Nemít terminál lze dneska stěží ospravedlnit. Zrovna jsme se byli vykoupat na jezeře Milada v Ústí nad Labem (zatopená pískovna) s bezplatným vstupem na pláž a místní dva trvalé stánky s občerstvením, včetně půjčovny lodiček v podobě židle se stolem pod širým nebem, tak měly do jednoho platební terminály. My máme se ženou v malé vesnici Ústeckého kraje rodinný kadeřnický salon a platební terminál máme pro své klienty už 18 let. Žádné velké poplatky se nekonají a klienti jsou za možnost platit kartou vděční. A kolik to stojí nás, abychom byli konkrétní? U terminálu v provozovně 790 Kč bez DPH měsíčně a žádná % z transakcí. Je to zrnko v nákladech, co ani nemáme potřebu v objemu tržeb rozpočítávat do cen. Díky paušálu máme předvídatelný výdaj a za dlouhá léta banka neměla potřebu nám paušál zvyšovat, ani o inflaci. Co se týká platební brány na internetu, tak tu máme zase kvůli malému množství transakcí bez paušálu a navíc s pouhým 0,85% za transakci bez limitu minimálního plnění.
Kdo se brání platebním kartám, ať již na terminálu, nebo prostřednictvím platební brány na netu, tak rozhodně ne kvůli nákladům za využívání. Poplatky jsou marginální i pro ty nejmenší obchodníky s platbami ve výši drobných.
Tohle je realita, žádná fikce.
Nejsem sice odborníkem v těchto věcech, ale za sebe moc nechápu neřešitelnost nerovnosti zdanění, jak se tu usadila jako evergreen společenského tématu. Existuje přímá úměra mezi složitostí a problematičností. Čím složitější věci jsou, tím současně bývají náchylnější k vyšší četnosti závad. Přitom by z mého pohledu stačilo sjednotit daňový systém u OSVČ v povinnosti vést plné účetnictví (s veškerými náklady), u zaměstnanců dát na pásku jedinou částku, co zaměstnavatel za pracovníka vyplácí a z jasně daného příjmu stanovit rovnou daň z příjmů fyzických osob ve výši včetně odvodu zdravotního a sociálního pojištění, kterou státní pokladna potřebuje. V rámci té rovnosti bych současně zrušil placené dovolené s nemocenskou a přenesl zodpovědnost s hospodařením na každého z nás, jako to mají OSVČ. Prostě jednoduchý způsob. OSVČ si něco vydělá a z toho si musí všechno sám pokrýt. Zaměstnanec si vydělá, a sám si musí všechno pokrýt. Přehledné, transparentní a spravedlivé, daňově i zabezpečením.
Osobně vůbec nechápu, proč by měl zaměstnavatel odvádět další daně a odvody na zdravotní a sociální pojištění za obsazení vytvořeného pracovního místa, když by si toto měl v plné míře hradit ten, kdo výplatu jako příjem fyzické osoby přijímá. Zaměstnavatel si má danit také pouze své příjmy.
Prostě zavést něco jako desátku z příjmu pro každého a tím to hasne. Snadná kontrola jednoduchého systému a nikdo by neměl důvod v tomto směru druhému co závidět. A pro politiky bych zavedl povinnost nejdříve prokázat dostatečné příjmy státní pokladny, než si půjdu pro další úvěr, jako to musí občan. 😉
Všichni se tu přete a ve sporu používáte slovo "vítězství". Nicméně vítězství je nějaká podoba trofeje, o kterou se soupeří. Jenomže dobyvatelské války takto nefungují, jelikož jedna strana usiluje o trofej v podobě dobití a podmanění si území druhého, čímž tu trofej může vyhrát, kdežto napadená strana usiluje o ubránění stavu před napadením, takže o žádnou trofej neusiluje, tudíž ji vyhrát ani.
Takže pojem "vítězství" můžeme používat výhradně ve spojení s Putinem a jeho Ruskem. Buď můžeme Putina podporovat na cestě k dosažení jeho vítezství, nebo mu v tom bránit. Tím, že mu v dosažení cílů budeme aktivně bránit neznamená, že tím současně podporujeme druhou stranu na cestě k vítězství, protože Zelenskyj a ani Ukrajinci jako národ neusilují o nějaké reciproční dobývání ruského území. Pouze podporujeme oběť násilí v návratu k normálnímu životu v jeho vlastním nedotčeném domě.
Slova jsou silnější než meč a proto bychom je měli moudře volit a správně používat. V dobyvatelských válkách může zvítězit pouze útočník. A že s každým chutným soustem roste chuť nepochybně i v těchto a podobných diskusích chápe každý, bez ohledu na osobnostní vyspělost i názorový proud.
Dobyvatelství je lidskému druhu vlastní od počátku jeho vzniku, takže jde v podstatě o hluboce zakořeněnou naší přirozenost. Na druhou stranu se ale evolučně stále vyvíjíme a evoluce je o vítězstvích. Evoluce pomáhá vítězit každému se schopností adaptovat se na nové životu nepříznivé podmínky. Z toho plyne poučení, že kdo nenajde proti nepřízni obranu, nepřežije a vyhyne.
Já osobně se svojí rodinou přežít chci. A vy?
To srovnatelné šílenství, jako když naše Kofila přišla o své historické logo s tmavou postavičkou. Že prý je rasistické a rasově dehonestující. Přitom postavička od roku 1923 ilustrovala tureckého kavárníka s šálkem černé kávy, ke které asociovala i jeho černá barva. Tak od roku 2022 má kávová Kofila tureckého šmoulu s modrou tváří, což je fakt bizár. Tak teď začneme vymazávat ze života našich dětí indiány, na kterých jsme jako jejich rodiče vyrostli ve slušné lidi s mravními hodnotami, kteří neřeší kdo má jakou barvu, ale jaké mravní hodnoty reprezentuje jako konkrétní jedinec.
Kdy začne být tělo moje vlastní a ne veřejné? V okamžiku, kdy odejdu z veřejného prostoru do soukromého. Platí pro muže i ženy. Vše ve veřejném prostoru je věcí veřejnou a míru pozornosti na sebe strháváme podle toho, jak se v tom veřejném prostoru prezentujeme vizuálně i chováním. Je čistě na nás samotných jak k té pozornosti / nepozornosti sami přispějeme. Chce to krapet soudnosti a nemindrákovat se z ofiltrovaných socek, kde realitu válcuje úzkostně tuněný dojem. A neomalenosti se nevyhneme, tak je dobré si ji naučit ignorovat. Obzvláště, pokud přichází od lidí, kteří nejsou součástí našich životů.
Většina komentářů se dotýká absurdity trestu k reálné výši škody. Nicméně předpokládám, že to nejpodstatnější ve výši trestu hraje neoprávněné použití bankovní identity druhého. Možná se to může zdát jako banální, protože se přeci jednalo o účet jeho manželky, ke kterému mu údajně sama svěřila za svého života své přístupové údaje, ale z pohledu zákona se jedná o neoprávněnou transakci z cizího účtu v případě, že neměl k účtu majitelem vysloveně zřízeno užívací právo s vlastním přístupem, ale i kdyby měl, tak fakticky úmrtím majitele je přístup anulován, byť technicky ještě nestihl být ze strany banky takový účet od přístupu odpojen. V podstatě by se dalo říci, že se jedná o bankovní loupež a tři roky jsou v tomto úhlu pohledu zase velmi shovívavé. 😉
Paní psycholožka uhodila hřebíček na hlavičku. Dlouhodobě se vytrácí pěstování institutu rodiny a pak ti, co blízké sociální rodinné vazby nepěstuje, čučí jak péro z gauče, že se nemá o koho opřít. Doba je opravdu jiná. Dříve rodiny byli byli více soudržné. Mladí neměli problém žít s rodiči v blízkosti ve vícegeneračním bydlení s veškerými výhodami i obtížnostmi, které takové soužití všem přináší. Dneska, jenom pro Bůh to ne! To by nepřežili. Odpoutání se z rodného hnízda ale také nese své výhody i obtížnosti. A vyzobávat jenom smetánku z obojího by bylo sice fajn, ale nejde to pouze jednostranně. Navíc platí, že čím dále od sebe členové rodiny bydlí, tím komplikovanější je tu kterou fyzickou pomoc poskytovat dlouhodoběji. Ať již v jednom směru např. hlídání dětí, nebo v druhém např. péče o rodiče v jejich stáří. Takže, pokud sám se pro ostatní členy neangažuji, těžko mohu očekávat, se se ostatní budou směrem ke mne kdo ví jak bezbřeze sami angažovat. A pokud se od rodiny výrazněji vzdálím, musím počítat, že to je především má vlastní komplikace, kterou nemohu přenášet na ty, o které bych se potřeboval dlouhodoběji opírat. Postavit se na vlastní nohy se vším všudy je především o zodpovědnosti a ochotě sklízet jenom to, co si sám vypěstuji. Pečovat o rodinu jako celek není žádná procházka růžovým sadem, ale rodina je odjakživa jediným stabilním pilířem, o který se dá účinně v případě potřeby opírat, pokud o ní pečují všichni její členové. Základní stavební kameny pak jsou vzájemná úcta, respekt a podpora.
Na jedné straně děti skutečně nemusí jít cestou, kterou si mylně vysnili jejich rodiče a pokud to rodič nepobírá, je to jenom a pouze jeho problém. Na druhé straně je ale výsostnou věcí každého, jak se svým majetkem naloží a vydědění, ať již z jakéhokoliv důvodu, lze řešit za svého života i jistějšími způsoby, než napadnutelnými závětmi z titulu tzv. neopomenutelného dědice. Větší majetky lze vložit do svěřeneckých fondů s pevně danými pravidly, ty menší za pomoci opravdu kvalitního právního servisu podmíněně darovat vybraným příjemcům a v obou případech zemřít tzv. jako nemajetný. Možnosti, jak naplnit svojí majetkovou vůli prostě jsou.
My se ženou např. podmiňujeme našim dcerám případné dědictví tím, že s ním nemohou počítat, pokud se nepřičiní o údržbu, správu a zhodnocování našich majetků, které jsme se svojí ženou vybudovali a snad ještě nějaké vybudujeme. To si raději všechno na stará kolena rozfofrujeme sami, abychom si výsledky naší práce v podzimu svého života zaslouženě užili. Je to výsledek naší práce a naše rozhodnutí, kolik a jestli vůbec, si z toho naše dcery jednou zaslouží. Zatím to co máme vnímají jako významný prvek rodinné stability, takže se snaží tak nějak přirozeně a odpovídající měrou jejich věku. Otázkou vždycky ale je, jak se věci v životě změní vstupem partnerů do jejich života. Na nic netlačíme a jejich život respektujeme. Jenom hrajeme s otevřenými kartami a tím minimalizujeme riziko nějaké sváru a nedej Bože rozpadu rodiny kvůli nějakému hloupému dědictví. Až tu pro holky jednou nebudeme, budou mít z naší strany už jenom samy sebe navzájem.
Péče o někoho blízkého především není o obětování se. To je hluboké nepochopení odborníka, který se v článku vyjádřil. Pečujeme s přirozeností, když milujeme. Jakékoliv obětování je cestou do pekel, které nedává ani jedné straně smysl a hlavně takové péče není udržitelná.
Vím o čem mluvím. 29 let jsem pečoval s rodinou o svojí starší sestru v coma vigile a pak o oba své rodiče umírající na rakovinu. Postupem let jsem samozřejmě vlivem stárnutí byl z toho čím dál tím více unavenější, což bylo přirozené, ale jinak nic. Prostě mi záleží na budování silné rodiny a rodinu bez péče vybudovat nelze.
Na samém počátku, v mých 26 letech, jsem měl ale velké štěstí, kdy se mi dostalo nejvýznamnější pomoci, kterou jsem mohl k mé sestře získat. Potkal jsem jednoho stařičkého profesora v chodbách kliniky rehabilitačního lékařství v Praze na Albertově, jehož slova si pamatuji v živé paměti dodnes.
"Je ušlechtilé, že se o svojí sestru takto staráte, ale nesmíte zapomenout na sebe. Když vyčerpáte sebe, nebude nikdo, kdo by pomohl vám a ani vaší sestře."
Od té doby jsem změnil uvažování a místo soustředění rodiny kolem lůžka potřebného se potřební v naší rodině naopak integrují do co možná nejběžnějšího chodu rodiny. Díky tomu přicházely nápady různých řešení, díky kterým nemáme vzpomínky jenom na to krmení, přebalování, koupání a uvěznění ve zdech svého domova, ale tyto jsou překryty zážitky ze společného cestování, kulturního vyžití a rodinných oslav. Péče fyzicky a občas i duševně vyčerpává, to ostatní nás zase dobíjelo a přinášelo souběžnou radost do života. Prostě funkční rodina.
Mám se ženou 2 úžasné dcery a i když se nepovažujeme za vataře, špatně se nám nežije. Má žena dostala příležitost "zdědit" garsonku po babičce, kterou si ale jako dvacetiletá musela z družstevního sama vyplatit do OV. A já dostal od tatínka starý malý domek po jeho mamince. Rodiče nás obou nám vytvořili jakýsi základ do života, kterého si vážíme a vracíme jim to naší pozorností a péčí v jejich podzimu života. Své získané vklady do života jsme za 25 let společného života více jak 15x zhodnotili a stále zhodnocujeme, abychom si zajistili důstojný podzim života, na který máme všichni za svou celoživotní práci právo. Nicméně našim holkám už od dětství jasně deklarujeme, že pokud se nepřičiní ve zhodnocování toho, co jsme pro naší rodinu vybudovali, nemohou počítat s tím, že to všechno po nás zdědí jako snadný jackpot k pohodlnějšímu životu. Důvod? Neuměli by s tím hospodařit a jenom by to rozfofrovaly a pak by tvrdě dopadly zpátky do šedé reality a v podstatě by jim to ublížilo. Takže, buď budou nápomocni v udržování toho co máme pro zajištění našeho důstojného podzimu života, nebo si to všechno na stará kolena rozfofrujeme zaslouženě sami, protože život není jenom o práci od nevidím do nevidím, ale i o zasloužených odměnách. Buď dožijeme obklopeni fungující milující rodinou, u které převezmou otěže naše dcery, tak jako se tomu mohou těšit naše rodiče, nebo si to stáří užijeme se ženou sami. Je to o přirozenosti a vše je otevřené s jasně vyloženými kartami. Své dcery milujeme, mají od nás vzdělání a budou mít startovní bydlení. Ostatní bude záležet už jenom na jejich přičinění.
Za orgasmem si každý musí v podstatě dojít sám. Představa, že mi ho může udělat ten druhý je poněkud idealizovaná. Dokonce bych ani neřekl, že orgasmus je věcí genitálií či jiných erotogenních zón, ale jenom a pouze našeho mozku. Když orgasmu mozek nepůjde naproti, můžou se oba udřít k smrti jak na Gulagu a stejně z toho nic nebude. V prvé řadě je třeba chtít ho. Pak se soustředit na vlastní pocity a regulovat si dráždění, rytmus a okysličování dýcháním. Toť vše. Jak prosté. Proto při masturbaci dosahujeme nejvyšší úspěšnosti orgasmů. Cokoliv do toho vstupuje od partnera, je v podstatě buď přispívající, pokud to je v souladu s potřebou našeho daného okamžiku, nebo rušivě, pokud to v souladu není. A pokud v páru nefunguje komunikace, bude víc toho nesouladu a soulad se stane spíše jenom vzácným dílkem náhody. A platí to oboustranně. Můžete nám ho dámy honit jak pes zajíce, ale když to nebude ve správném rytmu, tlaku a techniky v daný okamžik, také z toho nic nebude, ať nás statistiky preferují jak chtějí. Navíc každý člověk je jiný a má i jiné potřeby. Proto se také odborníci shodují, že délka partnerství, zralejší věk a dobrá partnerská komunikace jde orgasmům naproti. Jediné, čím můžeme pro své partnery v rámci orgasmu být přínosem a násobičem rozkoše je pozorné vnímání signálů a učit se poznávat jejich potřeby okamžiku. Kde si jsme jistí, tam přispějeme, kde váháme nebo nevíme, dáme si pauzu, neděláme v daný okamžik nic a užíváme si rozkoše druhého, nebo se věnujeme rozkoši vlastní. Mozek je spouštěčem potřebné chemie pro dojití k orgasmu, tak ho používejme. 😉
Pečovat o svojí nemovitost je vlastní každému dobrému hospodáři a kdo tak nečiní, užívá si v podstatě na dluh. Ale to všudypřítomné podsouvání trendu žití v menším, jako moderní udržitelnost, je smutným odrazem pokrytectví. Ještě před pár lety nebyl finanční problém vytopit na trenýrkovou teplotu i stoletý dům v původním stavu. Nejdřív spasitelský syndrom leaderů EU zk...rví byznys s energiemi a demontuje stabilitu průmyslu, a pak nám chytré hlavy podsouvají, že náš dosavadní evropský životní standard a kultura je přežitkem a že nová prosluněná budoucnost nás čeká v minibytě a mikrodomku, protože cokoliv většího je dekadentním přežitkem jdoucím proti udržitelné ekologii. Dovolím si vypůjčit slova herce Josefa Kemra: "Pro pár špinavých zlaťáků, pro falešnou slávu... To je bída, jak může člověk zradit člověka."
Osobně ten příběh a mnohé komentáře pod ním vidím poněkud jako bizar. Dost nevyspělý duševní chaos a přístup k životu v oblasti, která je tak přirozenou součástí našich životů, jako nic jiného. Na výrazech jako pohlavní orgány, penis, varlata, žalud, šourek, vagína, poštěváček, stydké pysky, semeno, spermie ..... není nic, co by děti mělo výchovně poškozovat. Problém s tím mají zjevně dospělí, kteří jsou v sexualitě sami stále nevyzrálí a nejistí. Ani si nemyslím, že je pán něčím výjimečný, stejně jako všichni další rodiče bez partnerů. To, že pečujeme o své potomky, když jsme si pořídili, je přeci normální, nikoliv výjimečné. Nenormální a pozornosti žádoucí je, když se rodič o své děti nestará. Jak v komentářích napsala jedna paní učitelka. Děti nemají problém přijmout nezkreslující výrazy obecně akceptované terminologie a proto, byť samotné to z nějakého důvodu nejde z pusy s přirozeností, používá při výchově dětí správná biologická pojmenování. A co se týká té fyzické péče, tak i přes očekávanou lavinu nesouhlasu tabuizujících puritánů, naše těla vyžadují celoživotní péči a k tomu všemu na začátku, nezřídka v průběhu a mnohdy i v pokročilejším podzimu našeho života od druhých osob. A každé tabuizování pod rouškou hyperkorektní mravnosti je velkou překážkou v přijímání i poskytování té nejintimnější péče, ať již v rámci rodiny, tak i mimo rodinu. Co bychom také měli chtít tabuizovat na našich tělech, která máme všichni na celém světě ve své podstatě úplně stejná. Píšu jako ten, co o sebe už musel nechat pečovat, umýval své rodiče a co sám 28 let přebaloval svojí sestru.
Sám se rád svezu rychleji nad povoleným limitem, ale nikdy jsem se ještě nedostal do vyhrocené situace, natož, abych někoho sám ohrozil. Jezdím na oči a s veškerou zodpovědností s vyhodnocováním kdy mohu a kdy nikoliv. Neustále policie řeší maximální povolenou rychlost, ale aby je někdo viděl stáhnout pomalého levopruhaře a alespoň mu domluvit vysvětlením, jak nebezpečné jeho chování je, to nikoliv. Když dokážu jet 130 + mezi dvěma kamiony déle než 10 vteřin, tak ten v levém pruhu se svými 110 na pohodu by mezi nimi umožnil předjetí minimálně dvoum třem rychlejším. Místo toho na 5 km se v levém utvoří ploužící se kolona, protože jeden vepředu se nevrátí do pravého s obavou, že by se obtížně vrátil k předjetí dalšího. Přitom mu nedochází, že pokud by se každý vracel, tak ten levý by nebyl tak zaplněný a i jemu samotnému by se předjíždělo také snadněji. Vedle svižnější jízdy si ale i klidně relaxuji při té 110 a zkušenost mám takovou, že přibližování ke kamionu přede mnou mi dává opravdu nadstandardní prostor k nalezení vhodné mezery v levém a když při samotném předjíždění jenom trošičku přišlápnu plyn a srovnám rychlost na tu chvilku s ostatními, předjedu v pohodě a nikdo kvůli mne nemusí sundávat nohu z plynu. Největší bolestí plynulosti provozu na našich dálnicích je bezohledná pomalá jízda v levém a nevracení se po předjetí zpět do pravého. O úsecích se třemi pruhy ve stoupání ani nemluvě. Všichni v levém a prostředním, pravý prázdný, kolikrát bez jediného kamionu. Nucené předjíždění přes dva pruhy je fakt třešničkou na dortu české motoristické scény.
Je směšné pročítat zdejší komentáře proti kamerám na pracovištích, když všichni jak tu diskutujeme čelíme permanentnímu šmírování na každém kroku. Vyhnout se kamerám ve veřejném i maloobchodním prostoru je v podstatě nemožné a jako jackpot největšího šmíráka našeho života a soukromí neodložíme z ruky. Nějaké kamery na pracovištích jsou směšným zrnkem, který nezavdává v ničem větší důvod k potírání, než by si zasloužily mnohem agresivnější zásahy do našeho soukromí prostřednictvím připojení k internetu. Život ve vyspělém technologickém světě = minimální soukromí skromného dílku offline části našich životů. Je naivní žít ve stihomamu, že zrovna naše nicotnost někoho zajímá a že někdo ztrácí čas svého života přehráváním záznamů zrovna s naší osobou. Nejlepším přizpůsobením permanentnímu sledování je žít život, za který se nemusíme ve veřejném prostoru stydět. A když takový žijeme, nechť je inspirací pro každého, kdo na druhé straně o něj projevuje z jakéhokoliv důvodu prostřednictvím technologií zájem. Až budu chtít soukromí, zbavím se telefonu se sofistikovaným operačním systémem a odstěhuji se na venkov, nebo do méně technologicky zamořených míst, kterých je na světě stále ještě naprostá většina. Ale proč? Na jedné straně sice čelím šmírování, ale na druhé to samé šmírování mne v podstatě i chrání.
Je opravdu na každém, jestli se ošmiká a obarví samodomo, nebo nechá o sobe pečovat odborníky. To, že každý kadeřník není odborníkem v tom pravém smyslu slova, je faktem, stejně jako u jakékoliv jiné služby. Je to prostě o lidech. Na jedné straně máte "kadeřníky", co vám z řady neprofesionálních důvodů vlasy mohou spálit, tak na té druhé jsou odborníci, kteří požadavky klienta profesionálně korigují a třeba i odmítnou, aby to spálení vlasů neriskovali ani náhodou. Je to prostě o hledání a volbě. Co se týká cenotvorby, tak ta musí obsáhnout úplně všechny náklady, tj. mimo všeho i ten zpochybňovaný kávovar, pokud slouží ke komfortu klientely. Ale také jako člověk se slušným rozhledem v kadeřnické branži mohu napsat, že zdaleka není zlato co se třpytí a ceny některých kadeřníků zdaleka přesahují hodnotu jejich práce i poskytovaných služeb jejich salonů. Ale i pěstovaný image má svojí hodnotu, která je pro určitou skupinu klientely důležitá a neváhají si za ní v násobcích připlatit, byť kvalitnější službu už z podstaty dostat nemohou. V závěru jenom dodám, že zajít si k opravdu dobrému kadeřníkovi je o stejném prožitku, jako si zajít do příjemné restaurace s kvalitním šéfkuchařem. V každé hospodě se také dobře nenajíte. Na druhou stranu, za dobrou kuchyní, ale i kadeřníkem, se vyplácí vážit pro ten zážitek a přidanou hodnotu i delší cesty, bez ohledu, jestli se jedná o služby z vyšší cenové kategorie, nebo o ty levnější. Žijeme jenom jednou a nechat o sebe čas od času pečovat je příjemnou protiváhou pracovního nasazení v práci i v domácnosti.
Článek ale srovnává nesrovnatelné. Itálie se potýkala s vlastní italskou mafií. Oproti tomu dnešní rostoucí násilí v řadě evropských zemích je důsledkem multi kulti vítací politiky, která k nám importuje mafie z venčí. Nejsem xenofobem, pokud příchozí jako host v mém domě respektuje a ctí zákony mého domu. A vůbec se nestydím být xenofobní ke všem, co tak nečiní.
Bezpodmínečný vztah dvou lidí především znamená, že chci život strávit s někým a nemám potřebu jej měnit k obrazu svému. A to samozřejmě nese konfrontace z podstaty rozdílnosti dvou lidí. A aby ty konfrontace nebyly destruktivní, ale upevňující, tak k nim je třeba mít na obou stranách vzájemnou úctu, respekt a touhu se podporovat i při té vší rozdílnosti.
3
Sledujících
0
Sleduje
3
Sledujících
0
Sleduje
Ověřený uživatel
Tento účet je ověřený Seznamem a představuje skutečnou osobu, registrovanou firmu nebo subjekt.
Teda, jako Husákovo dítě musím konstatovat, že frustrovanější článek redaktora z vlastního života jsem ještě nečetl. Pokud paní Tůmová bloumala po sídlišti s klíčem na krku a jenom přežívala v očekávání, kdy se může vrátit domů, tak vy, co jste nezažili věřte, že většina z nás někde lítala venku a denním chlebem bylo nějaké té to dobrodružství nabízející se jak v městských aglomeracích, tak i na venkově. Vedle kopání do míče, skákání gumy, rajtování po prolejzačkách na hřištích, jsme objevovali nové kouty našeho okolí, prolejzali sklepy, kůlny, půdy, kanály, lezli jsme přes ploty do zahrad na třešně, jabka a meruňky, budovali jsme si skrýše, tajné klubovny, prostě fakt máme na co vzpomínat. Ano, těch úrazů bylo nespočet, ale o co šlo? I těmi jsme sbírali zkušenosti o tom, jaké jsou v tom či onom limity. Jenomže, i když jsme si sami přivodili řadu úrazů, tak se nikdo z nás rozhodně nemusel bát jít někde po setmění sám při návratu domů, protože feťáci a raubíři se drželi mimo běžný veřejný prostor s velkým odstupem, neb by se zlou potázali. Takže na ulici bezpečněji rozhodně bylo. Když jsem ve škole po předchozích varováních a neponaučitelnosti dostal od třídního na škole v přírodě facku, až jsem odletěl přes chodbu až do pokoje, věděl jsem proč a uznale jsem si ho nepřestal vážit, protože to byl dobrý a spravedlivý učitel. Pod stromečkem jsme měli dárků, že pomalu nebyl vidět a narozeniny byly jak druhé vánoce. Věcí jsem si začal vážit, až když jsem na ně začal sám vydělávat. Souhlasím s tím, že dnes si žijeme ve větším blahobytu. A rozhodně jsme odolnější! 😄. Děcka, žijte!