnosti, které se o tu poslušnost ze všech sil snažilo, najednou zjistí, že ve velkém světě samostatných, sebevědomých a cílevědomých po něm neštěkne pes. Nezíská přátele, partnera, slušné zaměstnání, ani bydlení. Rodičům to může leda tak vyčíst, i když ví že dělali co mohli, ale druhou šanci na život už nikdy nedostane a může leda tak v depresích přežívat na okraji společnosti. Vím o čem mluvím. Je to hnus, za který nikdo vlastně nemůže a řešení to nejspíš nemá.

Bože můj, za pět tisíc měsíčně...