Článek je specificky o gen Z, a jejich rodiče povětšinou prožili v komunismu maximálně dětství. Do pracovního života většina vstoupila teprve po revoluci. Tudíž dnes převážně stále pracují, a jejich zatížení je proto minimálně stejné, jako jejich dětí.

Tak jste si zanadávala. A protože z Vás přímo sálá svaté rozhořčení, musíte mít pravdu, to je jasné. Snad Vám ten tlak trošku klesl. Co se týče originality, máte ode mně tak trojku mínus, promiňte, vic to nejde. Plácání 'pátého přes deváté' zdar!

Myslím, že jste uhodila hřebík na hlavičku. Celá tato diskuze s paní Rothovou a dalšími je ukázkou kulturních rozdílů mezi zeměmi. Ta paní, co zmiňuje svůj zdravotní kurz, kde jim vykládali o "zranitelnosti" pacientů, si myslí, jako většina Čechů, že to je vždy dostatečná omluva špatného chování. Zdravotníky ale omlouvat nechce nikdy..klade 'vysoké nároky'. Tak jí to koneckonců řekli na kurzu. Považuje tento přístup je nejen správný, ale i 'univerzálně' morální. Jak by rozhodovaly soudy je zásadní- nevím, je dost možné, že v ČR by opravdu rozhodovaly ve prospěch pacientů. Opět, je to kulturní záležitost. V zahraničí by to tak nebylo, tam je morálka nastavena jinak, včetně legální zodpovědnosti. Zranitelnost pacienty neomlouvá a od všech se očekává stejný standard chování. V anglosaském prostředí je tento přístup akcentován extrémně, pacienti mají absolutní kontrolu nad svým tělem, co zdravotníkům dovolí a co ne, a zkuste si pacientovi jen zavést kanylu, když s tím nesouhlasi...budete souzeni na fyzické napadení! a odsouzeni! Zároveň nikdo nenutí pacienta čekat celý den na lékaře aby podepsal reverz, prostě odkráčí středem, když léčbu odmítnete nebo se chováte tak, že byť i náznakem ohrožujete své okolí, a jste považován za mentálně způsobilého, jste ven ze dveří jako blesk (ochranka) i pokud z vás visí hadička.. A později si stěžovat nebo dávat trestní oznámení je naprosto k ničemu. Osobní svrchovanost i osobní zodpovědnost pacientů je výrazně silnější než v ČR, a je to považováno za jedinou morální věc.

Opakujete jen to, co napsala paní Vymazalová - na tu už jsem reagovala. Zdravotníci se maji chovat profesionálně, absolutně, a to pořád! Pacientům "stačí" jen chovat se slušně. Pořád. Je to evidentně výzva pro obě skupiny a pro obě skupiny musí být selhání náležitě pojmenováno. Že jste nepochopila o čem mluvím, se nedivím, to evidentně většina. Tak poučujte, litujte sebe a ostatní na internetu, a užijte si společnost i zdravotnictví, které se nezmění. Pokud nevidíte problém v reálném světě, a samu sebe vidíte automaticky "vně" problému (POUZE jako jeho potenciální oběť, a nikdy jinak) , jste jeho součástí a jeho tvůrcem. Neberte si to osobně. Hezký večer.

Pokud jste si z toho vzala, že jednu stranu "obhajuji", tak byl můj komentář buď nejasně napsaný, anebo moc složitý. 🙂 Původně jsem chtěla odpovědět peprněji, ale potlačila jsem to: snažím se na sobě pracovat tak, jak sama hlásám.

Částečně jste si sama odpověděla. Právě tímto je ČR specifická, v zahraničí nikdo nečeká ve zdravotnictví jiný standard chování, než všude jinde. Prodavačka v obchodě s vámi bude jednat stejně slušně, jako lékař v ordinaci. V ČR "klademe vyšší nároky". Agument o zranitelnosti pacientů je lidsky pochopitelný a známý, ale posunuje problém, který má pouze celospolečenské řešení, na bedra jedné skupiny. Já jsem velmi citlivá na neslušné chování, a jako pacient si nenechám líbit vůbec nic. Ale nebudu si ublíženě stěžovat na internetu, protože to nic neřeší, pouze to staví jedny proti druhým. Češi si myslí, že argumentace "zranitelností" jim dává právo se ve zdravotnictví nesetkat se subjektivně nepříjemným jednáním, a pokud ano, psát o tom články nebo nadávat na sítích. Pozitivní zkušenosti nikdo aktivně neinzeruje, byť pevně věřím, že jich je většina.

Mimochodem - na vlastní oči jsem viděla nekompromisní vyhození pacienta s rozříznutou rukou omotanou krvavým hadrem z italského urgentu, poté co byl (jen) slovně agresivní na personál. Jeho "zranitelnost" jako pacienta v tu chvíli nikoho nezajimala. Vrátil se pokorně sám za půl hodiny, div že s omluvami nebušil hlavou do podlahy.

V Česku by vyhozen vůbec nebyl, my nepřijatelné chování omlouváme - ale jsme hákliví na občasný slovní úlet sester a doktorů.

V porodnicích pracují normální lidé, starající se o normální rodičky. A všichni, jak pacienti, tak personál se "v průměru" chová tak, jak je v Česku běžné. Mnozi pacienti mají špatnou zkušenost. KAŽDÝ zdravotník potvrdí, že byl více než jednou za svuj profesní život napaden pacientem, většinou (diky bohu) slovně. Porodnice nevyjímaje. Do novin o tom většinou nepíšou. Žádné zdravotnické zařízení nestojí ve vzduchoprázdnu. Takže mohu jen zopakovat, začněme u sebe.

Komentovat konkrétní věci z článku (jestli se staly přesně jak popsáno, jak byly pochopeny) není nutné. Řeknu pouze, že Češi mají zvláštní náhled na své chování (a okolí). České zdravotnictví jako celek je podle mne vynikající a lidé profesionální. Ale čekat, že každý, koho potkáte v nemocnici či na středisku, se bude chovat vždy a za všech okolností jinak, než se chovají všichni ostatní? Opravdu? Článků o buranském chování či nevyžádaných poznámkách, které zažívá každý z nás denně – na poště, v autobuse, na úřadě, v obchodě, v tělocvičně, i doma – je relativně málo, rozhodně jako šafránu ve srovnání se stěžováním si na sestry a lékaře. A nevyvolávají takovou baráž ublížených komentářů. Hlavně se tak často chováme sami, ale máme problém to připustit – rozhodně se k tomu málo lidí přiznává v internetových diskuzích. Tam si většina stěžuje na ostatní. Má zkušenost jako pacienta je historicky velice dobrá, NE 100%, ale to bych ani nečekala. Proč si myslíte, že by běžná komunikace ve zdravotnictví měla být vždy diametrálně odlišná, než v ostatních aspektech denního života? Nemůže být. Takto k sobě chováme. Ne pořád a ne všichni, ale relativně běžně. Kdo žil delší dobu v jiných zemích, vidí to ještě jasněji. Jsou země, kde je společenský úzus úplně jiný – lidé komunikují jinak,některé věci by nevyslovili v běžném hovoru nahlas a rozhodně ne na pracovišti.... (ale urazit vás dokážou jinak, ještě efektivněji). Vždy když čtu podobné stěžující si texty – chcete změnu? začnětě u sebe. Společnost se mění, a každá nová generace je trošku jiná, takže šance je.

Shrnutí. Řešením situace je, parafrázuji, "otevřít trans ženám dveře do ženských šaten, toalet a vězeňských cel dokořán", a až to uděláme, můžeme se začít bavit o tom, "jak přitom nastavit pravidla v ženském sportu". Předpokladem samozřejmě je, že se ženy (které se musi prvně smířit s newspeak nálepkou 'cis') se také smíří se ztrátou přirozeného pocitu bezpečí a soukromí, a budou náležitě převychovány k pochopení, že vrozený stud před biologickými muži (vcetne trans žen v různých fázích tranzice nebo úplně bez) a pocit sníženého bezpečí je pouze známkou jejich zaostalé bigotnosti, a ta se nebude tolerovat. Lidská historie je jedna nekončící kulturní revoluce.

UK. NHS zdravotní systém většinou otřesný, zvláště primární a urgentní péče. Ale plánovanou, tu umí

Ano, bylo by fajn kdyby za mnou chodil cvičit fyzioterapeut, ale po pravdě, to je luxus, který u většiny pacientů není nutný. Měsíc před operací 2 hodinová konzultace fyzio, nácvik a ukázka všech cvičení, materiály domů. Pak 2 telefonáty, domů poštou mi přišly

2 nástavce na toaletu, vysoká židle, chňapec na podávání věcí, dokonce i dlouhá lžíce na boty. Příjem v úterý, spinální anestezie (na kterou jsem přistoupila až po dlouhém hovoru s anesteziologiem, díky bohu za něj), po operaci okamžitý nástup fyzio když se nohy "probudily", ven z postele, chůze v choditku, pak o 2 holích do a ze schodů, svačina, večeře, 2 paraleny 1 ibuprofen, 2 litry fízáku, domů v 10 večer s analgetiky, ředidlem na krev, nahradnim krytim na ránu.Telefon od sestry den 3 a 5 po op. Cvičím doma jako zběsilá. Mám veškerou podporu rodiny,.což je rodiny zodpovědnost, ne zodpovědnost zdravotního systému. Tak by to mělo být. A staré paní z vedlejších 2 postelí šly domů o den později. Nepochybně jim bude rekonvalescenci trvat déle, ale úvodní postulát o nadbytečné a příliš drahé péči v ČR kterou většina pacientů nepotřebuje, ale vyžaduje, platí

To vám věřím. Jsem zdravá a je mi 47. Rozhodně ještě nejsem zcela mobilní. Ale to podstatné je, že i starší a ne-fit lidé nemusí být hospitalizováni po náhradě kyčle týden a poté převezení na 2 týdny na lůžkovou rehabilitaci, jako v ČR. To na západě není nikdo. A ne, lidi neumírají, netrpí, a maji stejné výsledky jako v ČR. Český systém je nastaven špatně, a seznam výkonů jednodenní chirurgie v rozvinutých zemích je obrovský, a právem. Jsem přesvědčena, že kdyby skvělé (bez sarkasmu) české zdravotnictví konečně otevřelo oči a dělalo to, co data moderní medicíny prokázala už bezmála před 20 lety (že to je efektivní, pro pacienty bezpečnější a lepší, a sráží to náklady), ušetřilo by to tolik peněz, že se by se nám o tom ani nesnilo, které by se daly investovat do zdravotnictví jinde.

Tolik neznalostí o důvodech, ne/bezpečnosti, ne/vhodnosti a zdravotních / finančních dopadech případného zkrácení hospitalizace pacientů po některých zákrocích jako na této diskuzi jsem už dlouho nečetla.

Jsem přesně 8 dní po náhradě kyčelního kloubu chodím, bolest 0. Standardní zadní přístup, žádný miniinvazivni - ten u mě nepřicházel v úvahu. V zahraničí, v systému, který má do dokonalosti velmi daleko. Domů jsem šla v den operace večer. Bála jsem se, ale celkově zkušenost veskrze pozitivní. Moje 2 (starší) sousedky z pokoje šly domů druhý den. Nejen že to jde, šetří to systému obrovské peníze, a krátí čekací doby, ale hlavně je to pro pacienty dokonce bezpečnější než být hospitalizován s lepšími výsledky v perioperační morbiditě. Vim, že tady tomu nebude věřit nikdo, protože to mění dogma, kterému Češi věří odjakživa.

Neni to jedno. To, ze vychovavat dite MOHOU dobre i lide, kteri nejsou jeho otec a matka, neznamena, ze ve vychove vsech deti na svete je vychova otcem A matkou v harmonicke rodine ekvivalentni vychove kymkoliv. Ten rozdil tam statisticky jasne je, a ti nejvetsi guru detske psychologie, kam pan Ptacek blahe pameti nepatril, to vedi. A my bychom meli vzdy preferovat ideal (ve vsem], respektive se snazit k nemu alespon nejak priblizit, kdykoliv to jde, ne pouze rezignovat, ze zadny ideal neni, vsechno si je rovno, a primo vytvaret situace, ktere maji od idealu nejdale (ale mohou v individualnich pripadech obstojne fungovat). S vetsinou ostatniho se da celkem souhlasit.

Pamatuji si, jak jsem viděla sloužící lékařku v půl čtvrté ráno jít chodbou z lékařáku na ambulanci, kam ji poněkolikáté za noc zavolali (30 minut "spát"pokud to tak lze nazvat, hodinu a půl léčit, tak čtyřikrát za noc, pořád lepší než non-stop což bylo častější). Šla, motala se, a napálila to rovnou nosem do zdi. Myslím, že jela na autopilota a nevěděla, kde je. V práci od 7 od rána, a po službě ji čekal "odpočinek" na oddělení do 3 odpoledne .

Trochu se otřepala a pokračovala jako zombie na ambulanci. Kdyby to nebylo děsivé, bylo by to legrační.

Seznam z nich často pouze přebírá texty a prohání je translatorem. Brownová ubírá kredibilitu tématu, tím jak o něm mluví a co propojuje, místo skutečných témat jako policejní a procesní misogynie, bias soudů, dysproporční chudoba žen která v důsledku těžce přispívá i k násilí, tolerovaná kulturní misogynie importovaná z 3.světa. Tím problem skutečného násilí na ženách a šíření radikalizace online zhoršuje.

S částí jejího rozboru lze souhlasit či rozumně polemizovat o tom, jakou mají některá konkrétní zmíněná hnutí skutečný vliv na problém násilí na ženách a misogynii. Na to nemáme čas. V druhé půlce se s hmatatelnou záští naváží do jiných žen, pro něž její komunita zlovolně vytvořila termín TERF a propaguje ho, já osobně ho považuji za misogynni nálepku nejhrubšího zrna, a zmiňuje Rowling či Stock, čímž poodhaluje vlastní motivy – ač obě mohou mít mnoho chyb, zmiňovat je v souvislosti s tím, o čem se v článku píše, je skandální. Brownová je sama přesně tou ‘’feministkou, která prosazuje sexismus’’ o kterých mluví v úvodu, když napadá ad hominem jiné ženy, legitimní názorové odpůrce, nemá v tomto ohledu špetku sebereflexe. Brownová má absolutně právo být slyšena. Ale její projev by měl podléhat stejnému ‘uvádění do kontextu’, které např. český mainstream aplikuje na ostatní. Brownová je celkem radikální progresivistka, nemíním to pejorativně, ona to uznává sama, v akademickém prostředí UK je to badge of honour. Kdybyste znala britskou realitu, věděla byste, že její tvrzení o right wing bias v mainstreamu je úsměvnou třešničkou na dortu. Kromě the Guardian zcela opomněla např. New Stateman, Daily Mirror nebo the Independent . Ač je pravicových médií take dost (Mail, Sun, Express nebo Timesy), předstírat, že její souvěrci jsou nějak málo slyšet je bizarní, nehledě na to, že nejčtenější online zdroje (něco na způsob nejčtěnějšího českého seznamu, který běžně čtou i lidé, co s 80% jejich analýz nesouhlasí) jsou jasně levicové

Ta data jsou odporná a tragická. A ač můžete mít v části svého rozhořčení pravdu, to co nevidíte na oplátku vy, je že osoby formátu Brownové k problémům přispívají tím, že slučují nesouvisející témata dohromady, a ubírají potenciální snaze o řešení páru tím, že ukazují prstem současně na viníky i na ty, kteří se zoufale snaží ženám skutečně pomoci. Je tragedie, že jí podobní dostávají v médiích prostor bez fact checkingu, protože v podstatě problém dále zhoršují, nebo minimálně nepřispívají k nápravě. Že je žena, je irelevantní, stejné ideologické názory má i spousta mužů z její sféry.

Chci podotknout, že osobně jsou pro mne práva žen extrémně důležitá a jsem si bolestně vědoma misogynie, která v určitých oblastech společnosti přetrvává a někde se dokonce zhoršuje... Jedna z nejhorších věcí, které se však mohly ženám stát, je násilné spojování našich 'témat' s tzv právy menšin (ačkoliv u žen jde o polovinu lidstva). Okamžik, kdy se tak stalo, a agendu si násilně přivlastnili novodobí akademicko-internetoví bojovníci, považuji za polibek smrti.