Vybírám neomezenou stravu v hotelech z prostého důvodu, kvůli dětem. Vzhledem k tomu, že ne všechno jedí, jsem ráda, když si mohou vybrat, na co zrovna mají chuť, stejně tak my, a nemusíme složitě lustrovat jídelníčky v cizí řeči, všechno jim tlumočit, vysvětlovat, pak čekat, než se jídlo uvaří a přinese a stejně pak skončit u pizzy, na kterou nejsou zvyklí, protože u nás se prostě dělá jinak. Když jsem naposledy využila polopenzi v hotelu v Tatrách, bylo to peklo, a to jsme si večeři mohli vybrat den dopředu ze 3 jídel. Stejně pak chtěli mé jídlo a já musela jíst s mužem to jejich. Takže dokud nebudou jíst jako dospělí a náležitě vybírat z toho, co je, díky za all... Navíc, na talířek si bereme pouze to, co sníme, chceme-li ochutnat, prostě vezmeme 1 kousek nebo jen trošku, vyzkoušíme a případně si jdeme naložit. To většina cizinců okolo nás nechává plné talíře, do kterých nahází použité ubrousky a příbory a tyhle nechutnosti za sebou nechávají na stolech, mnohdy jsou to zcela netknuté potraviny, ovoce či zelenina.

No, to je sice pravda, ale já se většinou zastavím v obchodě cestou z práce a tam koupím, občas, nějakou tu minerálku dětem, takže s sebou fakt prázdné láhve z domova netahám. Nebo - cestou ráno si koupím něco do kanceláře a tam ji i vyhodím do tříděného, odpoledne ji fakt nepotáhnu zpět, abych ji natlačila zpět do automatu a žebrala u pokladní vrácení drobných, když zrovna nemám cestu na nákup. A na Slovensku to sice funguje, ale třeba pro turisty je to pěkná otrava. Člověk si cestou někde na horách koupí PET láhev nebo pivo v plechu, ale v hotelu to pak musí nechat, protože by si jinak nesbalil. A tahat to z malé horské vesnice někam na nádraží, kde mi to stejně nevykoupí a kde nemám čas shánět velký supermarket, který by to převzal... takže většinou končí v koši, kde to vybírají "ti lepší" a odnášejí si to oni. Už teď mám doma tříděné koše na kde co a je to tedy opruz. Zabírá to spoustu místa a v malém bytě 2+1 s dětmi, kde prostor fakt není nazbyt, se mi to nezamlouvá.

Děkuji!!! Konečně si nepřipadám tak strašně "ujetá". Mám to totiž stejně a většina rodičů na mne kouká skrz prsty všude, kam se vrtneme. Ale opravdu to funguje! Dokonce svým dětem i "předvádím", jak jsme blbli na hřištích my. A tak i se svými "kily navíc" předvádím kotrmelec na tyči, lezu po stromech a podobné nesmysly a je to fakt sranda :)

To je děs! Ačkoli zdaleka nepatřím k důchodcům, je mi lehce přes 40 let a pracuji, co jsem skončila školu! Do systému jsem odvedla pěkné peníze a kde jsou? O důchodu si dle mého názoru mohu nechat zdát a to si také šetřím ze svého. Vychovávám děti, což jsou další pracující. A neustále poslouchám, jak na důchody nejsou peníze. Stát ostudně zachází s našimi odvody. Měli by se zaměřit na ty, co neustále ždímají systém a v životě nemakali.

Nikdy jsme auto v rodině neměli a nijak nám nechybělo. Ani nyní, když mám vlastní rodinu, auto nemáme, vlastně ani řidičáky, a celý svět se díví, jak bez něj můžeme fungovat, když máme dvojčata. No - můžeme. Všude se dostaneme hromadnou dopravou, dokonce i k lékařům a na dovolenou. Neříkám, že by se občas nehodilo, ale dá se žít bez něj. FAKT dá!

Klidně bych povinnou vojnu opět zavedla, ale ne tak, jak to bylo dřív. Nejdřív výcvikáč a pak už to byla jen nuda, jak řekl manžel. Úklid, služby a nic víc. Výcvikáč by stačil. 2 - 3 měsíce, naučit je aspoň základ, ono to některých jen prospěje, se rozhlédněte okolo sebe. Většina chlapů je dneska spíš pro ostudu. Neví, co se sebou.

Také máme v prvouce kreslené obrázky rostlin bez uvedení jejich názvu, které jsme se měli s dětmi naučit na test. Já tvrdila, že jde o jasnou kopřivu, dcera a syn však měli jiný názor, neboť ten jim učitelka sdělila v hodině. Kdyby chyběli, prostě bychom v testu uvedli "kopřiva". Kreslený obrázek bohužel nedokázal zhodnotit ani vyhledávač Googlu 🙁 Dnešní učebnice a pracovní sešity jsou děs a chtějí za to šílené peníze. Totéž angličtina. V učebnici rovnou věty, s dětmi však nikdo neprobral ani osobní zájmena, takže v tom lítají naslepo a netuší, která bije

Na množiny jsem vzpomínala celou druhou třídu svých dětí a rezignovaně vzdychala nad synem, který absolutně nepobral, co se po něm chce. Až na množinách jsem mu názorně dokázala vysvětlit, co a jak. Za mě to bylo krásné učení a dětem by se možná opět šiklo.

Naštěstí nejedeme Hejného metodu, ale prakticky většinu věcí, a nejen v matematice, ale i v českém jazyce, který mne prakticky živí, jsem se musela znovu učit, abych byla schopna dětem vysvětlit, o co jde a jak na to. Manžel to vzdal úplně, je rád, že základkou a učilištěm prošel bez úhony. Ač mám maturitu, jsou chvíle, kdy se mi rosí čelo a potí dlaně. Nebojím se však dětem přiznat, že to neumím nebo si to nepamatuji a zmateně hledám v jejich učebnicích, čtu poučky a pak se je snažím pochopit. Co mne ale docela baví je angličtina. Ve 3. třídě s ní začali a ačkoli mi to ani nepřijde, slušně se ji učím také, když je připravuji k testům 🙂 Možná se už na letní dovolené aspoň částečně domluvím 🙂 Uvedené příklady bych ale nedala, absolutně nechápu, co se po mě chce a obdivuji svou mámu, která se mnou do tmy sedávala v kuchyni a vysvětlovala a vysvětlovala, protože na matematiku jsem byla tupá odjakživa :)

Já byla ráda, že manžel využil "otcovskou" a mohl s námi v začátku být. Než začal chodit do práce, děsně jsem se bála s nimi zůstat sama. Když začal chodit do práce, překvapilo mě, jak jsem to sama zvládala, i když občas to byl fakt boj. Naučilo mě to ale zpomalit, práci si řádně rozvrhnout a nehroutit se, když nestíhám. Hold se musí naučit také počkat. Naši mají už 8 let, jsou dny, kdy bych je zahubila, ale vždycky je aspoň jeden moment za den, kdy bych za ně dýchala.

Tomu říkám správná komedie. Ach jo!

Jako matka si umím představit, že mohla být na dně svých duševních sil, i když neznám konkrétní okolnosti. Stalo se. Jako matka dvojčat to dokážu pochopit, po porodu jsem měla co dělat sama se sebou, natož se dvěmi řvoucími dětmi uprostřed noci a v tu chvíli jsem byla vděčná manželovi, když přispěchal na pomoc. Kdo děti nemá, nedokáže posoudit. Neodsuzuji, je mi jí líto.

Je to ostuda, bohužel také realita. Člověku mají pomoci, místo toho jej čeká byrokratická honička za lejstry, které si ve většině případů ve 21. století mohou běžně dohledat online samotní úředníci.

Lena Kolář

právě teď

V tom případě naše rodina loni svým poprvé v letadle k moři musela potěšit, i když mě tedy připadalo, že je nevhodné, aby 8letá dcera hned po vstupu na palubu objala obě letušky, které nás u vstupu vítaly. Dcera je hold objímací typ a letušky byly opravdu krásné a sympatické. Zjevně jsme je tedy museli potěšit o to víc 🙂 WC jsem tedy ještě použít nemusela, ale o klice v obou směrech jsem neměla tušení. Krásný článek, který pobavil i poučil právě mne jako koupáka 🙂

V takovém případě by tedy DP měl se zpožděním svých spojů počítat a jízdné vymyslet tak, aby k takovým situacím nedošlo. Má-li zpoždění dopravce, je to jeho chyba a nevidím důvod, proč si kupovat další jízdenku, když mi měla stačit ta první. Když bych cestovala s rodinou, to bych se už nedoplatila vůbec.

Bohužel i to lze, ovšem spíš jde o chybu řidiče a ne cestujícího. Často se mi stává, že když mi nefunguje na jeho terminálu ODISkarta, mávne rukou a pošle mě sednout, přitom bych si pravděpodobně měla uhradit jízdné jiným způsobem. Za dvě děti, které se mnou obvykle jezdí a které pravidelně hlásím jako "dva poloviční" mi obvykle neúčtují nic, prý vypadají menší a ne na 8leté. Při kontrole revizora však můžou děti vypadat starší pro něj a co já pak? Jak se obhájím? Samozřejmě, mohu u řidiče trvat na tom, aby mi jízdenky vydal a opravdu je zaplatit, ale vždy je na něm vidět, jak strašně ochotně se mu chce na tom terminálu vše vyjíždět. A poslední dobou se mi také stává, že místo "dva poloviční", což je 2x6 Kč, mi rovnou vyjede jeden dospělý, což je 12 Kč. Lístek jeden, na něm uvedeno cestující 15+ a já mám 2 děti 6 - 15 let. Takže i u řidiče, u nějž se nastupuje pouze předními dveřmi a je nutné si u něj jízdné uhradit, lze pochopit návštěvu revizora.

Bohužel, takto to dnes chodí. Dřív maminka pracovala jako prodavačka v obchodě, úklid a čištění strojů probíhal vždy až po zavření provozovny a v pracovní době prodavaček se s tím počítalo. Zavírali v 18 hodin, ale máma měla pracovní dobu až do 19 hodin. Za tu dobu připravila prodejnu ranní směně a mohla se v klidu převléknout. Pokud má kavárna otevřeno do 17 hodin, předpokládám, že i 16.59 si mohu kávu objednat, i když s ní tedy nakonec odejdu a budu ji mít v kelímku. Pokud má obsluha také uklidit, mělo by vedení s tímto úkonem v pracovní době obsluhy počítat a uzpůsobit buď úvazek nebo otvírací dobu. Na druhou stranu nechápu, k čemu paní potřebovala 30 minut na vytření, podlaha se obvykle uklízí až úplně nakonec, takže 5 minut před uzavřením by jí bohatě stačilo. I u nás ve večerce za domem je na dveřích upozornění, že 15 minut před koncem pracovní doby mi již nenakrájí salám, ale ještě se mi nestalo, aby mi v obchodě, kavárně nebo jinde obsluha podmetala nohy mopem či koštětem, asi jsem měla štěstí.

Rovněž mám dvojčata a máte pravdu, stát jim za zády opravdu nelze. Samozřejmě se člověk snaží, aby se jim nic nestalo, ale nemůže ohlídat všechno. A navíc, i když se snažím sebevíc, stačí, abych se otočila, a úraz je na světě. To však znají všichni rodiče. Nejsem přehnaný opečovávatelský typ a snažím se, aby děti zkoumaly svět co nejvíc samy. Přesto mne vždycky spíš rozesmály reakce "monomatek", které ze mě šedivěly na hřišti snad vždy, když mé tříleté děti samy prolézaly prolézačku a z nejvyšší příčky se věšely za ruce a pouštěly se dolů do kamínků 🙂 Ty reakce byly k nezaplacení. Nebo když mi má vlastní sestra oznámila, že mé dítě ochutnává písek. V první chvíli jsem pokrčila rameny, pronesla něco v tom smyslu, že aspoň ušetřím za večeři a pak šla dítěti vysvětlit, že písek opravdu nejíme. Přitom sama sestra ho jako dítě spořádala snad tuny a díky tomu také skončila se žloutenkou v nemocnici. Boule, odřeniny, nakousnuté rty, krev z nosu, roztržené tepláčky a jiné "pohromy" moje děti dnes už přecházejí mávnutím ruky. Vědí, že to k objevování patří a že mají být opatrní. A pokud nejsou, bolí to.