To je zase novinařina...

Píšete, že většina českých rodin nakupuje v zahraničí a zároveň tam dáváte statistiku, která ukazuje, že v žádné věkové kategorii nenakupuje v zahraničí víc než 32% lidí. Když to sečteme, kolem 60% obyvatelstva nenakupuje v zahraničí nikdy. Správný nadpis tedy zní: Většina českých rodin NENAKUPUJE v zahraničí. Učivo 7. třídy ZŠ.

Je škoda, že tyhle rozhovory poskytují lidé, kteří sotva vycestovali, a ne ti, kteří už v cizině bydlí řadu let. Na začátku je všechno super, je to dobrodružství, člověk vidí jen ty peníze a velký svět. Ale až začnou děti chodit do školy a maminka najednou zjistí, že záležitosti které jsou v ČR naprostá samozřejmost (školní družina, zájmové kroužky, kvalitní výuka, pravidelné prohlídky u lékaře a zubaře, potom kvalitní VŠ vzdělání) si mohou dovolit jen takzvaní priviledged, možná zjistí, že opustit Česko se školou povinnými dětmi byla největší blbost kterou v životě udělala. Mám vlastní zkušenost s životem v zahraničí a trvám na tom, že neznám zemi, kde by děti a mladí lidé bez ohledu na příjem jejich rodičů měli lepší průpravu do života a lepší možností. Dětí je mi líto.

Čtyřmi ze sedmi symptomů trpím po prodělání nemoci COVID. Již dva měsíce. Lékaři mi řekli, že se nemám čeho bát, že je to normální a že to odezní. Tak snad se nemýlí, protože neustálá dušnost arytmie po přečtení takovýchto článku opravdu nahání strach.

Koukám že si většina diskutujících už nepamatuje vlastní dospívání. Pro hodně děti to není procházka růžovým sadem, dospívající mají křehkou psychiku danou biologicky a pochybuju že to bylo před 40 lety jiné kvůli tělesným trestům. Kolem 20 a 25 z toho ale většina mladých vyroste, odejde od rodičů (kteří někdy bývají zdrojem těchto problémů), najde si povolání a partnera a zvyknou si na sebe. Když jim v dnešní době může pomoci medicína, aby toto období pro ně bylo méně bezbolestné, proč jim to nedopřát.

Nerozumím potřebě většiny příslušníků starší generace pořád kopat do současných dětí a jejich siláckých řečích o tom jak za jejich mládí deprese neexistovaly, protože byli všichni tak odolní. Milí starší lidé, nelžete trochu sami sobě? Mám velmi blízký vztah se všemi svými prarodiči a vyslechla jsem si hodně příběhů z jejich mládí a rozhodně jsem neměla pocit, že by tehdy neexistovaly sebevraždy, agrese, apatie a podivínství. Babička například vyprávěla o dvou dívkách, které nebyly schopné dokončit základní školu kvůli "duševní vyčerpanosti". Dokonce i statistika říká, že v roce 1971 bylo 2x více sebevražd než dnes. Opravdu vám připadá lepší, že toto trápení za vašich časů nemělo jméno a lidé neměli možnost se léčit?

Na druhou stranu i dnes existuje mnoho dětí které mají skutečné problémy (byť nemusí být na první pohled vidět) a možná nevyhledají pomoc právě kvůli lidem, kteří to dávají za vinu jim a nazývají je přecitlivělými.

Tímto komentářem nereaguji na článek, jen na některé příspěvky tady, které mě jako mladého člověka vždycky zamrzí. Možná by stálo za to si uvědomit, že dnes depresí opravdu netrpí každý, ale jen asi 5-10% mladých, a tito lidé k tomu mají většinou pádné důvody.

Jsem už 5 let přítelkyní a brzy i manželkou rozvedeného - byť bezdětného - muže. Na začátku našeho vztahu (byla ještě mladá holka) jsem přečetla desítky takových článků a trvalo mi to dva roky, než jsem se s smířila s jeho stavem.

Dnes jsem vděčná, že jsem měla odvahu tyto ,,moudra'' neposlouchat a jít do toho.

Za těch 5 let jsem ani jednou nezaslechla posměšný komentář nebo srovnání s bývalou ženou, ani od jeho rodiny, ani od kamarádů, a od přítele už vůbec ne. Po celou dobu vztahu jsem byla jeho princezna, vždycky jsem se cítila milovaná a respektovaná a všichni jeho kamarádi a příbuzní mě zbožňovali a přáli nám naše štěstí. A to jeho ex nebyla žádná fúrie, kterou by nenáviděli.

Tohle možná platí u mužů, kteří ztratili manželku po mnohaletém manželství. Ale věřím že i ti se se ztrátou mohou časem vyrovnat a přijmout do svého života nového člověka, bez porovnávání. Každé ženě, která zažije situaci popisovanou v článku, bych radila okamžitě zdrhnout. Rozhodně to není normální, takové chování si nikdo nezaslouží a nikdo by si ho neměl nechat líbit.