Přesně takovou reakci jsem od někoho čekala. Jen mě překvapilo, že byla jen jedna.

Jste úplně mimo s odhadem všeho. Jsem o desítky let mladší a vedu naprosto spokojený život se vším, co k němu patří.

A takový pohled mám i proto, že mám sama děti přesně na této věkové hranici a opravdu vím, jak málo někdy chybí k tomu, aby někdo z aktérů měl problémy se zákonem v této oblasti.

Já i manžel jsme právníci, takže vidíme z první ruky, byť každý z jiné pozice, jak takové dle Vás neškodné laškování ve 14 může skončit. Ne jednou v profesním životě byl manžel u soudu, kde byl souzen mladík ve věku 15-18 let za to, že měl sex s dívkou ve věku 13,14 let. K soudu se to bohužel dostalo i pro to, na co tady poukazuje hodně lidi v diskuzi, a to je těhotenství extrémně mladé dívky. Zkažený život pak mají nejen Ti mladí, ale i celé jejich rodiny.

Neuvěřitelné kolik lidí tady schvaluje páchání trestného činu na nezletilém a celou věc veřejně zlehčuje. Vychovatelka, která se naopak zachovala tak, jak měla (tedy v souladu s právními předpisy) je tu naopak haněna, nazývana “bonzačkou” a podezřívána ze závisti.

Nechci věřit, že tolik lidí má tak pokřivené morální hodnoty a prakticky žádné právní povědomí o sexualních trestných činech.

Základ je vždy v rodině a jejímu vztahu k jídlu a pohybu. Škola může ovlivnit váhu dětí jen omezeně. U nás doma se sportuje a vaří se a jí vše až na tlusté maso a děti pak jedí i vše ve školní jídelně. Syn si dokonce často přidává. Nechápe, proč jsou některé děti tak vybíravé. Obě naše děti od malička milují sport. Syn (16) a dcera (14) od první třídy ZŠ hrají závodně volejbal a moc je to baví doteď. Mají tam kamarády, mají spoustu pohybu přes týden i víkendy. Nikdo je do pohybu nenutí. Je to pro ně odmala přirozená část života, přirozené trávení volného času. Oba jsou vysocí, štíhlí, zdraví.

Roli si myslím hraje i to, že v našem okresním městě není žádná pobočka žádného fastfoodu, kam mladí rádi chodí.

Abych jen nechválila, tak s matematikou to u nás bylo stejné jako u Vás. V pololetí deváté třídy jsem taktéž zjistila u syna velké nedostatky, takže stejně jako u Vás jsem se mu čtvrt roku intenzivně věnovala, aby jsme vše dohnali. Známka na vysvědčení neodpovídala skutečným znalostem. Vše je to opravdu o lidech a jejich přístupu, jak píšete.

Obě naše děti zůstaly na ZŠ celých devět let. Syn je nyní v deváté třídě, dcera v osmé. Oba jedničkáři, premianti třídy. Na základní škole jsou zcela spokojeni. Mají ve třídách ještě několik dětí, které jsou na tom podobně jako oni. Škola je podporuje v jejich dovednostech a znalostech, takže úspěšně reprezentují školu na různých vědomostních olympiádách a sportovních soutěžích. Dcera se aktivně podílí na tvorbě školního časopisu, za který dostala jejich škola celostátní ocenění. Obě děti mají ve škole kamarády z různých sociálních vrstev, což je velmi obohacuje, protože nežijí jen v nějaké uzavřené sociální bublině a vidí i jak se žije jinde. Syn nemá problém hrát například basket za školu v týmu s dětmi z národnostních menšin nebo s nimi provádět laboratorní práce a tyto děti chválí a nyní jim drží palce, aby se dostaly na střední školy. Moje děti se nikdy nesetkaly se šikanou. Se školou absolvují spoustu exkurzí, výletů, sportovních akcí, a to i v zahraničí. A na závěr bych chtěla ještě zmínit, že např. třídní učitelka mého syna, která je češtinářka, byla celý druhý stupeň na děti tak náročná, že je skvěle připravila na přijímačky, takže syn minulý týden udělal přijímačky z češtiny na čtyřleté gymnázium na 47 bodů z 50 bez jakýchkoliv placených přípravných kurzů. A to vše mým dětem poskytla “obyčejná” veřejná základní škola.

A věřím, že jsou do dalšího života dobře vybaveni nejen znalostmi, ale i sociálními dovednostmi. Zároveň jsem přesvědčena, že když půjdou na gymnázium až po deváté třídě, o nic nepřijdou a možnosti budou mít obdobné jako děti z osmiletých gymnázií.

Moje biologická rodina také pochází ze stejných končin jako pán. Dokonce moje mamka a teta chodily do školy právě do toho zatopeného městečka Zahrádka. A manželova bývalá šéfová je také odtamtud a to žijeme 100 km daleko. Osud všechny ty lidi odvál do jiných míst. Jedno mají ale společné. Mnoho z nich je opravdu dlouhověkých a do vysokého věku vitálních a soběstačných a spojuje je ta činorodost až do poslední chvíle. Můj děda a babička, kteří jsou také “odkojeni” Želivkou se dožili 93 a 89 let a dožili prakticky v plné mentální i fyzické síle doma. Manželova šéfová pracovala na plný úvazek do 70 let a musela být proti své vůli odejita, protože v jejich profesi to stanovuje zákon. Nechtěla doma jen tak sedět a odchod do důchodu v plné mentální a fyzické síle byl pro ni za trest. Věděla, že právě ta činorodost a styk s ostatními lidmi ji drží při prakticky plném zdraví. Všichni lidé, kteří se kolem mě dožili vysokého věku, skutečně dodržovali (byť někdy nevědomky) několik stejných zásad. Nepili alkohol, nekouřili, žili střídmě, ale nikoliv o hladu a museli mít pořád spoustu impulzů pro dobré mentální a fyzické zdraví. Pořád něco kutili, zajímali se o veřejné dění, stýkali se s rodinou. Rozhodně neseděli v křesle u televize a nečekali na to poslední.

Takové posudky se nedělají, protože by byly nemorální a nelogické a také nehospodárné. Máme tu dědické a občanské právo obecně a to právě chrání všechny strany, aby nikdo nevyužíval zranitelnosti a bezbranosti jiných ve svůj prospěch na úkor jiných.

Pracuji jako právnička na katastrálním úřadu a těch případů hyenismu, kdy se na starého prakticky nesvéprávného člověka nalepí jeden z příbuzných a zpracuje ho těsně před smrtí k tomu, aby v jeho prospěch převedl nemovitosti a obešel tak ostatní příbuzné, kteří mají dle zákona dědit, je hodně. Pokud člověk chce ocenit péči o sebe a odměnit pečujícího, muže tak učinit v době, kdy je svéprávný a je schopen posoudit následky svého právního jednání. To zcela určitě nebyl tento případ. Vnučka tím, že doprovázela babičku k lékaři a byla s ní v častém osobním kontaktu zcela určitě věděla, že její babička není v pořádku a této situace zneužila.

V článku navíc nebylo uvedeno, jak dlouho a v jaké intenzitě se starala. Prokázat, zda o babičku pečovala ze zištných nebo nezištných důvodů se samozřejmě nedá, pokud k tomu neexistuji listinné či jiné důkazy. Co však prokázat lze, je zdravotní stav člověka v době, kdy činí právní úkon. K tomu si soud zcela jistě vyžádal zdravotní dokumentaci ženy, výpovědi svědků apod.

Tady šlo o to, že vnučka spáchala trestný čin podvodu, neboť u soudu bylo prokázáno, že zneužila babičku, která v době podpisu převodní smlouvy nebyla schopna chápat dopad svého právního jednání z důvodu své zdravotní diagnózy. To, že úředně neměla omezenou svéprávnost ještě neznamená, ze byla plně svéprávná. Nečetla jsem rozsudek, ale v praxi se toto děje, pokud jsou u soudu doloženy lékařské zprávy či je učiněn soudní znalecký posudek z oboru zdravotnictví zabývající se svéprávností v době uzavření smlouvy.

Já a moji bratři máme taky gympl v Českém Brodě. Dojížděli jsme na něj v devadesátých letech právě z Prahy. A výsledek. Poznali jsme i jiné prostředí než Prahu, naučilo nás to samostatnosti a já pak vystudovala pražská práva a bratři ČVUT. Nijak nás studium na provinčním gymplu nepoznamenalo . Polovinu naši třídy tvořili lidé z Prahy. Z Vinohrad, Žižkova, Kyjí, Hloubětína, Běchovic, Klánovic, Újezda nad Lesy.

Bohužel v Praze a Středních Čechách jsou přeplněné i učňáky. Sousedka má dceru v devítce a v její třídě se na žádnou ze dvou škol nedostalo tři čtvrtě třídy. 20 dětí z 30 se nedostalo nikam a čekají, jak dopadnou odvolání a shání náhradní školy. Nebojte, nejste v tom sám. Loni se to stalo neteři mé známé taky. Nedostala se se samými jedničkami na žádnou pražskou střední školu. Její tatínek obvolal asi 20 škol ve Středních Čechách a o holčinu se nakonec popraly dvě školy. S jejími výsledky ze školy a testy z Cermatu skončila dokonce první na jednom z oborů na kolínské střední zdravotní škole. A teď je tam šťastná.

Chápu, že v Praze je náročnější se dostat na gymnázium, ale vše se dá řešit. Proč trvat na vzdělání v Praze? Já žila prvních 25 let života v Praze. V devadesátých letech jsem se nedostala na pražské gymnázium, tak jsem v druhém kole udělala přijímačky na gymnázium do Českého Brodu ve Středočeském kraji. To město jsem do té doby neznala. Ačkoliv jsme bydleli v Praze, moje rodiče pak do Českého Brodu dali na víceleté gymnázium i oba mé mladší bratry. No a výsledek. Všichni tři jsme poznali i jiné prostředí než Prahu, naučili jsme se větší samostatnosti, bez problémů jsme všichni odmaturovali a dostali se na pražské VŠ. Já mám vystudovanou Právnickou fakultu na Univerzitě Karlově, bratři vystudovali ČVUT fakultu elektrotechnickou. Stálo to sice víc odříkání a času. Na gympl jsme museli dojíždět, každý den jsme už v šest ráno odcházeli z domu a vydali se pražskou MHD a následně vlakem do Českého Brodu a odpoledne to samé zpět, ale nelitujeme ani jeden a profesně se to na nás určitě nepodepsalo, že máme vystudovaný jen “podřadnější venkovský gympl”.

No a teď mám syna, co bude příští rok vycházet z deváté třídy a dceru, kterou to čeká rok po něm. Jsem moc ráda, že jsem při studiu na VŠ poznala manžela, který pochází ze Středních Čech a díky němu teď v jeho rodišti žijeme a moje děti teď mají větší šanci se na gymnázium dostat. Žijeme v okresním městě, gympl máme ve vedlejší ulici a druhý nejbližší je jen 8 km od nás. Je zde vyšší šance na přijetí než v Praze. Ale pořád je o dost náročnější se u nás dostat na gymnázium než v mém rodném městě Humpolci a okolních městech.

V tom s Vámi úplně nesouhlasím. To, jestli matka pracuje, nebylo ani tehdy určující. Již tehdy se školky museli řídit nařízením ombudsmana, že jediným kritériem při přijetí dítěte do MŠ kromě místa bydliště byl věk. Již tehdy záleželo na přesném datu narození dítěte a do školky se braly jen ty nejstarší děti. Nikoho nezajímalo a nesmělo zajímat, zda matka pracuje či zda tu školku již navštěvuje starší sourozenec. U nás ve městě to dospělo do takových absurdit, že kvůli tomuto pravidlu ombudsmana musela většina matek mladší dítě na rok dát do jiné školky než kde už měla starší dítě. Bylo to opravdu “skvělé”. Když vzpomenu na rok 2013. Za prací jsem tehdy dojížděla po rodičovské 50 km a ve městě, kde bydlíme jsem měla každé dítě v jiné školce. Nebýt manžela pracujícího v místě bydliště tak bych tu logistiku se dvěma různými školkami časově vůbec nedávala.

Já třeba nechápu, že porodnost nyní výrazně klesla ( je pod 100 000 dětí za rok 2022) a dětí se tak narodilo cca o 20 000 za rok méně než v roce 2008, 2009 a 2010, tudíž by kapacita školek měla být dostačující oproti době, kdy do školek chodily výše zmíněné ročníky, pro které se nic takového nedělalo a nějak se to zvládlo. Já mám dvě děti narozené v roce 2008 a 2010, tedy v demograficky nejsilnějších porevolučních ročnících, žijeme v nejlidnatějším kraji republiky a přesto jsme si s mými vrstevnicemi nějak poradily a do práce se vrátily po rodičovské dovolené bez pomoci státu. Dostat děti do školek nebylo v té době taky vůbec jednoduché, ale každý jsme to tehdy nějak vyřešili. Někomu hlídala babička, já holt platila půl roku soukromou školku, kterou provozovali v místní nemocnici apod. Museli jsme se všichni spolehnout sami na sebe.

Nyní se zakládají různé dětské skupiny, soukromé školky, a přesto to nestačí? Plně chápu i všechny výtky učitelek mateřských škol.

Pane Hastíku, nejdříve si zjistěte, jak se určují platy poslanců, soudců a státních zástupců. Aby se předešlo takovým námitkám veřejnosti jakou jste teď napsal Vy, schválil se hlavně kvůli soudcům již před několika lety (tedy za jiné vlády) jasný a transparentní systém, jakým se budou určovat platy této skupiny zaměstnanců. O ničem se tak již nyní nehlasuje a platy se určují podle jasně daných pravidel. Důvodem je hlavně zachování nestrannosti a nezávislosti justice. Pokud nechceme mít zkorumpovanou justici, musí se soudci a státní zástupci dobře zaplatit a dělá se to tak ve všech civilizovaných státech.

A důchodce nikdo neokrádá. Jsou snad jedinou skupinou obyvatel, kteří letos dostanou přidáno na úkor jiných. Průměrný důchod bude již vyšší než 20 000Kč. Víte kolik lidi v republice za stejně velký nebo menší plat pracuje na plný úvazek a živí z toho nejen sebe, ale třeba i své děti? To si spousta stěžujících si důchodců vůbec nechce připustit.

Přesně tak. Všichni, kdo tu skuhrají, stávkují apod., jaká je chudoba a jak se mají špatně by se hlavně měli zamyslet sami nad sebou a jít pracovat a ne nadávat na jakoukoliv vládu a natahovat ruce, aby jim někdo hradil náklady na živobytí. Stát není od toho, aby přispíval lidem, co si za svou situaci mohou sami na bydlení, jídlo apod. To je teď nějaká móda, brečet a nadávat, jak se mám špatně, házet odpovědnost ze svou špatnou situaci na jiné a natahovat ruku, ať mi někdo dá něco zadarmo.

S panem Přikrylem máme v našem městě a celkově v našem okrese bohaté zkušenosti. Napadl na ulici starou babičku u zmlátil ji holí, vyhrožoval zaměstnancům různých státních institucí a své hrozby stupňoval. Dokázal si vyhledat adresy bydlišť soudců a úředníků a vzbudit v nich reálnou obavu o zdraví jejich bližních. Několikrát již byl ve vězení. Z věznice posílal lidem, kteří se podíleli na jeho odsouzení nakreslené šibenice apod. Pán zcela jistě patří tam, kde se teď nachází.

To, jestli někdo jezdí MHD nezáleží na sociálním statusu. Někdy je rychlejší a výhodnější ve všech ohledech ta Vámi opovrhovaná socka. Nečekáte v zácpách, můžete za jízdy dělat jiné věci třeba do práce, nemusíte hledat a platit parkování apod. A znám desítky vysoce postavených a bohatých inteligentních lidi, kteří tou sockou právě jezdí. Naopak znám spoustu lidi, co obrací každou korunu a přesto si auto neodepřou.