To, že si paní, dost možná s kognitivním deficitem, postavila hlavu, není vyloučené. To se, bohužel, stává často a těžko se s tím bojuje. Stejně si ale myslím, že i tak, obzvláště, pokud se objevila agresivita, existují možnosti, jak to zvládnout. Minimálně dočasná hospitalizace se zařídit dá. Někdy je prostě třeba jít proti přání pacienta, bohužel....

Tohle není selhání jedince, ale systému zdravotních a sociálních služeb. Jelikož vím moc dobře, co taková péče obnáší i pro člověka o mnoho let mladšího, soudím, že se jednalo o skutek čirého zoufalství. Ptám se spíš... jak je možné, že byla žena propuštěna v tomto stavu domů ihned po výměně kyčelního kloubu, pravděpodobně neplánované, ale úrazové, nesoběstačná, v tomto věku? Kde je soudnost ošetřujícího lékaře a jeho nadřízených? Kde je sociální pracovník zdravotnického zařízení, který měl zajistit následnost? Zajímalo to vůbec někoho, nebo šlo prostě jen o to vykmitnout dotyčnou co nejrychleji pryč, aby uvolnila lůžko pro dalšího operanta? Proč nešla na rehabilitační lůžka, ev. na lůžka následné péče? Kde je praktický lékař paní, který měl primárně řešit situaci pacientky a její rodiny? Domácí péče? Odlehčovací služby? Sociální lůžka? Kde je soudnost a alespoň náznak empatie či zdravého rozumu lékaře na akutním příjmu, když žena přijela již poněkolikáté RZS, opět jako projev zoufalství jejího skoro 100letého manžela, který tím volal o pomoc? Když to bylo naposledy den před činem, je zjevné, že se na paní podívali, usoudili, že 87 letá asi dementní osoba bez odpovídajícího zázemí by jim jenom zbytečně zabírala akutní lůžko a představovala potenciální problém, kam s ní, a otočili ji druhou sanitou zpět domů, bez ohledu na cokoli a kohokoli. Možnosti jsou, byt´ je to často těžké a stojí to úsilí. Pracuji v tom celý život, nevymýšlím si to. Ale je třeba zůstat člověkem, i když toho třeba mám ve službě hodně...... je to celé hlavně hodně smutné.

Tak to je bomba, ale bylo to tak.

Přesně tak...

S tím nelze než souhlasit. Jen nás potom mrzí, jakou psí hlavu nám nasazují média pod vedením nějakých spin-doctorů, jak si bereme za rukojmí pacienty, div že je nevraždíme schválně... většina lidí totiž vůbec netuší, jak naše zdravotnictví zvnitřku funguje. Resp. nefunguje. A zdravotníci už mají dost toho být ten článek otloukaný z obou stran. Nesplnitelné nároky vedení nemocnic a zároveň si nechat nadávat od pacientů, protože z osla prostě koně neuděláme....

Jistěže, třeba si mezitím trochu "dáchne", nicméně jsou dny, kdy jede na ambulanci třeba celou noc bez zastavení a ráno jde zase normálně do práce. Nic není přitažené za vlasy. Tohle je naprosto běžná praxe, pracovní den- služba- pracovní den nonstop, tedy 31,5h. To není jen v Motole, to je zcela běžný a ještě ten lepší případ. Není to tak dlouho, kdy byly běžné pa-so-netky, což znamenalo, že jste přišel do práce v pátek ráno a odešel v pondělí odpoledne. Spočítejte si hodiny schválně. A celou dobu jste byl ve službě a k dispozici. Přes den vizity na odděleních, sanitky na ambulanci, lidi, co přišli z ulice, dotazy příbuzných, konsilia na cizích odděleních, v noci sanitky, lidi, co přišli z ulice...průšvihy na oddělení. Jistěže člověk pár hodin spal, to by nešlo jinak přežít. Ale volali Vás kdykoli, třeba 8x za noc, je fajn spát 30min., pak jít pracovat, pak spát hodinu a zase.... v pondělí už je člověk tak čerstvý, že už skoro netrefí do své ambulance, to asi nechcete, aby Vás někdo takový ošetřoval, že? Pokud se domníváte, že následovalo dlouhé volno, jako třeba u policie apod. , kdy jedou 24h, ale pak mají 3 dny volna, pletete se. Odešel jste domů v po odpoledne a další služba následovala v úterý ráno, normálně jste jel další týden. To byla ještě před pár lety běžná realita. Možná někde ještě i je. Nevymýšlím si to. V nemocnici pracuju 25 let. Tož tak.

Výborně! Skvělý názor ! Lékař nepotřebuje spát, jíst, vyměšovat, odpočívat, mít nějaký svůj osobní život. Nemusí se starat o svou domácnost, děti, staré rodiče atd...On "přece přísahal", takže se na něj přírodní zákonitosti nevztahují. Je povinen být k dispozici kdykoli, kdekoli, komukoli k čemukoli. Vždy mne pobaví, když se například příbuzní pacientů rozčilují, že při nedělní návštěvě nebo návštěvě v 19h večer " tam ošetřující pani doktorka nebyla!!!" Představte si to, pani Nováková! Už to říkám otevřeně: "co Vás tak překvapuje na tom, že lékař, stejně jako Vy, má právo na konec pracovní doby, volno o víkendu, o svátku, o Vánocích?" Nebo, a to si představte! Dokonce, "já tam přišla, a on měl DOVOLENOU!!!" Neskutečné! Má přece "POSLÁNÍ!! " Ono to není zaměstnání..... je to POSLÁNÍ, takže by to měl lékař ideálně ještě dělat vše zadarmo...

Na krátkodobý pronájem dospělým osobám asi o.k. Dobrá poloha, terasa, zajímavé na 1 noc i s těmi barvami, jinak do bytu asi těžko snesitelnými. Pro normální bydlení zcela chybějí úložné prostory a to i prostory např. na kuchyňské vybavení a spíž. Kam dáváte oblečení apod. ? V bytě je vyloučené, aby bylo malé dítě- nebezpečné řešení schodiště a patra.

Jsem lékařka,

též, stejně jako kolegyně od pacientů nic neočekávám ani nevyžaduji. Dělám svoji práci, za kterou dostávám plat. Ale je pravda, že drobné poděkování ve formě třeba kytičky, když například pro někoho zařizují něco složitého a obtížného nebo prostě jenom proto, že mi chce udělat hezčí den, to mne určitě nikdy neurazilo. Naopak, potěšilo. Též vždy poděkuji a udělá mi to radost, nedělám trapné tanečky, že nemohu přijmout "úplatek". Toto totiž není úplatek, je to dobrovolný osobní dárek jako vyjádření poděkování. Jiná situace ovšem nastává, když pacient donese něco hned při prvním setkání, často něco relativně hodnotného /alkohol, kosmetika apod./ ve snaze ve mně vyvolat pocit závazku. Po 20 letech praxe už dobře vím, že často následuje nestandardní požadavek či nadřazené a arogantní jednání, protože přece "už si mne koupil." Takové "dary" odmítám striktně a nekompromisně. Ještě přátelská rada pro ty, kteří chtějí opravdu potěšit. Za mne hodnota daru není ani tolik v jeho finanční náročnosti jako třeba spíš v určitém osobnějším přístupu, upřímnosti, autentičnosti. A také..... většina, zejména nemocničních lékařů bonboniéry nejí, přejedli se jich během prvních pár let, když v noci ve službě nebylo co do úst, tak splivli ty polské "plody moře" a od té té doby je nemůžou ani vidět. Podobné je to s alkoholem. Někdo ho ocení, ale někdo, kdo moc nepije, většinou zásobuje největšího alkoholika v rodině. Daleko větší radost udělá třeba domácí bábovka ke kafi nebo nějaké ovoce, sýry apod., prostě něco normálního k jídlu, něco ze zahrady apod. 🙂)

Jsem mile překvapena. Článků na toto téma je vidět dnes již víc a jako matka dítěte s Aspergerovým sy je asi otvírám častěji než jiné. Díky za inteligentně a informovaně napsaný článek bez bulvárního podtextu, díky za krásný úvod o Velikonocích, a J. Bittmana pozdravujte 🙂) Díky jeho seminářům jsem ledaccos pochopila a naučila se některé věci vnímat jinak, normálněji, pozitivněji.

Přesně!

Přesně....je to přesně naopak než jak se zde říká 🙂) Všechny modelky jsou typ "hruška", nikoli jablko. Pro "jablko" jsou tyto tipy nejlepší cestou jak zdůraznit přesně to, co je na postavě problematické- chybějící pas a velké břicho...gratuluji!

Pokud se někdo živí profesionálním psaním článků, k základním předpokladům dle mého patří znalost gramatiky nebo alespoň schopnost článek prohnat počítačovým programem či kontrolou druhé osoby. Jinak se jedná o stejnou fušeřinu, jako když Vám někdo postaví zeď a ona spadne.

Bože, neměl by to po Vás aspoň někdo číst? Hrubky posílat do veřejného prostoru. O stylistice článku nemluvě.

Proč je tam toho máku tak málo? Vždyt´ takhle ta chut´ vůbec nemůže být cítit?

Příběh je nejspíš vymyšlený. Nicméně problematika je zcela reálná. Vyrůstat s otcem, který má tento druh vztahu ke své matce je peklo na zemi. O manželství s takovým mužem vůbec nelze hovořit jako o manželství ve své podstatě. Naděje na jakoukoli změnu je mizivá. Navíc nevěřím charakteristice dvou "hodných" lidí. Tento druh vztahu obvykle budují lidé s určitou osobnostní odchylkou. Nejedná se o lásku, ale o manipulaci a zneužívání. Od takového muže prchat nejvyšší rychlostí!!!

Oddělení spací části dává smysl, o.k., designový stolek a židle do startovacího bytu považuji za naprostý drahý nesmysl. I když pominu jejich nepraktičnost, jelikož se asi počítá s tím, že se u toho stolu bude jíst, pracovat etc., jiný tam není. Co bytu zcela chybí, jsou jakékoli úložné prostory, pokud tedy nejsou v předsíni. Nicméně stejně předpokládám, že i minimalistický člověk nějaké věci k životu potřebuje.

Na první pohled s Vámi lze souhlasit. Jen nechápu, kolik lidí tady reaguje tak že matka NECHCE využít ústavní péče. Četli jste příspěvek? Ten problém není ve CHTĚNÍ. Je v tom, že v ČR neexistuje reálná možnost takové dítě někam umístit. Je jen pár zařízení ochotných přijmout člověka s takto problémovým chováním. A jsou totálně přetížená a čekací doby jsou neskutečné, mezitím dítě vyroste nebo někomu reálně ublíží, rodič zemře apod. Pokud neznáte z reality, doporučuji přísěvky "Děti úplňku". Do běžného ústavu takové dítě nedostanete, prostě ho nikde nepřijmou. Další fakt je, že otec v drtivé většině případů uteče a nechá vše na matce. Přestože je to i jeho dítě. V lepším případě alespoń platí alimenty, v horším, ne vzácném, ani to ne. Co tedy má matka podle Vás dělat? Dítě vykopnout na ulici a nechat ho tam? Nebo ho rovnou zabít? Nepochybuji, že i to matky často napadá / i já mám díte s autismem, díkybohu ne s problémovým chováním/, kdo by se ale potom postaral o druhé dítě, pokud ji zavřou a otec se na ně vykašlal už dávno? Navrhněte řešení!

Tak na to si beru první řadu.... ty pěkný křivý chlupatý svalnatý nožky v sukýnce a silonkách.... a jaký si k tomu vezme botičky? Lodičky? Už se těším, jak bude projíždět uličkou nabízet parfémy..... 🙂)

Z mého pohledu až tak moc nezáleží na diagnóze či nálepce jako spíš na tom, jaké potřeby a zvláštnosti má to které konkrétní dítě. Diagnóza na papíře je spíše cestou k tomu, aby dítě vůbec mělo možnost dostávat nějakou pomoc a nebylo neinformovanými lidmi včetně pedagogů na mnohých školách vnímáno jako dítě "nevychované", "rozmazlené", případně mentálně retardované, přestože jeho IQ je zcela v normě, ale v jiných oblastech zaostává. A nebylo nesmyslně trestáno za věci, které není schopno ovlivnit, což se také zhusta děje, včetně veřejného ponižování před celou třídou ze strany učitele či snahy se žáka zbavit jako "problému". S diagnózou či bez, dítě je pořád stejné, ne? I když i na mne popsané chování dítka působí dost podobně PAS, netroufám si soudit, chlapce neznám.

Chtěla jsem se ale vyjádřit ke zmíněné logopedické třídě v Berouně. Jelikož ji navštěvovalo i moje dítě s diagnózou Aspergerova syndromu, nemohu mlčet. Takovou péči a obětavost, pochopení a odbornou připravenost v péči o děti s různými zvláštními potřebami jsem neviděla nikdy a nikde. Individuální přístup, rodinná atmosféra, komunikace s rodiči atd.

Je možné, že dítě považovali za jedince s PAS, podle všeho se tak asi i chová. Myslím si ale, že je to jedno, nepochybuji o tom, že kluk dostal stejnou vynikající péči jako ten náš. Klobouk dolů.