V Budějcích jsem nějakou dobu žila, město překrásné, bydlelo se tam hezky, ale jeden zásadní problém - sehnat zaměstnání se tehdy ukázalo jako nepřekonatelná meta. Pokud nepočítám Penny Market a KFC. Jenže z toho se těžko dal uplatit nájem a živit malé dítě. Z tohoto důvodu jsem se přestěhovala do jiného města. Když se mi z Budějců ozvali třeba po půlroce z podniku, že by mě vzali, už bylo přeci jen pozdě, to už jsem dávno pracovala a žila jinde.
V naší škole pár let nazpátek fungovala společnost, která servírovala dětem jídlo i švédským stolem - paní kuchařka nandala maso (např. pečené kuře) a případně ještě požadovanou přílohu (pečené brambory) z nabídky, zbytek (zeleninový, luštěninový, těstovinový či ovocný salát, jogurt, ...) si dítě nandalo ze stolu samo. Dost si to chválili snad všichni. Ale covid to zabil.
Obecně nejsem fanynka paní Třeštíkové, ta osoba mi je prostě nesympatická, ale osobně ji neznám - to bych ji třeba vnímala úplně jinak. Nicméně proti jejím tipům není asi moc co namítat, vždyť vybídka k omezení cukru, zvýšené péči o sebe a sportovní aktivitě a kladném přístupu k sobě nejsou nic špatného. Jediné, s čím mám problém, je ten "exhibicionismus". Takoví lidé na mě vždy dělali dojem zoufalců, co na sebe potřebují upoutat pozornost. Jasně, když se odhalí mladá holka, kdekdo se rád podívá. Paní Třeštíková na své roky nevypadá špatně, dobré geny a snaha tomu pomoci svým přičiněním je zjevná a nese své ovoce. ale nechat si udělat prsa a pak je vystavovat...no, když jí (a nejen jí) to dělá dobře---> kdo chce kam... já z toho vnímám trapnost, ale je to její věc 🙂 hlavně, ať je spokojená. Její styl projevu mi hodně připomíná pár známých, co jsou lidé s hraniční poruchou osobnosti, ti se dají špatně pochopit, ale jsou schopní, kreativní a nápadití. A je jim jedno, co si o nich kdo myslí.
Narodila jsem se jako docela cvalda (4 kg) a máma byla ráda, že Liberta měla velkou korbu a já si v ní hovila vskutku dlouho. Když mně se narodila dcerka (ještě větší, 4,5 kg a 56 cm), chtěla jsem pro ni Libertu po sobě, a jak jsem byla smutná, když jsem zjistila, že ji pár let nazpátek můj táta z půdy odprodal. Sehnat před cca 15ti lety kočárek s velkou korbou nebylo jednoduché. Povedlo se mi sehnat z větších jen SilverCross, docela vyhovující, ale holka z něj děsně rychle vyrostla, už v roce jsme ho dávaly pryč. Do hodně kočárků se mi tenkrát dítě ani pořádně nevešlo, aby měla pohodlí.
U nás doma vařím takřka každý den. Já s dcerou jsme celiačky, ve škole jí už bezlepkově nevaří, tudíž domácí obědy jsou základ. Můj muž také domácí kuchyni oceňuje. Baví mě to - jak vaření, tak pečení a vím, z čeho to je. A i při použití kvalitních ingrediencí to nestojí tolik, jako jíst meníčka někde v restauraci.
Mě lékař naštěstí poslechl, když jsem zařvala, ať mě nestříhá. Holka měla 4 a půl kila a 56 cm, vytahoval ji zvonem (VEX). Vím, co je trauma z porodu, byť z jiného důvodu, i po 14 letech. Ano, je to na psychiatra, také jsem využila těchto služeb. Porodní asistenci jsem studovala, u porodů asistovala a opravdu musím říci, že jejich plošné provádění je absolutní nesmysl. Jsou opodstatněné a prospěšné jen v málo případech.
Ono se řekne, že ho dotyčný měl lépe hlídat, ale děti jsou neskutečně rychlé a vynalézavé a zvědavé. Dceři byly ani ne dva roky. Věděla, že ji k žehličce nechci pustit. Když jsem tehdy dožehlila, odložila jsem ještě horkou žehličku na vyšší komodu, kam na ni nedosáhla. Šla jsem jen odnést před vedlejší byt koš s prádlem, což mi zabralo asi 15 sekund. Během nich do té doby dcerka stavící kostky přelezla ohrádku, přišloupla si stoličku, vylezla na ni a zatáhla za konec šňůry, na který takto dosáhla a tu žehličku na sebe strhla. Je to hned.
Opravdu nechápu, proč s tímto nápisem má kdokoli problém.
Kdo nezná historii, nemůže porozumět současnosti.
Ten nápis tu historii právě dokládá - je to připomínka, vysvětlivka.
Samotný fakt, že naše pražské metro bylo budováno dle ruského vzoru,
nezměníme. Ale proč to vlastně měnit? Je to součást našich dějin, stejně jako mnoho jiných věcí. S tímto přístupem nezmoudříme, ba naopak.
I v lepších časech se děly zlé události, i v horších časech vznikaly ty dobré.
Historii je důležité si připomínat - tu příjemnou, tu nijak dobrou, i ty zlé časy.
Za zavřené dveře nevidíme, ani nám do toho nic není. Ono žít vedle vrcholného politika z jakékoli politické formace není pro každého. Do toho všemožné mediální tlaky. Monika měla značné předpoklady toto zvládnout, je na mediální pozornost zvyklá, ale kde to z jakéhokoli důvodu už značně neklape, tam je na čase se rozejít. Nezbývá než každému z nich popřát, ať se jim v osobní rovině daří, děti to odnesou co nejméně, bez ohledu na to, zda ho jako politika máme v oblibě či nikoli.
S panem Matějem Stropnickým jsem měla možnost se setkat a má to v hlavě srovnané lépe, než mnozí v této diskuzi, jak čtu. Hlavně zná politická zákulisí, i na té vyšší úrovni. Ví, jak to chodí, kdo s kým peče ač ve zprávách tvrdí hraje opačné divadlo a je tedy přehledem o stavu dění někde úplně jinde než řadový občan, spoléhající se (jak naivní!) na hromadná média v tom smyslu, že mu poskytnou objektivní a kvalitní informace.
Nechápu osoby, které mají intenzivní duševní problém s tím, že nějaká cizí žena, kterou s největší pravděpodobností ani neznají, si přeje své těhotenství ukončit. Ta dotyčná žena ví sama nejlépe proč. Ona to dítě nosí, ona to dítě bude muset porodit, odkrmit, strávit s ním mnoho času, investovat do něj spoustu prostředků a zodpovídat za něj. Pokud je v situaci, kdy to dítě opravdu nechce a navíc je třeba v situaci, kdy mu opravdu není schopna zajistit kvalitní životní podmínky, nevidím důvod, proč by si ho musela nechat. Dítě je celoživotní závazek a právě dotyčná žena by si měla rozhodnout, zda to obětování se pro dítě ve všech směrech podstoupí. Nechtěných odložených dětí je více než dost. A pro ty pánbíčkáře, kteří se tu ohánějí vším možným - nečiňte jiným, co sami nechcete, aby Vám bylo činěno.
Dotyčné maminky je mi líto. Tolik prožité bolesti, stresu a strachu a...pro nic, děťátko mrtvé. A to kvůli pochybení personálu, kterému máte věřit primárně. Sama jsem s dcerou zázrakem neskončila obdobně, můj porod byl od začátku špatný - voda úplně hnědá (jak kafe), celou dobu jsem cítila, že je něco špatně, ale lékař to ignoroval, prosila jsem o císaře, leč marně. Dcera se narodila VEXem po 27 hodinách, přidušená, polomrtvá, po dalších dvou hodinách mi bylo oznámeno, že je v kritickém stavu, nemůže dýchat a musí ji převézt do nejbližší nemocnice s neonatologií, kde až po týdnu ji odpojili od přístrojů. Naštěstí se zotavila a dnes je jí 13 let.
1
Sledujících
1
Sleduje
1
Sledujících
1
Sleduje
Také mám prsa po dceři o dvě velikosti menší a ještě k tomu dost pokleslá, ale tohle bych tedy nechtěla.