Nádherná odpověď. Ony si ty milé snachy neuvědomují, že jednou budou též na paškále jako tchýně.

Já mladým do ničeho nekecám a je mi fuk, co jim snacha obleče. A je mi fuk, co a jak se bude jíst atd. Jsem ráda, když tam můžu být a ráda se vším pomůžu. Ale syn a snacha si to rádi dělají sami a po svém a já jsem babi na plný úvazek - s vnoučky blbneme, hrajeme si a jdeme hlavně ven.

Vůbec nemáte tušení nic o rodinném systému!!! Zjistěte si něco o dynamice rodů!!! Bert Hellinger a rodinné a systemické konstelace!!! To žena má následovat svého muže. Tak to bylo je a bude. Vždy muž si přivedl domů nevěstu a ta pomalu a s úctou převzala domácnost od své tchýně, aby ji pak vedla ona. Prostudujte si řádně psychologii ano prosím? Vždy je muž a jeho rod ten, který uvítá ženu a její rod. Tuto dynamiku zničili až komunisté a doba po válce. A pokud se to nezmění nebude ve společnosti dobře. Zjistěte si o tom něco ano? Od dob jeskyní to tak bylo. Ano, blbé přirovnání, ale je to tak. Ženy odcházely a mají odcházet a následovat své muže!

Úcta - to je to, co chybí ve společnosti.

Nemám problém, že kluci jsou tu pro své ženy a děti, tak je to správně. My svým synům, dětem a oni zase svým dětem. Problém je v úctě.

První dva synové, co teď mají takovéto ženy, tak se pomalu po svatbě přestali stýkat ne jen s námi, ale i se svými dvěmi dalšími bratry. Třetí má 5 let fajn ženu, kadeřnice, šikovná, milá, hodná. Vycházíme spolu dobře a sama mi to často říká, že ty dvě nechápe, že i s ní nechtějí mít nic společného. Přirostl nám k srdci i její syn z prvního vztahu. 4. syn je teď po 6 letech sám a stýská se jemu i nám po holčičce od přítelkyně, kterou jsme si zamilovali.

Můj muž mi stále opakuje jednu věc: ,, Ty ses jim chtěla zalíbit, zavďěčit a to je špatně, to ony dvě se mají snažit se tobě, nám, zalíbit, když vstoupily do rodiny. Tak jako naši synové k nim. Tím se ponižuješ a pokud to nepochopila ani jedna, nemají v tvém, našem životě, co dělat. Však obě mají syny a jednou budou tchýně svým snachám a vrátí se jim to.”

A odbočím k Vám. Takto, jak jste to napsal mě, tak to říkáte své mamince?

A přitom by stačilo tak málo - vzájemná úcta a respekt. Můj muž mi stále opakuje: ,, Ty se jim furt chceš zalíbit, zavděčit. To ony dvě to mají chtít udělat směrem k tobě, k nám, to ony dvě přišly do naší rodiny, tak jako naši synové do jejich.” S třetí snachou máme dobré vztahy a ta je nechápe a ani se s nimi s naším synem nestýkají. Ta má klučinu z prvního vztahu, máme ho rádi a tak mi to opakuje, že jim nerozumí. 4. syn se před časem rozešel s přítelkyní a tam nám chybí její holčička, tu jsme měli taky moc rádi.

Snachy přály. Problém je jen u těch dvou a nechápeme to nikdo. Ale můj muž říká, že jsou v tom peníze. My nemůžeme tolik dát, když musíme to vždy spravedlivě rozdělit mezi 4 syny a 6 vnoučat. Můj muž se na oba kluky zlobí, že jsou podpantofláci jim řekl. Že by se měli stydět. Já jsem z toho smutná. Bylo to kvůli synům, jsou to moje děti, člověk by pro ně od narození dýchal a teď už mě to bolí kvůli vnoučátkům. Jak mamky řekly, tak jsem vždy s nimi vše udělala. Když byli u prvního syna kloučci malí, miminka, volal jenom nám na hlídání, že tchýni nevěří, že je neschopná a tchán je chlap. Že ví, že to s nimi umím nejlíp. Ale už půjdou do školy a tak už mě nepotřebují mi řekl, že už to tchyně a tchán zvládnou. Smutné že? Že mi chybí, to ho nenapadá? Mám se svou matkou velmi špatný vztah, celý život teror, do všeho se vrtala a rozkazovala, vše muselo být podle ní. A mě to vadilo a tak jsem si řekla, že toto svým dětem nikdy neudělám. Snach jsem se vždy zastávala, když se kluci na ně přede mnou obořili a bylo to málo. Vše jsem dělala, jak my řekly, nikdy jsem synům NIC proti nim neřekla. Nikdy jsme se nepohádaly, nelezu jim do věcí, neotravuji a před návštěvou jsme se vždy prvně zeptali, zda smíme přijed a kdy a kdy máme jed domů. Třetí syn a snacha to nechápou, ti se s nimi dvěma ( už dávno před námi nestýkají ). Právě kvůli snachám mi řekl syn, že se kluci úplně zbláznili, že je nechápe a že i jemu řekli, že tam k nim nikdo jezdit nemá, že nemají čas a pod. Ani ten v ČR a to je jen kousek a ani ten na Slovensku. Když nevíte pozadí, tak nemůžete soudit. Moc to bolí, věřte mi.

No nevím, jak ostatní, ale já ano. Mám 4 syny a tak nebyl čas se jen na jednoho pověsit. Jsou brzo za sebou a byl to záběr je postavit do světa. Kluci ( dnes už muži ) jsou všichni šikovní, vždy jsem jim říkávala, aby se vše naučili, že kdyby se s námi s mužem něco stalo, ať to umí. A tak umí vařit ( fakt dobře ), prát, žehlit, vše kolem úřadů atd. Jsem zdrav.sestra a dlouho jsem pracovala v Rakousku, kde teď žijeme a dva jsou tu a dva šli za manželkami. Jeden ČR ( ale pracuje v Rakousku ) a jeden Slovensko. 8 let 14 dní z měsíce jsem byla v Tyrol a mužská parta s tátou doma a 14 dní zase v ČR až jsme nakonec po maturitách dětí odešli celá rodina - byl to jejich nápad a tak jsme ho uskutečnili. Do výběru žen jsem jim nikdy nemluvila a měli je fajn. Ta v ČR je právnička, jedináček a u té je na 1. místě její otec ( rodiče má rozvedené ). Táta vše jim platí - hypotéku, auto, telefony atd. A matka její má milionáře a z té strany se sype taky. Tam se nemůžeme s nikým rovnat. Mají dva kloučky malé. U té druhé je to podobně, ta je učitelka na vyšším stupni. Zemřel jí před 11 lety muž, kamarád našich kluků, a tak jí s dětmi tehdy pomáhali ( ještě v Tyrol ) až se druhý syn zamiloval a mají spolu třetího synka. Dostala dům po babičce a on ho krásně opravil, miluje její děti. Třetí má kadeřnici a ta má syna z prvního vztahu a tam jsme v pohodě. Opakuje mi to dokola, že ty dvě snachy nechápe, že nás má ráda. Poslední syn se po 5 letech rozešel a tam byla taky jen její holčička a syn to nesl jen kvůli té malé těžce, měl ji od 1 roku, taky si ji zamiloval. Vždy jsem udělala vše, jak si

Tak to jste trefil hřebíček na hlavičku. Myslíme, že to se stalo i nám. Dávali jsme, co jsme mohli. Ono to rozdělit mezi 4 děti není jen tak, jsme spravedliví a každý tím pádem dostane menší sumu, než kdyby byl sám. No a tím jsme se nemohli rovnat druhé straně, kde snacha je jedináček a k tomu jsou její rodiče velmi bohatí, byť jsou rozvedení. My mluvíme o desetitisících a tam o miliónech. Tu jim její táta koupí auto, pak velký traktůrek na zahradu, novou pračku a sušičku, máma jim zaplatí dovolenou a my se zmohli tak akorát jim naplnit ledničku. Máme celkem 6 vnoučat a ty taky ošidit nemůžeme a tak všem stejně a tím se to zase rozmělní. Nejstarší má dva své syny, druhý si vzal vdovu s malinkými dvěma dětmi, když jeho kamarád zemřel, tak ji pomáhal, až se zamilovali a mají spolu syna a třetí žije s přítelkyní, co má syna z prvního vztahu a další děti nechtějí. Máme je všechny rády. U druhé snachy stejné, dostala starý dům po babičce, druhý náš syn, její muž, ho celý krásně opravil a pokračuje dál, ale dům je psán jen na ni. Rodiče je podporují, ale o hodně víc, než můžeme dát bohužel my.

Velmi Vám děkuji, začínám to tak dělat. Ono jiné cesty není. I Vám přeji z celého srdce krásné Vánoční svátky.

Teď už skoro ne. Prý nemají rodiče čas a kdybychom chtěli přijed, tak zase tam bude její táta a nebo máma a nebo už prý vnoučci něco s nimi mají atd.

Pročítám diskusi a žasnu, žasnu nad obrovskou nenávistí žen ke svým tchýním - matkám jejich mužů! Napadá vůbec některou z Vás, že když se stanete matkou jen synů ( můj případ, mám 4 syny a žádnou dceru ), tak že jsem od Vás ,, snach “ ihned odepsaná? A to jen proto, že mám syny? V čem je taková žena horší, než ta, která má dcery? Naprosto to nechápu a bolí mě z těchto postojů u srdce. Svou první tchýni jsem měla a stále mám ráda ( jsme rozvedení s prvním mužem ) a rodiče druhého muže jsem nepoznala, zemřeli v jeho 25 letech. Já mám horší vlastní matku, než několik tchýní dohromady, zlejšího člověka neznám. Přeci bez té mamky, co vychovala toho chlapce, pak mého muže, přeci bez ní by tu ten muž na světě nebyl? Ve společnosti chybí úcta!

Co se článku týče, tak paní si spíš hraje na chudinku a nebo na zajímavou a nebo ji nechápu. Když to nechci, tak to dětem řeknu a řeknu to v klidu a s úsměvem. Kluci se mne taky párkrát ptali, zda to či ono tak chci a usmála jsem se na ně upřímně, objala je, poděkovala jim a stála si za svým.

Jenže Vy mluvíte o své tchýni - matce své ženy, ale problém tu v diskuzi mají ženy se svou tchýní, tedy Vaší matkou. Nechápu to! Pán Bůh mi nadělil 4 syny a proto jsem odsouzená jako ta špatná a hnusná ženská?

Souhlas, nechápu tyhle ženské, vůbec si neuvědomují, že bez těch matek by ty chlapi doma neměli!!!

Proč jste si ho tedy brala, když jste k němu měla odpor? Že se nestydíte o něm takto mluvit. Zemřel v mladém věku, otec Vašeho dítěte, smutné to Vaše vyjádření.

No je z Vašeho psaní cítit, že jste ho nemilovala. Takto hnusně se o něm vyjádřit, to bych se sama před sebou styděla. Dej mu pán Bůh věčného klidu.

Pozor, většinou to syn nabídne svým rodičům, ale té své doma se nezmíní, páč by bylo zle!!! Jak jste teď předvedla. Celý život jsem vařila o porce na víc a když se někdo zastavil, tak dostal najíst. A když to zbylo, druhý den se to dojedlo v pohodě. Bylo nás 6 a jeden člověk na víc se prostě v klidu najedl. A i kdyby na mě nezbylo, nehrála jsem si na chudinku, měla jsem radost, že dotyčnému chutná.

Syn je pozval ne? A že to té své neřekl? No asi se jí bál, paní se měla nad sebou zamyslet a ne se tu hodit do role oběti. Já bych si tam sedla a bylo. Její chyba, že dělala chudinku v kuchyni. To je neskutečné, jak některé ženské hrají chudinky. Syn asi nechtěl být bez rodičů. To ji nenapadlo? Nechápu stále tu všeobecnou nenávist k matce svého muže! Bez té ženy - mamky, by tu ten chlap nebyl ne?

Ale paní, jsem tchýně 3 ženám od mých 4 synů ( poslední je sám a chce trávit svátky s námi zase po dlouhé době, protože 10 let jako číšník v Alpách na hotelu volno neměl ) a věřte mi, že v tom to není. My se se snachami nehádáme, nikdy jsme si neřekly křivé slovo, ale vztahy jsou ,, nijaké”. Snažím - li se je to špatně, nesnažím - li, tak je to taky špatně. Nikdy jsme s mužem za ty roky neslyšeli - ,, mami, tati přijeďte k nám na Štědrý večer”. Srdce mi za ta léta pukalo bolestí, když první syn posílá videa, jak tráví jeho kloučci večer jen s otcem naší snachy. Pro svého tatínka má slabost, ten smí vždy a vše. Ji její mamka ( rodiče jsou rozvedení ) je z toho smutná, že žádný rok si to neprohodí a to bydlí ve stejné vsi. Třeba aby její otec ( vnoučků děda ) přijel až druhý den. Prostě ne. Syn už se mi za to omlouval tolikrát, že ať to chápem, že ví, že nás to mrzí, ale že chce mít doma klid. A tak vždy čekáme, až dostaneme termín ,, audience”, kdy madam řekne. A druhá snacha? Tu to ani nenapadne mi říkal druhý syn a on to raději nenavrhne, aby nebylo zle. A tak vnoučci rostou a nám vše utíká jen čas a já se s tím sice těžko, ale smiřuji. A třetí syn spolu děti nemají a ona má syna z prvního vztahu a ten nás má rád a my jeho a jsme spolu víc svázáni, než s pokrevními vnoučky. Ale tam snacha by chtěla, je fajn holčina, ale syn nechce, že chce mít svůj klid, tak se nevnucujeme. Každý rok mi to opakuje, že ty dvě druhé nechápe, že jsme fajn. Je to v ženských našich synů, nemají zájem a tak to bereme. Jedno mě těší - obě mají syny a budou jednou též tchýní svým snachám 🤣.

I té mamince samoživitelce někdy kamarádi vyhlásí sbírku a proč ne? Tady pán místo, aby chodil v klidu do práce a těšil se domů za svou ženou a novým miminkem a synkem, tak z práce musí odejít a během chvilky dělat maminku miminku a dvouletému chlapci a tatínka zároveň. K tomu hluboký žal, který má teď v srdci, tak proč mu to neulehčit sbírkou? Dala jsem taky trošku a mám dobrý pocit, že tatínek aspoň na chvilku může být, sice v hlubokém smutku, ale v klidu ohledně finančního zabezpečení. Vím, jak rozervané srdce teď má - zemřel mi bratr, taky nečekaně a mladý. Dovedete si vůbec představit, jak moc to bolí?

Mladému tatínkovi přeji z celého srdce, aby tuto velmi těžkou životní krizi ustál ve zdraví. Aby se nebál projevit to trápení a přitom dokázal potěšit a provést touto dobou i své malé děti a to co s nejmenšími následky pro všechny tři. Jsou pod ochranou krásného a milovaného anděla, který na ně z hůry dohlíží.

Víte vůbec o čem píšete? Člověk je kontaktní tvor - miminko potřebuje jednu osobu, na kterou bude vázán. Záchraná kotva, jistota a bezpečí. V normální rodině a situaci je to matka, někdy otec, babička, děda a postupně se seznamuje se světem. Jenže v kojeňáku NE! Tam je to pořád ústav, to není domov. Bože kdy už tohle lidi pochopí? Přečtěte si studie, kdy v sirotčincích jeden lékař viděl, že na jednom patře miminka hodně umírají a na druhém skoro vůbec. A tak se ptal tenkrát pečovatelek jak a co s mimči dělají a rozdíl prvně neviděl. Až pak jedna pečovatelka mu ukázala, co dělá - každé miminko pohladila, pochovala a usmála se na něj a položila ho zpět do postýlky a dala mu láhev. A tato zprvu přehlédnutelná věc byla tou věcí zásadní - láska a bezpečí a zájem o každého jednoho. Tak málo stačí, aby miminko přežilo. Ani výborná hygiena, lepší jídlo v tom nesehrálo takovou roli. V Plzni na nedonošencích měl primář najmuté ,, chovací” pečovatelky! Už chápete? Ústav je neosobní a bolestná rána pro miminka. Nechte se zavřít do takového to prostoru s 10 postelema, dají Vám jen jídlo, umožní hygienu, čisté prádlo, ale jinak zhola nic. A věřte, že za pár dní a týdnů Vás to zničí!

Do školky jsem začala ( Bohužel ) chodit až rok před školou, matka byla doma s mladší sestrou a tak mě kvůli místu nevzali. To, co popisuje paní v článku, tak se jistě dělo, jenže já měla doma s matkou a otcem takové peklo, že školka byla pro mne oproti tomu slast. A jak moc jsem chtěla jít domů až po ,, O”, ale to nešlo, než párkrát. Doma se řvalo jen po mě, bita jsem byla jen já, tři mladší sourozenci nic. Tak že ve školce, kde bylo tolik dětí, tak jsem byla ,, dokonale neviditelná”. Z domova jsem byla vycvičená jako voják poslouchat a tak mi to ve školce nedělalo problém. Milovala jsem si hrát, tancovat, malovat, zpívat. Tak že jsem zaplula mezi hračky a já byla v ráji a učitelky spokojené, páč o mě nevěděly. Doma to bylo peklo - co děláš? Pojď sem, mlč, mluv, sedni, neválej se, lehni a spi, teď si nehraj, úklid po všech sourozencích, hlídat je, seřežu tě ( a tak se stalo ), tě umlátím, neřvi nebo tě střískám znovu a dál a dál…. Ve školce byly hračky, panenky, kočárky ( doma moje jediná voňavá ,, chodička “ od babičky musela stát na načančaném gauči v zamčeném obýváku a nesměla jsem si s ní nikdy hrát !) Do dnes a je mi 56 to nechápu, proč mi ji matka nedovolila ( asi žárlila na mne, svou dceru, že mi ji její matka, má babička, dala k Vánocům, tak mě potrestala za to ). Ty horší věci tu rozepisovat nebudu - vždy jsem si myslela a i mi to sousedé říkali, že jsem snad adoptovaná ( nejsem ). Tak že školka a škola byly pro mne vlastně výhra. Jediné, co si špatného pamatuji, byly kynuté knedlíky s povidly, která chutnala jako hlína 🤣🤣🤣 a mléčná polévka s nudlemi, hnus.