Tenkrát jsem si všechny jejich povídky psala ručně do sešitu, knižně potom vyšla Besídka zvláštní školy, nesehnatelná ani pod pultem. A dodnes si některé pasáže pamatuji z paměti. Už tenkrát (v roce 1968 mi bylo 10 let) jsme se divili, že mohou stále v Semaforu vystupovat - viz.například povídka Astapov. Pana Grossmana jsme měli moc rádi, nikdo další ho už po boku Šimka plnohodnotně nenahradil.
Povídky mám doma 🙂
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Řekl bych, že ve dne bude světlo a v noci tma. Ale třeba se pletu.
1 odpověď