Probuďte se a vzpomeňte si, že i při těžbě ropy či plynu uniká do ovzduší vác metanu než dokáže vyprdět stádo krav.

A kolik metanu produkují cvrčci, brouci a červi? To se zdaňovat nebude? Že se to týká zatím jen Dánska?

Na železnici se používá 5 barev, přičemž červená a modrá znamená zákaz jízdy. Ale u té modré je to trochu omezené.

Představte si, že tohle znám, jistou dobu jsem se tím i živil. A rušení přejezdů probíhalo i 70. či 80. letech a museli jsme řešit způsob, jak se na pole dostat.

Poněkud přerostlí žáci základní školy.

Odsloužil jsem si 35 let na železnici jako výpravčí. A v této funkci jsem musel nosit sako i vázanku. V létě jsme měli nosit bundokošile (byly s dlouhým a později i s krátkým rukávem) a ty se při dlouhých dvanáctihodinových směnách (časně ráno bývalo chladno) se přes ně dost špatně oblékalo sako a to už vůbec nemluvím o vázance. Proto jsme později mohli nosit i košili s krátkým rukávem pod sakem a s vázankou. A na to, aby výpravčí vypadal jako ze škatulky, dohlížely snad všechny kontrolní orgány.

Nejenom houkat, ale i sledovat provoz a stav zabezpečovacího zařízení na přejezdu. Ale dík aktivistům choulostivým na hluk jsou na lokomotivy dosazovány houkačky, které jsou slyšet sotva na několik málo desítek metrů. A to v autě, kde máte naplno puštěno rádio či jinou hudbu a zavřená okna, ji neuslyšíte, ani když stojíte u přejezsu.

Doporučil bych Vám některou větší stanici navštívit a vyhledat nějakého dozorčího provozu, který by Vám mohl funkci dopravní kanceláře ukázat a vysvětlit názorně jak co funguje. Ano, ve spoustě bodů máte pravdu, ale v jiných máte velice naivní představu.

A víte, že některé trati slouží jako odklonové v případě poruch, výluk nebo nehod?

Ono by nrebylo potřeba přejezdy rušit, kdyby uživatelé silniční komunikace dodržovali pravidla o tom, kdy a za jakých podmínek lze přes přejezd přejet. Ta pravidla nejsou moc složitá a když nejsou dodržena, dojde k zastavení provozu na silnici i železnici. Oběti na životech i materiální škody jsou jedním z důvodů rušení přejezdů.

Souhlasím s alternativními tresty, nejlépe ve formě domácího vězení. Neplatič může pracovat a to, že svůj volný čas bude trávit jen doma, znemožní mu utrácet za chlast či hazard. A když rozhodnutí soudu musí respektovat investor veřejné stavby, proč by ji neměl respektovat zaměstnavatel a část výdělku odesílat přímo na účet toho, pro koho jsou alimenty určeny. Nesouhlasím ale z tohoto důvodu odebírat řidičák, protože neplatič se třeba jako řidič živí, či jej nezbytně potřebuje, aby mohl vydělávat.

Myšlenka jako taková nevypadá špatně. Jenom nevychází z reálných čísel. A pak: Která povolání zařadit mezi ty náročná? Hasiči, záchranáři, policisté a vojáci každý den mají nějaký obtížný zásah a hodně se o něm mluví. Jenže když to převedeme na jednotlivé pracovníky, kolik z nich má každý den tak namáhavou činnost? Není na tom hůř svářeč, který svoji práci dělá každý den osm hodin a vyžaduje se od něho nejen přesnost a odpovědnost, ale je vystaven mikrovlnnému záření (tuhle práci mám zakázanou od doby, kdy jsem byl vylepšen kardiostimulátorem), denně i přes používané pracovní pomůcky si poškozuje zrak a protože pracuje v dost nepohodlné poloze i klouby. A takových, zcela nezbytných profesí (obávám se, že robotická náhrada je vizí velmi vzdálené budoucnosti, ten zatím zvládá práci za zcela přesně vymezených podmínek) bude celá řada, ale mediálně se jim nevěnuje vůbec žádná pozornost. A politici i členové různých odborných komisí vycházejí spíš z toho, co je mediálně známé, místo toho, aby se na pracoviště podívali či dokonce (za odborného dohledu) si práci vyzkoušeli. Mezi poslaneckými a školními lavicemi asi veliký rozdíl nebude (první určitě poskytne větší komfort) a proto se pro výkon politické funkce nějaké odborné vzdělání nepožaduje.

A zkusil jste si bez všech chytrých příruček představit, jak funguje ekonomika? Peníze totiž nerostou na stromě.

Ono to s těmi dnešními mladými je docela složité. Když se na ně někdo křivě podívá, jsou z toho zralí na psychiatra. My jsme to neměli o nic snazší než oni. Když jsme potřebovali bydlení, museli jsme se uskrovnit a žít u rodičů v jedné místnosti a to nás vedlo k tomu opatřit si bydlení vlastní. To obnášelo po celodenní práci jít odpoledne makat na stavbu družstevního domu, v němž jsme měli získat byt. Nebo se pokusit o stavbu vlastního domu a to bylo ještě složitější, protože kromě vlastní práce přibylo shánění materiálu i řemeslníků. A když do toho obvykle přibyly i děti, museli jsme zvládnout i tohle. A pracovní doba byla o dost delší, pamatuji 46 hodinový pracovní týden a to znamenalo i práci v sobotu. Možná právě tyhle existenční starosti způsobily,že jsme se naučili své problémy řešit sami bez cizí pomoci.A když na konci pracovní kariéry nám dovolili pracovat 36 hodin týdně, zato v nepřetržitém provozu v noci i o víkendech. Jenže tohle jsou vzpomínky osmdesátníka a těm mladým to bude připadat jako příběh z jiného světa.

Myslím, že spoustu činností se podařilo úspěšně zdigitalizovat a to i přesto, že to není o moc jednodušší než zpackané digitální stavební řízení. I já jsem se v závěru své profesní kariéry setkal s digitalizací. Týkalo se to železniční dopravy a tím nemyslím jen to, se se týká tolik vychvalovaného ETCS. Tehdy se začínalo tak trochu od lesa. Šlo o přenos informací týkajících se vlakotvorby a pohybu nákladních vlaků zavedených do systému. Takže tyhle informace se už nepředávaly telefonicky, ale nejprve pomocí dálnopisu a teprve později internetu. Vlastní práci to pak urychlilo a usnadnilo. A teprve když tento systém začal bezchybně fungovat, přešlo se k předávání informací o jízdě všech vlaků a elektronické evidenci jejich jízd. Naše stanice se stala takovým pokusným králíkem, kde jsme veškeré informace o jízdě všech vlaků sbírali ze tří směrů, evidovali je v elektronickém dopravním deníku a opět telefonicky do tří směrů předávali dál. Bylo to někdy dost náročné, ale IT specialisté, kteří se o fungování systému měli starat, toho zase moc o provozu nevěděli. Takže změny přicházely až po konzultacích s námi, kteří jsme řízení dopravy měli na starosti. Později, když se trochu otrkali, pokusili se upravit systém podle svého a ono jim to jen málokdy fungovalo a museli se vrátit. A dá se říct, že to docela funguje (s výjimkou případů nějakých mimořádností).

Dnes je ze mne dvacetiletý důchodce, internet používám a pochvaluji si, že fungují elektronické recepty, že nemusím běhat po nemocnici se štosem papírů a potřebné údaje má lékař k dispozici ještě dřív než přijdu na řadu.

A nezačala už 1. září 1939? Do roku 1941 Hitler stačil osadit skoro celou Evropu (s výjimkou Velké Británie, Irska, Portugalska, Švýcarska, Švédska, Finska a jeho spojenců).

Není to nějak moc učené? A co když to něco žák porovná, vysvětlí a zhodnotí podle svého, protože bude přesvědčen, že je to správné.

Důležité bude, aby děti pochopily, že existuje víc než dvě pohlaví a že se dají měnit tak často, jak si slušně vychovaný člověk mění ponožky. To ostatní už tak důležité není. A když děti nebudou vědět jek fungují přírodní zákony, bude snadné je přesvědčit, že se dají přehlasovat.

Zato u supermarketu bude bordel jak v tanku. Poškozené plechovky nebo Petky automat vyplivne zpátky a co teď s tím?

Ale když seberete každému důchodci měsíčně tisíc korun, už je to v rozpočtu znát.