Nikdy jsem neměla problémy s učením, měla jsem pěkné známky přesto jsem do školy chodila nerada a s odporem. Bylo mi na zvracení, trpěla jsem úzkostmi. Byl to hnus. A když chodila do školy moje dcera, tak jsem trpěla znovu. Samozřejmě jen tiše uvnitř. A pokud se učitelům nelíbí jejich královské platy, tak můžou jít uklízet, dělat školníka nebo vařit do školní jídelny. Tam rozhodně nevyhoři, neb fyzická práce je lék.
Bude se Vám práce shánět blbě. Úplně jste překroutila smysl toho, co jste komentovala.
V podstatě nemusíte pracovat vůbec, když nechcete a máte na plnění různých závazků.
Ale bezdomovci na to nemají.
Jde o to, že kdyby pracovali, tak by na to měli. Ale radši si najdou výmluvy, proč pracovat nemohou. Taky nemám zrovna lehký život, bývalý manžel zemřel na leukémii, poté přítel na rakovinu. Starala jsem se o něj, přitom chodila do práce, podepsalo se to na mém zdraví a psychice. A myslíte si, že někdo na mě bere ohledy, do práce musím, abych neskončila jako bezdomovec. Tak asi tak.
Protože práce sice je, ale spousta lidí má předsudky a takové lidi zaměstnat nechce. A právě sice je, ale není to Rak jednoduché ji získat. Já jsem 56tiletá žena, která celý život pracovala a vloni jsem kvůli stěhování odešla z práce a najít novou mi trvalo 10 měsíců.
Asi si člověk nemůže moc vybírat a musí brát to co je.
Dobrý den. Jste milá, že jste reagovala na můj příspěvek a že mi nevyčítáte mou, řekněme troufalost.
Musím uznat, že Vám život opravdu naložil kruté životní etapy.
To, že člověk nechce svou smrtelnou diagnózu říci dalším rodinným příslušníkům, také znám. Manžel mé sestry se koncem února také dozvěděl ten strašný ortel, že má rakovinu a dávali mu 6-9 měsíců. Striktně zakázal sestře a svým dvěma synům
to v rodině šířit dál. V březnu a do půlky dubna to ještě jakž takž zvládal před námi ustát, do nemocnice odmítl, tak dostal alespoň morfiové náplasti na bolest.
Pak se to začalo prudce zhoršovat hned začátkem května musel do nemocnice.
Když ho odvezli, přijel jeho jeden syn k nám a vše nám popravě řekl.
Hned druhý den jsme jej šli do nemocnice navštívit. Jsem mu za to vděčná, že jsme ho mohli ještě vidět a tak nějak v duchu se s ním rozloučit, V posteli už to byla jen vyhublá postavička, troska omámená léky. Už s námi nekomunikoval, ale usmál se na nás a pokusil se mávnout rukou. Dodnes to mám před očima, ten obraz nelze z paměti vytěsnit. Za dva dny zemřel. Tedy žádných 6 měsíců, šlo to rychle byla to záležitost necelých 3 měsíců.
Paní Lenko, přeji Vám v životě už jen vše dobré, pevné zdraví a hodně radostí,
a hlavně mít přesvědčení, že jít dál se musí...
Dobrý den, bohužel spousta lidí má v dnešní době takovou zkušenost. Bývalý manžel bojoval s leukémii pět let, se svou partnerkou zvolili alternativní léčbu a teprve když se stav prudce zhoršil, tak přistoupil na transplantaci kostní dřeně, ale to už bylo bohužel pozdě. Po transplantaci následovaly všechny možné i nemožné komplikace a v prosinci 2019 zemřel. Od červnové transplantace byl v Hradecké fakultní nemocnici v izolaci, měl skvělou péči a vůli k životu, ale nepomohlo to. Přítel onemocněl v květnu 2019 a přes špatnou prognózu po těžké operaci žil ještě třináct měsíců. Také jsem mu slíbila, že ho nedám do nemocnice a to se mi podařilo mu splnit. Lepila jsem náplasti, píchala mu morfin a přitom chodila do práce, protože jsem neměla nárok na ošetřovně. Trnula jsem hrůzou, co se doma děje, protože léky na bolest mu nezabíraly, zato měl halucinace a hrozné stavy. Zemřel v bolestech 28. Července 2020 doma, seděla jsem u něj, půl roku po bývalém manželovi, osmnáct dnů po 55 narozeninách. Život se nezastavil, ale myslet na to musím každý den. Přeju krásnou letní neděli, i když na muj vkus už dost horkou. 🌞🌞🌞
Chápu Vaši situaci, bolest a bezmoc, kterou jste prožila a i to, že stále to bolí. Ale, aniž bych chtěla být netaktní...pokud si Váš partner nepřál nikomu to z blízkých sdělit a tajit, je pak velice těžké najít pomoc, rady i povzbuzení pro Vás. Pokud jste se takto spolu dohodli, bylo předem dané, že na to zůstanete sama, což je těžké a psychicky náročné.
Doufám, že se nezlobíte, ale myslím, že mám kus pravdy.
Máte pravdu, já s tím uvnitř nesouhlasila, ale partner trval na tom, že jeho starší rodiče a jeho dospělé děti mají právo na svůj život. Já se bála jim to říct, když si to nepřál a tak jsem o tom mluvila pouze se svou maminkou a dcerou. Smutným paradoxem je, že ve stejné době umíral na leukémii i můj bývalý manžel a otec mé dcery.
Já naopak mám velmi špatnou zkušenost s mobilním hospicem, před čtyřmi lety mi zemřel partner na rakovinu a dodnes jsem se z toho nevzpamatovala. Celou dobu nemoci byl doma a doma i zemřel. Nepřál si, aby jeho rodiče ani děti znali jeho prognózu. Vše zůstalo na mě, jak já bych uvítala něčí podporu, pomoc, možnost si s někým promluvit, poradit se.
K Vietnamcům nechodím, ale sama pracuji v obchodě a bohužel tykají Vietnamci a UK mě , takže je to trošku naopak. Já bych si to k nim nikdy nedovolila, oni jsou tady na návštěvě a dovolí si to klidně. A zeptejte se nějakého řidiče, který vozí zboží do obchodů, jak se Vietnamci chovají k nim, možná byste se divili. Ono to s tou poctivosti a pracovitostí také není všude stejné.
7
Sledujících
1
Sleduje
7
Sledujících
1
Sleduje
Ověřený uživatel
Tento účet je ověřený Seznamem a představuje skutečnou osobu, registrovanou firmu nebo subjekt.
Bohužel, Lenko, máte zcela pravdu. (PS: Jsem z MB..)
1 odpověď
1
Sledujících
0
Sleduje
1
Sledujících
0
Sleduje
Potěšil jste mě, že to vidíte stejně. Bydlím kousek od MB.