Možná se dnes doba snaží stírat rozdíly mezi muži a ženami, ale ony přece jen existují, stejně jako vrozené nadání obstarat určité oblasti života. Já prostě ovládám od mládí péči o domácnost a děti tzv. levou zadní a neumím mnoho věcí, které od mládí zase uměl můj manžel. Obecně se ale o vše, co je v domácnosti potřeba udělat, tak nějak plynule dělíme, resp. si vzájemně vypomáháme. Ale přece jen jsou činnosti, které mám pod palcem já, a jiné, které lépe zvládá manžel. V popisovaném příběhu samozřejmě byla babička zbytečně šťouravá, ale jsou i jiné příběhy, kde skutečně mladé maminky toho mnoho nezvládnou, ani starat se o dítě, a svoji bezmoc a neschopnost dávají za vinu svému partnerovi - to už v pořádku není. Povinností je v životě vždycky dost a ideálně si partneři navzájem vypomáhají s tím, že každý má svoje pole působnosti a druhý toto převezme jen v případě nutnosti. Jinak to, myslím, ani nemůže dlouhodobě fungovat.

Rozumné. Nelze vždy vinit řidiče jakéhokoli motorového vozidla z každé nehody, jakkoli jsou důsledky tragické... I ostatní se musí chovat zodpovědně, s rozvahou. Neštěstí se může stát kdykoli, můžeme se jen modlit, aby nás minulo.

Nojo, ale ti, co sedí do uličky, se prostě jen chtějí vyvarovat toho, že to budou oni, kdo musí poprosit spolucestujícího, aby vstal. Čili karta by se obrátila, ale oni byli v prostředku MHD první a tudíž měli volbu. A ano, raději sedí sami, protože nechtějí sedět vedle páchnoucího, tělnatého či jinak nepříjemného člověka, což se může v MHD lehce stát. Proto jezdím raději autem 🙂!

To by mě zajímalo, jak se mi ty odpracované směny budou počítat 🙂? Směna má 8 hodin, nebo 12 hodin? Většina zdravotníků u lůžka totiž slouží ve 12 hodinových směnách...

Myslím, že mezi "právem na potrat" a neposkytnutím pomoci krvácející těhotné, ohrožené na životě, není žádný logický spojovník. Zachránit život alespoň matce snad není totéž, co umělý potrat. Ovšem situace je natolik vyhrocená fanatiky na obou stranách, že je pro nemocnice a lékaře méně rizikové nechat matku zemřít... A to je tragické.

Myslím, že obchodu mělo být zcela jasné, že když někdo nakoupí čokoládu v hodnotě stovek, nechce ukrást tašku za bagatelní cenu, a vysvětlení zákazníka -turisty mělo být akceptováno. Za mě je to spíše ostuda pro obchod.

"Tak si najdi jiného tatínka!" překládám jako "Zlato, neřeš kraviny!" aneb mám tě rád, ale všeho s mírou, drahá... Ale možná se jí stýská po excentrických vyjádřeních bývalých partnerů 🙂. Jinak život má své nároky, kterým často není jednoduché dostát, a zralý člověk ví, že vztah se jistě po letech promění... Zůstane-li nám v tom druhém alespoň parťák do nepohody, je to víc, než si člověk může přát.

Někdy máme tendenci lékařský stav stavět na piedestal, který mu nenáleží. Nikdy bychom neměli za sebe nechat rozhodovat jiné lidi, a to ani lékaře, pokud to můžeme jen trochu ovlivnit. Tyto tragické případy mluví za vše. Jistě si však můžeme vážit těch, kteří si svým pečlivým a lidským přístupem získají naši důvěru, ale není to vždy pravidlo.

Myslím si, že laskavost tady příliš nepomůže, spíše nůž na krk, aby to s pánem zatřáslo. Buď, anebo. Byť je manželka nadále připravena o muže pečovat a podržet ho, teď by měla být neústupná. Taková je zkušenost, naštěstí pracovní. A primární pomoc poskytne psychiatr, který může nabídnout hospitalizaci i medikaci, nikoli psycholog.

Pokud k tomu není člověk nucen životními okolnostmi, tedy totální bídou, není normální vybírat popelnice. Chápu to u lidí, kteří zkrátka nemají jinou možnost, ale jinak bych to brala jako specifickou úchylku, která přináší jisté finanční benefity 🙂.

Je pravděpodobné, vzhledem k tomu, že byla matka s novorozencem tak dlouho spojena pupečníkem, že se nejednalo o plánovaný domácí porod. Matky, které se tak rozhodnou, bývají na porod jinak připravené, případně mají u sebe porodní asistentku či jinak poučenou pomocnici, a vědí, že se pupečník přestřihuje a podvazuje. Z toho mála informací se dá usuzovat, že nedošlo k odloučení a porodu placenty. Co je těžko pochopitelné, že nikdo nezavolal pomoc dříve...

Řekla bych, že OCD byla jen přidružená diagnóza. Projevy spíše připomínají onemocnění schizofrenního okruhu. Jak je ale vidno, naprosto nezáleží na vzdělání, a to ani u jednoho z partnerů, v krizových situacích prostě mnoho z nás neumí racionálně jednat.

Nejen mladý muž pod vlivem návykových látek, ale i duševně nemocný v atace psychózy či dementní babička mohou mít nezvyklou sílu. Po bitvě je každý generál.

Je to těžké takto posoudit, ale rozumná pravidla jsou pro děti nezbytná, také máme zkušenost, že jeden z rodičů dětí ve SP děti půl týdne tzv. srovnává, aby příště začal nanovo... Vychované děti to asi budou mít v životě jednodušší, že? Nicméně nějakou dobu trvá, i než se srovnají rozvedení partneři...

Soňa není otravná, je to dokonalá bestie a Lucka ji hraje opravdu skvěle. I u bestie ale můžeme tušit určitá životní traumata a časem třeba přijde i vysvětlení...

Ženy často mají tendenci říkat "moje dítě", ale to dítě má vždy dva rodiče. Nedivím se tatínkům, že nechtěli pokračovat v zavedené praxi, odevzdat dítě prakticky bez vlivu na jeho výchovu a jen "solit". Na vině je společnost, která je tak absolutně benevolentní k rozpadům manželství s dětmi, a naivita lidí, kteří vstupují do manželství a pořizují si děti a přitom odmítají opustit ideál romantické lásky tváří v tvář každodenní realitě. Život je tvrdý a kdo na to není připraven, neobstojí.

No on si to pan poškozený prostě asi nepamatuje, že...

Proč s jinou leteckou společností? Snad by letušce mohla být vděčná, vždyť její poznámka jí pomohla a posílila její vůli. Já také celý život bojuji stejný boj, ale ano, je pravda, že sebeovládání je základem u lidí, co mají k obezitě nakročeno už od malička. Není jiné cesty.

To ale vůbec není o nějakém negativním postoji vůči dětem, ale o tom, že lidé mají různé potřeby v různých etapách svého života. Ano, dnes bych ráda jela do hotelu, kde děti nebudou, protože si zkrátka i od nich potřebuje dospělý člověk, a to klidně i mladý rodič nebo milující babička s dědečkem, odpočinout. Na tom není nic špatného. Jezdím 18 let na letní tábory jako multifunkční vedoucí, je mi 56 let, a když mi potom vybyde třeba jen týden, abychom mohli s manželem spočinout, budu ráda, když tam naopak děti nebudou... (byla bych nejraději, kdyby tam nebyli vůbec žádní lidé, ale to už asi není reálné, tedy to nepožaduji 🙂...)

Osobně by mě tedy zajímalo, jak si lékaři v nemocnici vysvětlují, že málem přišel o nohu i o život, mladej kluk?" Jen málokteré odvětví lidské činnosti je tak neochotné přijmout zodpovědnost za škody plynoucí z jejich práce... Myslím, že je načase, aby se to konečně obrátilo a systémově bylo minimalizováno, že pacient zemře po banálním zákroku, protože to není ojedinělý případ. Na jedné straně dokáže soudobá medicína téměř zázraky, na straně druhé jsou těžce poškozeni či zemřou pacienti, jejich onemocnění je jinak dobře léčitelné...