Autor si evidentně nechápe, že výchova je proces. A ten nejen trvá, ale probíhá neustále. Právě to dítě, které chodí do společnosti a samozřejmě se někdy chová nezrale (což je u mnoha z těch dětí jen odpovídající věku), tak to se učí. A děti se učí především nápodobou. Takže čím víc je rodiče budou brát, tím rychleji se adaptují a také se té toleranci a společenským normám naučí.

A o toleranci by takový článek za mě měl být. Z obou stran. Za většinou těch dětí v afektu nebo co se přimotaly číšníkovi pod nohy je i ten rodič. Obvykle snažící se „něco“ nebo vlastně i cokoli udělat a zpocený až na zadku.

Mnoho jedinců totiž bohužel přemýšlí jako autor. V jiných zemích jsou k dětem vstřícnější a kupodivu z nich nerostou narušení jedinci (akorát tak pro kriminál). Děti jsou tam od mala podstatnou a opravdu tolerovanou součástí společnosti a účastní se mnohdy většiny společenského dění. Přijde mi, že to nejen urychluje celý ten výchovný proces, když dítě vychovává celá společnost. Ale respekt k nezralosti jedinců malých (stejně jako starých) má blahodárný vliv také na psychiku rodičů. Musí to být fajn vědomí, že s příchodem potomstva není očekáváno, že se na roky zavřou doma.

Tenhle článek je celý velký špatný. Převzatá nějaká zastaralá doporučení. Doufám, že si ho žádný budoucí rodič nevezme k srdci.

Hezký článek. Dovolila bych si podotknout, že WHO doporučuje kojit do dvou let a dále podle uvážení. Ten dodatek postupně ukončovat tam není, působí to pak, že je třeba začít kojení ukončovat. (Někdo to tak samozřejmě má. Jinde kojí do samoodstavu, kdy si dítě potřebu kojení řídí a nakonec kojení pozvolna skončí také - jen bez zásahu. Samoodstav má tedy i podle individuálních potřeb dítěte velký rozptyl a nastává obvykle mezi 3 - 7 rokem, průměrně se v našich podmínkách udává 4. rok.)

Moralizující článek o tom, jak autorka hodnotí ne/přijatelnost chování cizích dětí. Na základě subjektivních kritérií „vychovanosti“. Hluboké zamyšlení, poté co s každou rodinou strávila pár chvil a dokonale prokoukla jak to tam obvykle funguje - kam to ty děti a celá společnost s takovou nedbalou výchovou spějí. Nejlepší byl ovšem „sebezpytující“ závěr. Autorčiny ratolesti (a jim podobné) to zachrání, neskočily! (Ještě, že se dala autorka obohatit o poznatek, že stupínek je jen na stoupání. A jejím dětem, které se zásadně na vše ptají, zamezila v tak nepřístojném a ne smysluplné, dovolila bych si říct až dětském chování.)