Je vidět, že protestující zákazníci nikoho nezajímají. V našem Penny už dávno žádné malé košíky nejsou, jako důchodkyně odmítám koše s dlouhou rukojetí (kdo by se k tomu ohýbal), takže u pokladny pak pouštím před sebe ty, kteří si přišli jen pro svačinu a drží ji v ruce. Uličky v Penny jsou úzké, vozíky zabírají moc místa, není tam k hnutí.
Pane autore, mám dcery přibližně ve vašem věku, ale ani já jsem nezažila to, co popisujete. A pokud bylo něco, co se mi zrovna nezamlouvalo, už dávno jsem na to zapomněla. V životě se vyskytne spousta věcí, které se nám nelíbí, a musíme se s nimi nějak vypořádat. První školní den "zpříjemnit" takovým článkem považuji za hloupé. Utápíte se v sebelítosti a já fakt nevím, k čemu je to dobré.
Paní autorko, už kolikátý článek na stejné téma a podívejte se na ty nenávistné komentáře. Česká společnost má k toleranci daleko. Možná se mýlím, měla bych spíš napsat, že mnozí mají k toleranci daleko. Je mi 70, jsem učitelka, učila jsem samozřejmě i ty "jiné". Za ty roky jsem zaznamenala jistý pokrok - ten poslední chlapec se s tím vůbec netajil. Nemusel. A nezaznamenala jsem, že by se mu někdo posmíval. Myslím, že ti mladí s tím takový problém nemají.
Pěkný článek, paní Obermannová. Po ránu mi zvedl náladu. Když mi přišla pozvánka na sraz z gymplu po 50 letech, musela jsem si to konečně přiznat. Jsem stará. Ještě před pár lety jsem občas slyšela, že vypadám mladší nebo jinou chválu na svůj vzhled. Teď už mi maximálně moje vnučka řekne:" Babi, ty nemáš žádné vrásky." Samozřejmě kecá. Ale víc než vrásky nebo těch pár kil navíc mi vadí to, že mi ubývají síly. Už toho moc nezvládnu. A tak dělám jen tolik, kolik toho zvládnu. Jsem vdova od svých 31 let, na problémy jsem zvyklá. A taky dokážu být asertivní. Ne, něco neudělám, udělejte si to sami. Každý den čtu, poslouchám hudbu, půl hodiny cvičím, občas koncert nebo kino. Teď mě čeká sraz ze základky. Když si uvědomím, kolik spolužáků už nikdy neuvidím, jsem vděčná za každý den, kdy mě skoro nic nebolí a něco mě potěší. A teď se jdu potěšit Karlem Plíhalem - jeho písní Nezestárlas."Dokud se usmíváš, dokud se směješ nahlas, Bůh ví, že nezestárlas ani nevyprahlas."
Je pravda, že jsem se po gymplu nedostala na pajdák stejně jako moje kamarádka (obě jsme maturovaly na samé jedničky). Moje matka byla vyškrtnuta z KSČ, kamarádka chodila do kostela. ( Později jsem zjistila, že u zkoušek jsem byla druhá nejlepší.) Dostaly jsme nabídku jít učit do pohraničí (Znojemsko), abychom měly praxi, a pak jsme obě vystudovaly dálkově. Při dětech. Svého cíle jsem dosáhla, i když to bylo komplikované. Na svého prvního ředitele (komunistu) vzpomínám s vděčností. Na VŠ jsem získala teoretické znalosti, za ty praktické vděčím jemu. Sledoval, jak studuji, chodil mi na hospitace a radil mi. Uměl to udělat takovým způsobem, že jsem ani nepostřehla kritiku. Vždy hodně chválil a pak doporučoval, jak by něco šlo ještě lépe.
Nejdřív jsem se na ty barevné cákance musela chvilku dívat, abych nakonec zjistila, že se mi to vlastně líbí. Ale jinak, pane autore, mně dost vadí, že ty, kterým se to nelíbí, nazýváte zapšklými kritiky. Není třeba nikoho urážet. Já si myslím, že každý může vyjádřit názor. Každý má jiný vkus.( Napsala ta, která si úplně klidně vezme ponožky do sandálů.)
22
Sledujících
1
Sleduje
22
Sledujících
1
Sleduje
Pěkný článek, pane autore. Taky si kladu tu otázku: Jít, či nejít? Už se to blíží, a já pořád nejsem rozhodnutá. Ti, které bych ráda viděla, tam nebudou. Nejlepší kamarádka jít nechce. Sraz z gymplu se vydařil, toto bude sraz ze základky. A my už jsme každý dávno někde jinde.