Správně to řekl. S odstupem doby máme větší snahu si tu danou dobu idealizovat. Např. dobu první republiky. Nebylo to jen pozlátku podle filmů pro pamětníky, ale také dost špatná životní úroveň dělníků. V anketě v televizi řada studentů středních škol ani nedokázala pořádně odpovědět jaký je význam 17. listopadu, pouze opakovali naučená slova, že šlo o svobodu a demokracii, aniž by znali hlubší význam, a někteří ani nevěděli, co 17. listopad zanemená. Ať už podle historického významu roku 1939, nebo podle roku 1989. Dost špatné.
Chcete mě poučovat? Milá paní, mně je 70 let (řekl bych, že jsem starší než vy) a v životě jsem prožil hodně, s manželkou vychoval dvě dcery a podílím se na výchově vnuka. Iluze je to poslední, co bych si dělal. Nepsal jsem o tom, jestli plácnutí či pohlavek ublíží, ale o tom, že je to vždy selhání vychovatele. Osobní příklad byste neměla chápat izolovaně, jde o příklad celého života rodiče. Pan Fulghum proto psal "...mějte na paměti, že vás děti neustále pozorují...", tedy i ve chvílích, kdy se plně nekontrolujete v zájmu dávat dítěti příklad.
Napište mi upřímně - měla jste někdy radost z toho, když jste dítě musela plácnout? Avšak z toho, když se mi podařilo dítě něčemu naučit, nebo když samo pochopilo, jak se chovat a jak se věci mají, tak z toho jsem měl radost vždycky.
To plácnutí bylo vždycky až to poslední, když už zlobil opravdu hodně. Ale radost z toho, že něco začal sám dělat jen podle toho, že to odpozoroval, tak bylo skvělé. Ale myslím, že toto jsou dvě různé věci. Je hezké, když jsou děti zvídavé a sami leccos pochopí a samozřejmě zkouší, ale na druhé straně je nemohu nechat zkoušet všechno, když by např. hrozilo zranění, úraz. Takže nejprve důrazně slovně, že tohle se nedělá, a když i přesto nepřestane, tak malé plácnutí.
Článek je napsaný tak, aby vzbudil lítost u veřejnosti, avšak bylo by vhodné ověřit si fakta a souvislosti. Mladí lidé určitě neodchází se 3 000,- a igelitkou a hlavně, pokud je v DD, má kolem sebe pracovníky a to pedagogické, sociální,...kteří je připravují na odchod z DD a na běžný život. Před odchodem pomáhají se zajištěním bydlení - domy na půl cesty, městské byty, část ml. lidí se vrací do primárních rodin...ale není to tak, že by se na ně všichni vykašlali.
Znám spoustu ml. lidí, kteří s do DD vrací na "návštěvu" , pro radu....mají vazbu na své tety a strýce. Ale zároveň jsou tací, kteří jsou nadšení, že konečně domov opustí a můžou si dělat co chtějí, nemusí dodržovat pravidla, chodit do školy, do práce apod....
Nic není černé nebo bílé, je potřeba se na situaci podívat z více stran
No také si myslím, že to nefunguje tak, jak bylo popsáno. To by všem pedagogickým i sociálním pracovníkům muselo být jasné, jak téměř všechny děti dopadnou.
Teď mohou jednoduše argumentovat tím, že se může věk odchodu do důchodu prodloužit do 67. let. Mají díky novému oznamovacímu systému brigádníků na OSSZ dokonalý přehled o tom, kdo při důchodu pracuje. Takže z toho usoudí, že lidi nechtějí zůstat v důchodu, chodí do práce, tak proč to neprodloužit, ne?
V dělnických profesích tohle zvládne tak jeden z deseti od šedesáti let je tělo po každé směně dost vyčerpané a ani za víkend se nestačí zregenerovat a pokud tito lidé půjdou do důchodu v 67 letech moc si ho neuziji nemusí hned zemřít ale budou zhuntovaní že nebudou mít na nic náladu a převážně budou sedět doma takzvaní živí mrtví
A v případě, že bude takový člověk pracovat v turnusovém režimu 12. hod. směn, tak se prostě oddělá. Nepravidelný režim těchto směn k regeneraci nepřidá a nestačí.
Řešením není stále zvyšovat odchod do důchodu (kam až si myslí, že by to šlo?), ale zajistit občanům dostupné bydlení, jesle, školky, školy. Také je důležitá dopravní obslužnost, ta je v některých místech tragická, a lékař. Děti je opět potřeba vychovávat v sounáležitostmi s ostatními dětmi, s kamarádstvím a trávením volného času společně venku. To mi dnes už připadá jako utopie. Kam jsme to dopracovali? Jak to, že jsme to dopustili? To, co se jednou rozbilo, se těžko skládá zpět.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Z vánoc se stala povinnost shánění dárků. Když někdo bez toho shonu nemůže být, tak ať shání, ale já to už několik let nedělám. Úplně nejradši jsme, když na vánoční týden vyjedeme na hory, kde se sejdou lidé, kteří to mají stejně. Klid, pohodička, žádný shon.
1 odpověď